Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vražda na knize není zločinem (2): Cena za vlastní jazyk

  8:38aktualizováno  8:38
Žijeme v bezohledném informačně-ekonomickém sevření. Jakoby nic jiného než ekonomická měřítka nemělo (a nesmělo) hodnotit kvalitu našeho bytí, jakoby nebylo jiných stejně oprávněných pohledů na život, nebylo jiných hodnot. Takto otevírá svoji druhou úvahu o současnosti a postavení literáta v ní pražský spisovatel a nakladatel Bohuslav Vaněk-Úvalský. Jde o druhý ze série autorových textů, které Kavárna on-line publikuje coby volný cyklus.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Vyšehrad ze Smíchova | foto: Bohuslav Vaněk-Úvalský

Co považuji za skutečně mistrovský kousek ve tvarování cesty lidstva k definitivnímu vítězství nad člověkem, jsou samohodnotící (všudypřítomné) mechanismy našeho úspěchu. Zatímco moji prababičku, sedící na zápraží domku v Kamenném Újezdci, nemusel nikdo přesvědčovat o tom, že západ slunce, který vidí, je krásný, my sami sebe stále zaplňujeme ujišťováním. Jako bychom nevěřili zázraku, v němž žijeme. "Je to slunce skutečně tak žluté?" ptáme se sami sebe. "Psali to ve wikipedii? A co na to vševěd google?"

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Braník

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Braník

Všechny informace jsou po ruce, kvalita je nepostižitelná. Naštěstí můžeme sami rozhodnout o zvýšení důvěryhodnosti. Stačí jeden klik. Je to snadné. V součtu prokliků má názor odborníka i diletanta stejnou hodnotu. Sami tak modelujeme realitu, jsme tvůrci i spotřebiteli zároveň (model dva v jednom).

O autorovi

Bohuslav
Vaněk-Úvalský
Autor (nar. 1970) je český spisovatel a fotograf; Vydal deset knih. Poslední z nich – román Zabrisky, ta druhá spermie (2010) ve znovuobnoveném vlastním nakladatelství. Osobní zkušenost s vydáváním knih v Česku naleznete na stránkách autora http://www.zabrisky.cz

Opíráme se o rychlé neprožité skutečnosti, svá životní rozhodnutí formujeme na základě "vyzdrojovaných" informací, bleskové analýzy provádíme z virtuálních dat. Říkáme, že je to proto, abychom ušetřili čas. Šetření a ekonomické hledisko je krédem našich životů. V devadesátých letech se k požadavku na drakonická finanční opatření dodávalo: "Je to proto, abychom se jednou měli tak dobře jako v Evropě". Dodatek zmizel, zůstalo šetření. Šetření zbavené smyslu, šetření všudypřítomné, šetření za každou cenu. Stalo se normativem umožňujícím státu z některých svých povinnosti jednoduše vycouvat. Alibi mu poskytujeme sami svým vstřícným (před)vyplašeným postojem: "Jaká kultura? Teď?! Šetřit se musí, jináč nebude na chleba!"

Považuji tedy za legitimní položit sadu otázek: Není držení vlastního jazyka za této situace jen marnotratným přepychem? Jakou cenu platíme za ono pověstné "kulaťoučké červeňoučké jablíčko"? Má vůbec národní jazyk v globálním tlaku nějakou perspektivu? A co spisovatel?

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Střelecký ostrov

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Střelecký ostrov

Kolik stojí jazyk český

Uznávaný překladatel a lingvista Pavel Eisner odhadoval ve čtyřicátých letech minulého století životnost češtiny na tři sta roků. V téže dekádě George Orwell ustavil ve svém románu 1984 jazykem budoucnosti newspeak – tedy jakýsi redukovaný informační komunikátor, umožňující uživatelům pouze jednoduchá pozitivní sdělení o svých aktuálních stavech, úkolech a požadavcích. Obě prognózy se ukazují jako brilantní. V případě Pavla Eisnera bych si však dovolil drobnou korekci – škrtl bych z jeho výpočtu sto, sto třicet roků.

Mít vlastní jazyk je drahé. Pro malý národ je cena za lexikální samostatnost zvlášť vysoká. Začněme drobnými výdaji na státní úrovni: jsou tu tlumočníci, jsou tu profesionální překladatelé. Každý závazný dokument vydávaný Evropskou unií musí být převeden do češtiny, veškeré připomínky tlumočeny zpátky do jednacího jazyka. Veškerá memoranda a prohlášení směrem k EU musejí být vyhotovována v jazykových mutacích. Totéž se týká i městských mobiliářů, pokynů pro návštěvníky České republiky atd. Platíme to všichni.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Dívčí hrady

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Dívčí hrady

Další drobné prodražování lze nalézt u překladů manuálů a návodů k užívání výrobků, v tisku nových obalů atd. O české lokalizaci výrobních a uživatelských prostředků jako je počítačový software, ani nemluvě. Platí to spotřebitel, čili opět všichni.

