Mluvená řeč se vyvíjí živelně. Kultivována je psanou formou. O její pravidla se starají jazykové instituce, částečnou podobu jí dávají novináři, scenáristé, dramatici, textaři i copywrighteři. Jazyk v plné míře však formují a definují pouze spisovatelé a básníci.
O autoroviBohuslav |
Český národ se ocitá na nebezpečném rozcestí mezi samostatnou existencí a ukončením vlastní samostatnosti. Situace je alarmující. Problémem je „pozvolnost“ procesu („Dyk se nic neděje, ne? Furt něco vychází.“) a skutečnost, že propojení na ose „rodný jazyk – český spisovatel – národní svébytnost“ si uvědomuje málokdo.
Lidé kolem poesie - spisovatelka Svatava Antošová, 1997
Sbohem a šáteček
Chci se pragmaticky rozloučit s odepsaným světem. A poděkovat všem, kdo se podíleli na českém kulturním zázraku 19.-20. století, který svět záviděl. Chci vyjádřit hlubokou úctu těm, kteří to tu ve věčně nedostatečných, ale přesto jakž takž institucionalizovaných podmínkách táhli na světové úrovni.
Zapomeňte na Hrabala, Kunderu, Haška. Zapomeňte na Čapka, Nerudu, Mahena. Zapomeňte i na Švandrlíka, Škvoreckého, Nezvala. Noví nebudou. Odstraňte si z hlavy naději, že budete číst knihy z klávesnic domácích autorů alespoň evropského formátu. Že se budete opájet čarovnou mocí češtiny, smát se nad hříčkami a říkat si: „Nobelovka za literaturu. Pane jo. Česko má talent.“ Nic z toho nebude. Prosím, věnujte zvýšenou pozornost následujícím řádkům. Vysvětlím Vám opodstatněnost těchto tvrzení.
Zbabělci
k Obrazovému doprovoduBohuslav Vaněk-Úvalský: Lidé kolem poesie Autor o fotkách říká: "Série portrétů básníků a spisovatelů, kteří v devadesátých letech provozovali a spolupoháněli českou poesii. Portréty vznikaly náhodně na setkáních a veřejných čteních literátů. Základním znamením všech tehdejších akcí byla bezuzdná improvizace, hravost a spontánnost zúčastněných. Některé srazy – třeba druhdy slavné básnické slety na Bítově – se měnily až v živelné manifestace rozpoutané poesie." |
Pohled do vlastních řad je žalostný. Ti, které by měla situace jejich oboru trápit nejvíce – spisovatelé, kritika, knihkupci jsou neteční, nebo se jalově domnívají, že na situaci právě oni vydělají. Nevydělají.
Lidé kolem poesie - kunsthistorička Vanda S, 2002
O literárních časopisech se státní podporou nemá smysl hovořit, ty žijí ve svých zacyklených světech bez většího vlivu, čtenáři ve finanční tísni se (pochopitelně) obracejí k levnějším zdrojům čtiva a mnozí již zdárně vytěsnili čtení ze svých denních potřeb. Zdá se, že literatura je zbytným prvkem našich životů. Lituji, není.
Nesmrtelnost (mezihra)
Moderní člověk má čtení definované jako jednu ze základních potřeb. Toto odvážné tvrzení obhájím na velmi jednoduchém příkladu. Pokud jste divákem televizních reklam, jistě jste si povšimli urputnosti, s níž je verbální sdělení sloganu dublováno písemným přípisem s identickým zněním. Ve zpravodajských pořadech jsou zvláště důležité informace převedeny do (heslovité) písemné formy. Přehledy pořadů jsou rovněž napsány, informace o změnách vysílání jakbysmet. Jeden ze starých českých filmů – Ducháček to zařídí – je uveden pouze slovním komentářem. Titulky nám tvůrci prostě upřeli. Až do desáté minuty filmu máte velmi nepříjemný pocit, že mu cosi chybí, že vlastně ani nezačal. Není tomu proto, že jsme uvyklí titulkové pasáži.
Na vině je náš mozek. Při pasívním sledování obrazu (za současného akustickém přijímání zvuků) zapojujeme pravou polovinu mozku, kdežto při čtení levou. Zdá se, že ta levá je jaksi klíčovější pro zapamatování, správné vyhodnocení informace a tedy i pro budoucí vědomé konání. Čtení má na formování našich názorů a motivací zásadní vliv. Co je psáno, to je dáno. Teprve čtením se člověk jednoznačně vyčleňuje ze zvířecí říše.
