Po stopách vrahů s Jirkou Pánkem
Sledovat další díly na iDNES.tvPětkrát trestaný Jan Tvrdík vyšel v září 1978 z vězení. Domluvil se s manželkou, že se vrátí k rodině. Souhlasil s její podmínkou, že nebude pít. Vydržel to dva týdny. Pak přišel domů opilý a žena ho vyhodila.
Šel bydlet k matce. Od ní slyšel, že si manželka, když byl zavřený, údajně našla novou známost, nějakého staršího muže.
„Když jsem se to dozvěděl, nebylo mi to jedno. V pondělí 23. října mi v práci (zaměstnán byl jako topič, pozn. red.) řekli, že tam nemůžu dělat, protože jsem trestaný. Od té doby jsem měl v palici takový tlaky. Napadaly mě různý myšlenky. Začal jsem si připadat takovej méněcennej.“
Tvrdíkova žena pracovala jako pokojská v botelu Racek. Muž si spočítal její služby a vyšlo mu, že bude mít 27. října noční. Uvažoval, že doma připraví manželce překvapení. „Napadlo mě, že to tam všechno vymlátím.“
Ten večer obešel několik lokálů a posilnil se asi dvaceti pivy. Do bytu na Jižním městě dorazil o půl druhé ráno. Odemkl si klíčem, který dosud ženě nevrátil.
V pokoji spaly děti i tchyně, která u dcery momentálně bydlela. „Ta stará bába mi lezla na nervy už několik let,“ vzpomínal Tvrdík.
Z lednice vzal pivo a vypil ho. Pak si uvařil kafe. Znovu přemýšlel, jestli to udělá, nebo ne. Pak se rozhodl, že jo. Svlékl se do trenek, aby si nezamazal kalhoty od krve.
„Uvažoval jsem, že bábě uřežu hlavu a dám ji na televizi, a že dětem taky uřežu hlavy a někam je položím, třeba na kuchyňskou linku, aby z toho byla manželka šokovaná. Chtěl jsem jí říct: to je dárek ode mě za to, že se ku*víš s chlapem o 40 let starším než jsem já. Pak jsem ji chtěl probodnout nožem,“ líčil.
Bylo čtvrt na pět ráno. Tvrdík se opakovaně díval na hodinky, aby to stihl, než se manželka vrátí z noční. Nechtěl „si mordovat ruce“, tak našel v kredenci paličku na maso. Přišel k posteli, na které spala tchyně. Vedle ní ležel jeho malý syn.
Vyrvat bábě jazyk
„Vyčkával jsem, až bába natočí hlavu do přijatelné pozice, abych ji mohl majznout do spánku. Pak jsem ji dvakrát udeřil. Potřetí mi palička z rukojeti odskočila a spadla pod válendu. Bába ještě žila, tak jsem jí vrazil ruku do chřtánu a chtěl jsem jí tam všechno vyrvat. Druhou rukou jsem jí zacpal nos. Za deset minut byl klid. Když jsem ji zamordoval, bylo mi docela dobře, protože jsem byl přesvědčen, že si to zasloužila.“
Útok na babičku probudil spícího chlapce. „Vzpomněl jsem si, že se ke mně v sobotu špatně zachoval. Při mém odchodu z bytu řekl, abych tam něco nečmajznul. Tak jsem se rozhodl ho taky zavraždit,“ vypověděl otec.
V zubech držel nůž. Vzal ho do ruky a chlapce opakovaně bodl do břicha. „Pištěl, tak jsem ho stáhl z postele a nohou mu zmáčkl krk. Když jsem povolil, zdál se mrtvý, tak jsem ho nechal. Hodil jsem ho zpátky na postel a bábu na něj.“
Vzbudila se i holčička, která spala na vedlejší posteli. „Sedla si a ptala se, proč je biju. V tom zápalu, jak jsem byl rozjetej, tak jsem ji bodnul nožem do břicha nebo do prsou. Bodal jsem ji zepředu, přesněji si to už nepamatuju. Holka nic neříkala, sklonila hlavu a pak jako padla. Otevřel jsem dveře od pokoje, abych vyvětral smrad z krve,“ popisoval Tvrdík.