Tyto nutné výdaje samozřejmě nepředstavují ohromující finanční zátěž. Mnohem dražší je běžný provoz a údržba jazyka. Aby byl jazyk konkurence schopný a pokrýval nové skutečnosti, či světové trendy a dokázal absorbovat akutní potřeby svých uživatelů, je nutné jej vyvíjet a inovovat. Je to stejné jako s automobilem. Po určitém počtu najetých kilometrů vyžaduje generálku. Přetočit tachometr nestačí.

O závazné úpravy jazyka se starají lingvisté (Ústav pro jazyk český, bohemistické katedry na našich univerzitách). Jejich úkolem je jazyk proměňovaný uživateli (tvůrci i spotřebiteli) uvádět do spisovné normy – výsledkem jsou vydání slovníků, pravidel, učebnic a školení učitelů. Je logické, že platí úměra – čím je stát menší, tím jsou náklady na každou změnu vyšší.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Hradčana z Vyšehradu

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Hradčana z Vyšehradu

O fotkách

Ilustrační fotky jsou rovněž dílem Bohuslava Vaňka-Úvalského, konkrétně z jeho cyklu Praha panoramatická 2009, který vznikl přesně půl století po prvním vydání proslulé knihy Josefa Sudka Praha panoramatická.

K oblastem, které používání českého jazyka opravdu prodražuje, se dostáváme nyní. V první řadě jsou tu vědci. Odborné (lexikálně velmi náročné) publikace se česky nevyplatí vydávat. Opravdu aktuální odborná díla jsou dostupná jen v hlavních světových jazycích. Špičkový vědec jakéhokoli oboru tedy musí být zdatným uživatelem angličtiny, němčiny, ruštiny, či francouzštiny. V případě opačném se nemůže udržet na špičce svého oboru. Otázkou však není, zda je schopen si knihy ze zahraničí opatřit a přečíst. Otázkou je, proč by pak takto zdatný jedinec provozoval svou práci v komplikovaných (a někdy i ze strany neinformované veřejnosti nepřátelských) podmínkách.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Hvězda

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Hvězda

Ztráty vědců, kteří se přestěhovali za zaměstnáním do zahraničí, jsou pro Českou republiku finančně nevyčíslitelné. Absence přirozených osobností a morálních autorit v kulturním veřejném prostředí (slovem kultura nelze vnímat jen umělecké výkony!) nás stojí další peníze. Jsou vydávány na nápravu omylů, zbytečných rozhodnutí, špatného odhadnutí situace, někdy i nepříliš společensky prospěšných úmyslů atd. (Vzpomeňte na loňské šílené odstraňování pražských přechodů a jejich následné vracení na původní místa.) Cena, kterou platíme za obsluhování společnosti a jejích požadavků pouze profesionálními politiky, je vysoká.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Hradčanské náměstí

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Hradčanské náměstí

Kultura za 500

Pravou finanční pohromu však paradoxně představuje užívání češtiny pro kulturu a zábavní průmysl. Jejich konkurenceschopnost v zahraničí je kvůli tvorbě v minoritním jazyku slabá. Nebudu zde využívat prvotní možnost, jež se nabízí – pokřik: "Ať to zaplatí stát." Stát bezpochyby nemá peníze ani na zajištění svých životních funkcí. (Zkoumat proč tomu tak je by přesahovalo možnosti tohoto seriálu.) Jediné, co českému státu nyní vyčtu, je, že se k problematice kultury nepostavil za dvacet let ani jednou čelem. Mohli jsme si všichni odpustit celospolečensky ponižující zmatení – umělci/vyžírkové státních grantů – a hledat cestu, jak českou kulturu subvencovat bez přímých dopadů na státní rozpočet. Ale to se týká všech oborů závislých na státu. Více se této problematice budu věnovat v kapitole "Spisovatel a peníze", nyní ji opustím konstatováním, že desetimilionový (nadto oslabovaný) trh není schopen generovat takové zisky, aby pokryl náklady na stabilní vývoz české kultury (zábavního průmyslu) za hranice, ba ani na její domácí provoz. Ty tam jsou doby, kdy Voskovec a Werich dokázali hraním divadla vydělat na dluhy, které jim zbyly z produkování filmu Pudr a benzín ve Francii!