Lidé kolem poesie - knihkupec Jiří, 1999
Námitka: pak ale stačí časopisy a denní periodika.
Jistě. Ale nemívají i časopisy, nebo novinové přílohy vloženou povídku podporující fantazii a kreativitu?
Námitka: je tu přeci internet. Tam se píše příběhů – až hanba!
Ano, ale poznáte rozdíl mezi profesionálně odvedeným textem, který prošel editorskou redakcí a mezi záznamem – co bych asi tak sesmolil, když mám to puzení a nemám zrovinka do čeho dloubnout? Doufám, že ano.
Obstojí tedy ještě častý názor, že čtení knih je pruda a ztráta času? Bezpochyby. Ovšem reprezentantovi tohoto názoru bych rád sdělil: vaše chyba. Ti progresivnější si schopnost číst delší kvalitní texty zachovají, budou ji rozvíjet a brzy získají nad nečtenářem převahu. Nečtenář nemá šanci! Čtení knih je nesmrtelné.
Škoda, že tento článek čtou jenom ti progresivnější.
Lidé kolem poesie - spisovatel Patrik Linhart, 2002
Proti všem
Názvy knih, které si vypůjčuji do mezititulků, mne přivádějí zpět k úvodní otázce: je existence našeho soudobého národa spojena s jeho písemnictvím? Než řeknu ano, předešlu, že dokonce těsněji, než je zdravé. Kořeny tohoto nevýhodného spojení lze vystopovat ve způsobu Národního obrození (se).
Přenesme se, prosím, někam do roku 1812. Jako náborář nových buditelů, vám budu tvrdit, že úspěch celé naší buditelské mise stojí na:
a) uchopení a ovládnutí české řeči, coby tvůrčího nástroje (důkazní proces, že je souměřitelná – vlastně lepší! – než světový literární jazyk němčina);
b) užití češtiny jako sjednocovacího/rozlišovacího/motivačního nástroje (máme-li řeč, jsme národ: české měšťanské rodiny hovoří jazykem prostého lidu!);
c) nalezení historických pramenů a analogií naší historie s historií jiných národů, nejlépe Němců (v písemnostech jsou důkazy!);
d) nezbytném dohledání lůna společné praslovanské pramáti (jsme-li národ, odněkud pocházíme; kořeny jazyků jsou kořeny národů!);
e) na vytvoření příběhu a moderním převyprávění národních dějin s patřičným pantheonem legend (že by Alois Jirásek?);
Slova, slova, slova. Nejsou tu velké peníze, není tu bohatství. Jsou tu jen sny, nadšení, řeč, ideály. Elitami a provozovateli první vlny obrození se nestávají bohatí měšťané, finančníci, šlechta, či vládnoucí třída. Je to kvas vedený a formovaný spisovateli-vizionáři, spisovateli-novináři, spisovateli-historiky. Akcelerátorem je všudypřítomný německý živel. Soupeř, s nímž je třeba počítat. Toto je klíč k dnešní marnosti: chybí protivník, zbyl tu jen Národ sobě a svépomocí. V bohaté a dravé konkurenci – bez šance. Ale nepředbíhejme.
Lidé kolem poesie - básník Roman Szpuk, 1997
Jsme v minulém století a Čechy jsou v pohybu. Zájem o vše české se projevuje (krom povinných návštěv matičky Prahy), nárustem četby českých knih (poptávka po nových, progresivních autorech a překladatelích je uspokojována přehršlí talentů), založením stálé české divadelní scény (nástup klíčové generace moderních dramatiků, herců, architektů a skladatelů), raketovým růstem kvality novinářského jazyka (Pozor! Jan Neruda i Karel Havlíček byli především skvělí básníci!), adorací české spolkové činnosti, vznikem prvních národopisných sbírek a obrozením české písničky. Je logické, že právě z této doby pochází česká hymna. (pozn. Tyl ji skutečně nepsal v obchoďáku, jak může mýlit cedule na pražském Náměstí republiky.)