Lékaři později uvedli, že hoch měl na těle devět bodných a řezných ran, dále poraněná játra a vážně pohmožděný krk. „Zranění mohla způsobit smrt,“ konstatovali.
„Byl jsem pořezaný na nohách, na rukou a na celém břiše. Sestřičku taky bodnul. Říkal jsem jí, aby dělala, že je mrtvá, abysme neumřeli. Sám jsem taky dělal, že jsem umřel,“ řekl chlapec vyšetřovateli Jiřímu Markovičovi.
Holčička ukázala kriminalistovi, co jí otec udělal. „Tatínek mě píchnul do bříška,“ vyhrnula si oblečení, pod kterým měla nezahojenou ránu. Nebýt brášky, mohlo to dopadnout hůř. „Říkal, abych dělala, že jsem umřela, abych neumřela.“
Unavený na řezání hlav
Tvrdík se po činu umyl v koupelně, oblékl si kalhoty a kolem páté hodiny už čekal u záchodu na manželku. Za zády držel paličku na maso.
„Otevřela jsem dveře do předsíně a uviděla svého manžela. Lekla jsem se. Ptala jsem se ho, co tam dělá. Řekl, že mě přišel navštívit. Oznámila jsem mu, že v bytě nemá co dělat. V komoře jsem se převlékla a šla ke dveřím prostředního pokoje. Byly zamčené.“
Zavolala na matku, aby otevřela, ale uvnitř bylo ticho. Manžel jí oznámil, že se tam tchyně zamkla.
„Pak začala dcerka křičet: mami, dej mi napít. Šla jsem napustit vodu do sklenice a manžel mezitím odemknul dveře od pokoje. Já jsem říkala, jak to, že je otevírá, když tvrdil, že se tam matka zamkla. Kluk volal: maminko, pojď se podívat, co se stalo.“ Žena uviděla nehybnou matku, dobité děti a spoustu krve.
„Honzo, co jsi to udělal?“
„Syn měl pořezanou ruku, byl pobodaný na břiše, měl oteklé rty i celý obličej, stále omdléval. Blouznil a pořád sestře opakoval: Schovej se, dělej, že jsi mrtvá, nebo nás táta dobije. Holka měla strašnou bouli na čele a nějak píchnuté břicho.“
z výpovědi matky
V tu chvíli se proti ní muž rozmáchl paličkou. Úder vedený na hlavu vykryla rukou. Neztratila duchapřítomnost a muži řekla, aby utekl, že nikomu nic nepoví. Poslechl.
„Asi v 5:30 jsem z bytu odešel. Chodil jsem po Praze, po automatech, byl jsem v Koruně, v Lucerně, v Rybárně, všude jsem pil jen pivo, dal jsem si jich asi patnáct.“ Ještě ten den ho dopadla Veřejná bezpečnost.
K činu se doznal. Při policejním výslechu vysvětloval, proč nakonec upustil od záměru uříznout tchyni a dětem hlavu. „Kdyby skapala hned po těch dvou ranách, tak bych jí tu hlavu sekáčkem ufik. Ale dala mi hrozně moc práce. Z toho důvodu jsem ji neuřízl ani dětem. Už jsem se nechtěl patlat od krve.“
„Chcete něco uvést na svoji obhajobu?“ zeptal se ho policista. „Co já můžu uvádět? Už bych to chtěl mít za sebou. Už bych chtěl být pověšený. Jestli mi dají 25 let, tak tam někoho majznu a pak mi provaz dají. Je mi to všechno jedno.“
Také prohlásil, že mu není líto pobodaných dětí. „Nešetřil jsem nikoho, vyžíval jsem se v tom bodání. Musel jsem počítat se vším, tedy i s tím, že zabiju děti, byl to plánovanej masakr. Manželku mám pořád rád. Asi proto to nevyšlo.“
Rekonstrukci na místě činu odmítl s tím, že by tam mohlo dojít k nějakému maléru. „Udělá se mi mlha před očima a nevím, co bych pak ještě provedl,“ tvrdil.