Z filmu Voskovce a Wericha Pudr a benzin

Z filmu Voskovce a Wericha Pudr a benzin

Spoléhat na blahovůli velkých firem je rovněž mylné. Tuzemští sponzoři se logicky zajímají jen o určité oblasti (musejí být spojeny s nákupní silou obyvatelstva, či se skutečně světově uznávanými a ověřenými uměleckými díly). Financovat cokoli mimo tento rámec je nemožné. O podpoře mladých talentů ani nehovořím, podívejte se na zájem o zabezpečení a výchovu žáků a mládeže u dvou tak mezinárodně úspěšných (a výdělečných) kolektivních sportů jako jsou kopaná a lední hokej.

Držet českou kulturu na milionových investicích nadnárodních společností (film, globální nakladatelské domy) je pro nekoncepční malý stát a jeho daňového poplatníka doslova smrtící. Ukazuje se to již v dnes. Zatímco devadesátá léta (těžící z dosud nerozvrácených kulturních mechanismů minulých dob) přinesla české kultuře a jejímu zábavnímu průmyslu několik prestižních mezinárodních ocenění třeba v podobě Oskara pro Jana Svěráka, či francouzského titulu Rytíře umění a literatury pro Jana Saudka (nelze pominout i úspěchy českých ex-kulturních osobností Milana Kundery a Miloše Formana), desátá léta jakoby se vyznačovala ústupem do neexistence. Vidět snad byla jen Entropa Davida Černého a akční počítačová hra Mafia I. a II. od 2K Czech.

Mafia II

Mafia II

Svět se prostě změnil a roztomilý kulturní výkon stojící na prostém amatérském nadšenectví už nedojme nikoho. Ani českého diváka. S minimálním zázemím (a investicemi) klesá i řemeslo tvůrce, jeho možnost reagovat na světové trendy a požadavky. Rozpor mezi naleštěným světem reklamy (zde jsou i u nás určité peníze) a uměleckými výkony (provozovanými obvykle na hraně přežití) je viditelný na první pohled. Můžete být sebetalentovanější autor, ale obal prodává. V případě slovní kultury se týká toto tvrzení i způsobu "designu" textu. Těžko nutit čtenáře, aby si koupil českou myšlenku v hrozivém slovním provedením, když konkurenční myšlenka (snad méně hluboká) je výrazně blýskavější.

A budu ještě tvrdší: proč má čtenář přemáhat lopotný, neplynoucí příběh vzešlý z malých poměrů a malých gest, když totéž dostane sice v průměrném překladu, ale zato s puncem světovosti ve zručném provedení profesionálního spisovatele (a jeho editorského týmu)?
A jsme u toho základního. Potřebujeme vůbec svou vlastní, českou kulturu a svůj vlastní zábavní průmysl?

Brad Pitt hezky česky

Je to snadné: dokud se budeme chtít nazývat národem, budeme muset používat svůj jazyk. Pokud budeme používat svůj jazyk, musíme jej chránit a rozvíjet. Logický řetězec tohoto tvrzení je jednoznačný, lepší neznám. Co chceme, si musí každý zodpovědět sám. Ta otázka je velmi současná a aktuální. Není automatismem ve smyslu – "takhle to je, jsem Čech, tak v okamžicích, kdy neskáču, mluvím odjakživa česky". Je aktivní volbou se závazkem. Na základě vykonání této jednoduché myšlenkové operace ukončené rozhodnutím pro ano, či ne totiž vytváříte společenskou objednávku. Už to je dobré. V rozpadu vztahů a mezilidských vazeb, jichž jsem svědkem, je jakákoli společenská (společná) poptávka spojujícím prvkem.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Kampa

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Kampa

Pomohu vám trochu mým úvodním tvrzením "Jaká kultura? Teď?! Šetřit se musí, jináč nebude na chleba!" Otázka totiž nestojí – a nikdy nesmí stát – na buď, anebo. Oboje je nutným předpokladem pro přežití lidské společnosti. Nenechte se tlačit do kouta podobnými nesmyslnými požadavky na vyloučení jedné z nutností, či dokonce na stvoření zdánlivě logických protikladností: "Co je víc? Zajíc, anebo traktor?" (tyto nesouměřitelnosti propojujeme na přesvědčení – víře – v jistou souvislost: oba jsou přece z pole). Kultura je součástí lidského života stejně jako chleba. Není možné vytáhnout ze všech orgánů lidského těla dvě části a rozpoutat kampaň: "slinivka, nebo oko! Vyberte si!"

