Chceme-li se dobrat příčin, je to velmi laciný pohled úzkým zoomem neznalosti.
Už tím, že se vydáte na dráhu vrcholového sportovce, upíšete duši ďáblu.
Špičkový sport už dávno není šlechetným soupeřením statečných reků, ale otrockou, až nelidskou prací. Byť královsky placenou. V gladiátorské mašinerii vyrábějící slávu a peníze.
Sportovec je pouze její součástí. Tou poslední, nejvíc viditelnou. A jeho touha po úspěchu koneckonců lidsky pochopitelná. Zasvětil většinu života sportu a krok pod vrcholem pozná, že mu k jeho dosažení kousek chybí.
Vycvičen denně bojovat o vítězství, má moudře prozřít a zastavit se? Nikdo to nepřizná, málokdo je ochoten otevřeně mluvit o tom, "co bere". Kdy je na tzv. povolené hranici a kdy už se dostane za ni? To je hodně rozostřená zóna.
Řada látek v lékařsky kontrolované rozumné míře přece chrání tělo sportovce před zničením při enormní zátěži. A většina ve sportu nepovolených látek se v běžné lékařské praxi normálně užívá.
Na druhou stranu ani špičkový sportovec si potřebnou kúru nedokáže aplikovat sám, na tom pracují celé týmy lékařů a biochemiků. A ty někdo platí. Ne z charity, ale ze zisků.
Boj proti dopingu je pouze chabou snahou vzbudit iluzi o čistotě sportu. Prioritou je především výkon, nejlépe nad hranicí lidských možností. Ten se v „čisté“ podobě přece lépe prodá.
Kde se dá dopovat, dopuje se. Viz fyzické sporty. Kde se dá korumpovat, korumpuje se. Viz hry. Někde jde obojí. Ale ne míň, ne víc než v politice nebo byznysu.
Ve společnosti až zaslepeně orientované k adoraci úspěšných. Úspěšných za každou cenu.
Dokud tomu tak bude, vrcholový sport se nezmění. Brzy budou patrně jeho aktéry genově šlechtění androidi. A pořád se na ně bude někdo dívat, oblékat je, posílat do televizních kotlů a sázet na jejich výsledky.