Nefalšovaný strach? Když jsem byl s Tvrdíkem o samotě, vzpomíná vyšetřovatel Jiří Markovič Výslechová místnost vazební věznice (říjen 1978): „Když jste se rozhodl, že usmrtíte čtyři svoje rodinné příslušníky, co jste tím chtěl sledovat?“ Muž ve vězeňských teplácích stále mlčel. „Chápete, na co se vás ptám? Proč jste to udělal?“ Unavená vyšetřovancova tvář se konečně dala do pohybu. „Měl jsem zase tu svoji mlhu.“ „Já vám nerozumím.“ „Pokaždý,“ zachraptěl muž v teplácích, „pokaždý, když se mi před očima udělá bílá mlha, musím někoho zabít.“ „A vám se...“ „Jo, tenkrát taky,“ vpadl nečekaně do vyšetřovatelovy otázky. Taky??? Tvrdíkovou tváří prokmitl neveselý úšklebek. „Mně se totiž dělá ta bílá mlha před očima zrovna teď!“ Moc dobře vím, že tenkrát na té cele, o samotě s Tvrdíkem, jsem cítil nefalšovaný strach. Kdyby Tvrdíka napadlo, že vstane a že mi omlátí psací stroj o hlavu, byl by to pro mě asi předem prohraný souboj. Všechny fyzické parametry jako výška, váha a síla byly na jeho straně. S hrůzou jsem vyhodnotil, že Tvrdík s figurou namakanou z kriminálu má proti mně jasnou převahu! Tak jsem ho začal přesvědčovat, ať neblbne. Že jsem zkušený karatista a kromě povinného nácviku u policie si rád přidávám tréninky i v osobním volnu. Pak jsem povytáhl jednu zásuvku u psacího stolu. Uvnitř byly jenom samé kopíráky, ale já začal nahlas předstírat, že tam mám pistoli. Zasvěceným hlasem jsem Tvrdíkovi vykládal, že střelná rána v břiše, mrcha jedna, velice bolí a že vězeňská nemocnice není právě prvotřídní zařízení, které by mohlo zajistit kvalitní ošetření. Tvrdík stále mlčel... byl jako záhadná sfinga! Měl jsem velkou radost, když do místnosti náhle vstoupil chlap z vězeňské ostrahy. Omluvil se, pokud ruší. Chtěl vědět, kdy budu končit s výslechem. citace z knihy Jiřího Markoviče a Viktorína Šulce Lovec přízraků |
Krádeže i lynčování černochů
Jan Tvrdík byl adoptovaný a pěstouni ho měli rádi, uvádí vyšetřovací spis. Vychodil zvláštní školu, malířem pokojů se však nedoučil. „Když mi někdo něco provedl, vzal jsem ho židlí přes hlavu,“ říkal jako kluk psychologům.
V dětství opakovaně vyhrožoval sebevraždou. „Často mě chytají všelijaký nápady. Chci skočit pod vlak, nechat se uškrtit nebo se zastřelit,“ sdělil lékařům ve třinácti letech s tím, že ho to na světě netěší. V té době se pokusil oběsit na okně na „tkaničkách od kecek“. Našli ho v bezvědomí a promodralého. Skončil na psychiatrii.
Po stopách vrahůSeriál o výjimečných případech tuzemské kriminalistiky |
„Samotář, s nikým se nekamarádí. Ruce si propichuje špendlíky, strká je do úst, kouše je. Při vyučování škrtil spolužáka bundou, po napomenutí začal házet na docenta noční stolky,“ popisuje zpráva z léčebny.