Svět patří nám
Je úžasné, co takto malý národ dokázal za pár desítek obrozeneckých roků. Ve dvacátých letech minulého století je na špici v mnoha uměleckých oborech. Staví se nová Praha. Moderní architektura dominuje. Stavby, o nichž se funkcionalistickým průkopníkům ani nezdálo. Když vidí Le Corbussiere Veletržní palác, skoro jej v šoku pomluví. Staví se experimentální město Baba 2. V Praze se hraje díky Osvobozenému divadlu jeden z nejlepších jazzů na kontinentě.
Pešánkovy telekinetické plastiky patří k světové špičce. Funke a Sudek formují supermoderní fotografickou Novou věcnost. Eliška Junková ve sportovní kultuře triumfuje mezi muži Grand Prix, čeští fotbalisté přijdou o světový trůn spornou penaltou. V literatuře zahajuje vítězné tažení Haškův světový Švejk, Nezval píše nejlepší verše moderní české poesie, Karel Čapek připravuje Válku s mloky a drama Bílá nemoc. Jezdí sem světoví spisovatelé, Osel a stín V+W je recenzován ve francouzském tisku. Zdá se, že úspěch nemá limity. Mladá republika sdružující pět národů je bohatá, progresivní, sebevědomá. Je rozhodnuta bránit svůj veřejný prostor. Přichází Mnichov a pád až na dno. Konec úspěchu. Je to úžas, je to tragédie.
Lidé kolem poesie - básník Milan Děžinský, 1998
Pole orná, pole válečná
Spisovatelům a kulturním osobnostem se už nikdy nedostane tolik možností. Budou se rvát o každý milimetr veřejného prostoru, který kdysi tak nezištně a velkolepě vytvořili, formovali a předali politikům a vlivařům. Je to rub někdejšího kulturního kvasu národního obrození. Bylo příliš spojeno se slovem, málo formováno přirozenými vazbami na historické rodové majetky. Ale kde je vzít v zemi deformované husitskými bouřemi, hádkami napříč stavy, likvidací české šlechty po Bílé hoře, v zemi destabilizované emigracemi a vyvražďováním vzdělanců? I dále je to jako přes kopírák – znárodňování, přerozdělování, privatizace, nadřazení malého osobního nad veřejné, dočasného nad dlouhodobé. Země je rozkotlávaná zájmy cizích států, firem, agentur. Nepěstuje si svou inteligenci, sociálně silné staví proti slabým, nechrání kvalitu. A nikde pojítko, nikde možnost společného ... pozor, pozor ... tohle je snad komunismus ... pozor, pozor.
Lidé kolem poesie - básník Luděk Marks, 1996
A bude hůř...
Českou kulturu (národ) dostihlo prokletí pyšné domněnky, že si Češi můžou vládnout sami bez kooperace s jinými národnostmi (vlivy), které v pražském podhoubí (Brno promine) stvořily československý kulturní zázrak. Vyhnání nepřítele – nejprve Němců, pak ruských vojáků – odhalilo základní chybu konstruktu Národního obrození. Stálo na taktice konkurence, vůbec nepočítalo se situací odlišnou. Český a německý element se vyvíjel ve vzájemné korelaci, doplňován finančně silným židovským ghettem, přijímal vlivy Západu i Východu, nic jiného za posledních tisíc let nepoznal. Odpadnutí těchto klíčových složek od národa zformovaného vysoce nepružným modelem Národního obrození (na jiný nebyly peníze, vím!) dovedlo českou společnost ke stagnaci a rozvratu. Vrozená potřeba protivníka nás obrací proti sobě. Podvody a netrestaná svinstva vnášejí nedůvěru. Vnitřní zdroje jsou utlumované, vnitřní jazyk národa spletený, každý kope za sebe, bojí se semknutí a obvinění z kolektivistických manýr. Importovaná finanční krize a nejasné postoje (úmysly) řídících orgánů EU, nás stlačují až na dno strachu z budoucnosti.
Lidé kolem poesie - básník Bohdan Chlíbec, 1998
A český spisovatel, tmel možností národa, jeho spolutvůrce a věrný souputník, stojí poprvé v dějinách stranou svých čtenářů, pro něž pracuje, odstíněn nesplněnými sliby nakladatelů, nedostupný cenami svých knih, zrazený svými amatérskými možnostmi a malou společenskou prestiží. Tohle není pro nikoho dobré.
Příště: Ztráty na spisovatelích na počátku 21. století
