Prahu jste opustila jako sedmnáctiletá v roce 1950, od listopadové revoluce létáte do Prahy z New Yorku dvakrát třikrát do roka. Praha se mění. Jak ji vnímáte vy?
Čtyřicet let jsem pro české lidi nesměla existovat. A když jsem se konečně vracela, jela jsem vlastně do cizího. Na letišti byli z televize tak pětadvacetiletí kluci a říkali, my vůbec nevíme, jak vypadá paní Ája. Byla jsem vymazána z paměti dokonale. První setkání mě trochu bolelo, Praha byla strašně šedivá, připadala mi až ponurá. A pamatuju si, jak mně říkala paní Olga Havlová, my jsme všichni tak šediví a vy máte takové krásné věci na sobě. Vždy jsem Prahu měla v srdci, i tehdá, jak to bylo všechno sešlé, a nyní, jak to všechno kvete.
Už jsme se naučili spěchat jako v Americe?
Ta množství lidí, které míjím tam i tady, se neliší, v New Yorku je to pouze barevnější. Takový rachot, jako je nyní na Václavském náměstí! To je Amerika. Ale poznala jsem tu už i jiný spěch, to úsilí a píli nové generace. Třicátníci, ti už v tom jedou, vědí, co chtějí, už dělají peníze.
Mění se nějak vaši známí v Praze? Jsou spokojenější, nebo ztrácejí náladu?
Mám známé ze všech kruhů, ale hodně "artists", z umělecké branže. Těm se daří dobře, bydlí dobře, mají krásné chaty. Mají chuť k životu. Společenský život je v Praze velký, lidi se rádi strojí.
Myslíte, že někdo z vašich známých volí komunisty?
Ježíšmarjá, doufám, že ne.
Jen abyste se nemýlila, jejich preference jsou na vzestupu, má je volit téměř každý pátý občan. Dokážete to pochopit?
Šokuje mě to a pochopit to nedokážu. Nevím, jak lidi mohou zapomenout. Když můj tatínek zemřel v roce 1978, odmítly mi československé úřady vízum a nemohla jsem mu přijet na pohřeb. Vidím stále před očima ten papír, červeně přeškrtnutou žádost o vízum a na ní připsáno: Zamítá se. Co všechno se tenkrát zamítalo a nepovolovalo!
Ke které politické straně se přikláníte?
K ODS, samozřejmě.
Má na váš politický názor vliv i přátelský vztah s Václavem Klausem?
Ano, a jsem přesvědčená, že vede republiku velice dobře.
Jak jste vnímala Václava Havla?
Mám před ním velký respekt. Statečně trpěl za bolševismu, je báječný spisovatel. Je to jiný druh člověka než pan profesor. Havel je filozof, Klaus je byznysmen, který ví, jak dělat politiku.
Amerika
Po 11. září 2001 se život v Americe změnil. Jak vy to cítíte?
Když letíte v aeroplánu, napadne vás: co kdyby se něco stalo? Na to jsem dřív nikdy nemyslela. Stále se čeká, že se něco znovu stane, v New Yorku, v Londýně, doufám, že ne v Praze. Jenže Američané říkají, a já to bytostně cítím rovněž, že kdybychom se teď báli a změnili život, tak jsme teroristům podlehli. Život musí jít dál.
V New Yorku je dost vysoká kriminalita. Odvažujete se chodit sama po městě?
Jistě. (podrážděně) A tady není kriminalita? Podle toho, jak se oblékáte a kam jdete! Když třeba nosíte hodně šperků a jdete někam, kam nemáte, koledujete si o neštěstí.
Bydlíte v New Yorku na Padesáté sedmé ulici, to je dost prestižní adresa mezi Druhou a třetí Avenue, tam asi nablízku moc Čechů nebydlí.
Ale jo. My máme výbornou českou komunitu, někteří přátelé bydlí na Park Avenue, to je velice prestižní, jiní na Páté Avenue, někteří mají hezké domy venku, na Long Islandu nebo v New Jersey.
Scházejí se Češi v New Yorku?
Máme každým rokem streetparty blízko českého konzulátu, to se uzavře jedna ulice a uděláme tam jarmark, prodává se české sklo a porcelán, pije se české pivo, jsou tam sokolové, hraje dechovka. A také pořádáme české bály, tentokrát bude v Rockefeller Centre, v 68. poschodí, je tam nádherný sál pro sto padesát lidí.
Máte nejen české, ale i americké občanství. Koho budete volit za prezidenta, Bushe, nebo Kerryho?
Samozřejmě pana prezidenta Bushe, poněvadž je republikán. Já nevolím leváky, já volím praváky. Levicový je třeba skoro celý Hollywood, vždycky tam takoví byli, já nevím proč. Mají plné kapsy peněz a volí doleva.