Poprvé trestaný byl v sedmnácti letech. Za krádež hodinek dostal čtyři měsíce podmíněně. Za rok se stal členem party, která v Praze lynčovala černochy, protože chodili „s našima holkama“.
Obvykle přepadli cizince s tmavou pletí, zatáhli ho do průjezdu, svázali mu ruce, připoutali k zábradlí a surově ho ztloukli gumovými pruty z rohoží.
Černoši se pak podle jeho slov báli chodit po ulici. Kdykoliv to Tvrdík vyprávěl, měl ve tváři spokojený výraz. U soudu dostal „za rasismus“ 20 měsíců vězení.
Ve dvaceti letech – na Vánoce 1965 – byl hospitalizován v Bohnicích na protialkoholním oddělení. V opilosti zaútočil na nevlastního otce bodákem od bajonetu. Prý by ho bodl, kdyby se otčím nezamkl v pokoji. V bytě pak pustil plyn a „klidně seděl s tím, že se chtěl oddělat“. Na oddělení byl agresivní a sprostý, napadal ošetřovatele.
Později byl trestán také za krádež auta nebo za útok na veřejného činitele.
Agresivní žárlivec
V listopadu 1969 se oženil. O tři roky později se kvůli žárlivosti na ženu pokusil o další sebevraždu. Bodl si jehlu do žíly na levém předloktí, aby vykrvácel. Doma ho našla manželka. Podle ní věděl, kdy se vrátí domů, a načasoval si to tak, aby ho objevila.
Žena také uvedla, že manžel byl chorobně žárlivý a když se opil, bil ji. Někdy takovým způsobem, že nemohla jít čtrnáct dní do práce.
Odborníci v posudku popsali Tvrdíka jako labilního a agresivního psychopata, který je sadisticky zaměřený. Má povrchní myšlení, chudý vnitřní život a inteligenci na hranicí podprůměru (IQ 70). Jednoznačným motivem vraždění byla podle nich pomsta manželce.
„Je to agresivní, neukázněný, pomstychtivý jedinec, který nemá rád lidi a který jakékoliv omezení či překážku řeší agresí,“ uvedla psycholožka Magda Staňková. Znalci se shodli v tom, že možnost nápravy je u Tvrdíka krajně snížená.
Proces s Tvrdíkem v datech:
|
„Celé jednání vykazuje znaky chladnokrevnosti, surovosti, do určité míry i zákeřnosti, bez jediné stopy projevů citů, či alespoň pozdní lítosti. O bestialitě obžalovaného hovoří i jeho další záměry, které však pro nedostatek času a svou fyzickou únavu neuskutečnil – uříznutí hlav svých obětí a jejich vystavení na kuchyňské lince,“ napsal do rozsudku z června 1979 předseda senátu Vladislav Šíma.
Podmínky pro uložení trestu smrti byly splněny. V listopadu to potvrdil Nejvyšší soud ČSR.
„Agrese a brutalita obžalovaného, kterou ze zjištěné pohnutky (pomsty) zaměřil k násilnému útoku na vlastní rodinu, je jednáním tak výjimečně závažným, že se vymyká obvyklým případům páchání těchto trestných činů,“ zdůraznil předseda odvolacího senátu František Bouma.
Prezident Gustáv Husák odmítl udělit Tvrdíkovi milost.
PoděkováníAutor děkuje za pomoc při přípravě tohoto dílu panu Viktorínu Šulcovi, pracovníkům Archivu bezpečnostních složek a Národního archivu. |
Čtvrtého listopadu 1980 přesně v devět hodin ráno byl odsouzenec přiveden na pankrácké popraviště. Trest byl vykonán o tři minuty později. Poprava proběhla bez mimořádné události, popisuje vězeňský záznam. V 9:20 konstatoval lékař Vítězslav Nepomucký oběšencovu smrt.
Ve věznici zůstalo po Tvrdíkovi pár svršků, hodinky, klíče a 101,60 Kčs, které úředníci předali pozůstalým.