Máte ponětí, koho budou volit Čechoameričané v New Yorku?
Hodně Čechů v Americe volí republikány. Někdo ne. Martina Navrátilová bude volit určitě Kerryho.
Proč myslíte?
Já nemyslím, já to vím. Ale hodně emigrantů, co jsme odešli a hlavně proč jsme museli odejít, volí Bushe. Jako třeba Matuška. Demokrati jsou hodně doleva. Dost lidí teď Bushe nemá rádo, poněvadž američtí vojáci umírají v Iráku, a to je smutná věc.
Zhýčkaná, ale samostatná
Oblékáte se vytříbeně. Kolik kufrů s sebou vozíte do Prahy?
Teď jsem měla jenom jeden, na čtyři dny to stačí, jinak dva nebo tři. Pár klobouků musím mít, jinak od každého kousek.
Jak dlouho jste uvažovala o tom, co si obléci na Hrad k převzetí vyznamenání?
Oficiální dopis z prezidentské kanceláře mi došel v sobotu a díky ČSA jsem dostala letenku na pondělí. Tak jsem na to měla dva dny. I v noci jsem přemýšlela o tom, co si na sebe vezmu. Je to černý velvet...
To je samet...
Ano, samet. Takže černý velvet, kalhotový oblek, přes to kabátek, taky sametový, ten je jako "leperd", leopard, skvrnitý, ale tmavý, to je teď velká móda. A dlouhý zlatý řetěz k tomu.
Svěřila jste se mi jednou, že máte ráda romantické a silné muže (velký smích), něžné i sentimentální. Vaším životem jich prošlo několik. Nádherný diamant na vašem prstě je památkou na jednoho z nich.
Na Pavla, manžela. Kdyby Pavel byl naživu, měli jsme dnes v Praze restauraci. On jako restauratér věděl přesně, co zrovna jde, v jakém stylu. V New Yorku měl šest restaurací a všechny navrhoval sám.
A vám jednu, tu nejproslulejší, specializovanou na českou kachnu, daroval.
Vládla jsem tam deset let! Těch slavných hostů! Ráda vzpomínám i na Miloše Formana, když přijel do Ameriky, tak u nás jedl každý den, i s Ivanem Passerem.
Máte přítele, nebo žijete sama?
Mám mnoho přátel, na Floridě hraju tenis čtyřikrát týdně. Mám nový kyčel, ten u doskokové nohy, těch skoků, co bylo ve volných jízdách! Cítím se v dobré kondici...
... abyste mi neutekla od otázky: přítel ano, ne?
No, neustále u mě někdo existuje. Ale doma žiju sama. Mám ráda svoje pohodlí a taky jsem zhýčkaná...
Zhýčkaná?
Ne že bych byla nějaká princezna. Umím všechno, vedu svůj byznys. Princezna nejsem, když tak královna! (smích)
Takže čím zhýčkaná?
Tím, že ráda jdu, kam chci, jedu a letím, kam chci, ale vždy mám ráda doprovod pěkného člověka. To se nemění. (smích)
Co kdybyste si jednou jako Ivana Trumpová pořídila o dvacet let mladšího milence?
Já ho znám, byla jsem u ní na párty, když on slavil své dvaatřicáté narozeniny.
No a?
Já jí přeju hodně zdaru a štěstí.
Vy to nebudete zkoušet?
Ne. Už ne. To je pro ženskou moc velká práce. Taky jsem po smrti manžela chodila s moc hezkým klukem, byl o osmnáct let mladší než já. Trvalo to tak dva roky a rozešli jsme se. A pak jsem se opravdu zamilovala do někoho, kdo nebyl o moc starší než já, ale zemřel na infarkt.
Stálo při vás štěstí, přišla sláva, nevyhnulo se vám bohatství. Jste statečná, stále připravená k životu, jste americkou milionářkou, kdekoli vítanou celebritou. Jaký je na to recept?
Mít hlad po úspěchu, po vítězství.
Váš útěk z komunistického Československa nepostrádá melancholickou notu. Váš otec vás tenkrát dovedl na Karlův most, kde vás nemohl nikdo odposlouchávat, a tam vám řekl: Nevracej se, děvče, zůstaň v Anglii. Chodíte ještě teď na Karlův most?
Ráda chodím do Kampa Parku, do restaurace, kterou miluju, sedím tam, dívám se na Karlův most, stmívá se, světla se rozsvěcují nad řekou a slyším tátu. Nevracej se, děvče...
 Krasobruslařka Ája Vrzáňová obdržela na Pražském hradě z rukou prezidenta státní vyznamenání 28. října. |