Tento pokus o navození rozporu tam, kde není, je součástí manipulace těžící z nevědomosti! Spíš je dobré se ptát: Kdo a jaký má zájem na tom, aby českou kulturu stylizoval vůči ostatním oblastem společenského života do role ubohé Popelky? Kdo z toho těží? Ujišťuji vás, že národ – tedy vy – ne.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Libeňský přístav

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Libeňský přístav

Pokud jste si odpověděli na otázku kladně, tedy, že hodláte i nadále realizovat svou mluvu, myšlenky i kulturní zážitky v jazyce českém, je dobré položit si další otázku: Může importovaná kultura nahradit domácí tvorbu? I zde je odpověď snadná: nikoli. Importovaná kultura (ať zábavního charakteru, či hlubších přesahů) nikdy nemůže nahradit vnitřní zdroje, které pozvedají, formují, zpochybňují, satirizují mravní pořádky a stav vztahů a hodnot obyvatelstva, jejichž jsou součástí. Globální a univerzální hodnoty jsou jistě dobré pro srovnání a inspiraci, ale denní praxi života mohou přesně zaznamenat jen tvůrci tohoto života se permanentně účastnící.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Loreta

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Loreta

Další otázka: Potřebujeme svou kulturu exportovat a prezentovat ji v zahraničí? Odpověď: Jednoznačně ano! Je součástí kulturní výměny, je nutna právě pro konkurenceschopnost domácích zdrojů. Jak jsme na tom v této oblasti? Stejně bolavě. Stát sice drží ve světě tzv. kulturní centra a při různých zahraničních univerzitách existují bohemistické fakulty, ale jejich možnosti jsou minimální. Kulturní centra se perou s nedostatkem peněz na samotný vývoz díla (o penězích na jeho propagaci ani nemluvím), na bohemistických fakultách je situace obdobná. Jen pro srovnání – česká kulturní politika vs. polská v Itálii: Zatímco bohemistika zde stagnuje, ne-li rovnou chřadne, počet polonistických fakult se po pádu železné opony zdvojnásobil. Že Italové čtou české autory a že zde v současnosti vychází kompletní Bohumil Hrabal ani nekomentuji.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Novotného lávka

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Novotného lávka

Popelnici a skalpel, prosím

Vytyčením osy "rodný jazyk – český spisovatel – národní svébytnost" jsem v minulém díle přisoudil spisovateli zvláštní úlohu. Abychom si dobře rozuměli – nenadřazuji žádné povolání nad jiné. Těleso lidské společnosti je tvořeno mnoha profesemi se zvláštními povinnostmi. Asi nebudeme zpochybňovat funkce popeláře a lékaře. Obou je zapotřebí, obě jsou náležitě společensky oceněny a vnímány. Neznám špatných povolání. Znám jen atraktivnější a méně atraktivní obory lidské činnosti, obory přeceněné a nedoceněné. Spisovatel je výjimečný tím, že pluje napříč všemi profesemi. Píše o lékařích i o popelářích. Namítnete – ten se má! Vybere si, co chce a už píše. No, tak jednoduché to rozhodně není.

Abych mohl psát o lékařích, musím znát jejich obor. Neznamená to, že se naučím léčit, ale že se seznámím s okolnostmi a úskalími jednotlivých lékařských specializací, poznám mechanismus nemocnice, jednotlivá riziková místa profese i vztahy na pracovištích. Píši-li o popelářích, měl bych znát typy popelnic a manipulaci s nimi, měl bych vědět něco o zpracování odpadu, o jejich pracovní náplni a úskalích oboru… Je samozřejmě jen a jen na mě, do jaké hloubky chci jít, je na mě nakolik chci fabulovat. Ovšem čtenář neodpouští. Pokud jej jednou zklamu a načapá mě v nedbalkách (třeba při nepravdivých popisech reálií), pracně budovanou důvěru ztratím.

Pozice spisovatele je skutečně nepostižitelná. Je všude a nikde. Nenaleznete ho v podniku, kde bude v osmihodinové šichtě sedět za stolem a vytvářet hodnoty vršením popsaných lejster. Najdete ho v ulicích, mezi lidmi, naleznete ho v archivech při studiu historických období a v kavárnách, kde provozuje styk s veřejností. Jeho pracovní den je permanentní. Absorbuje, nasává (atmosféru, ne alkohol!) a teprve poté se zavírá do pracovny (ten šťastnější) a dokud píše, je nerudný.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Rohanský ostrov

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Rohanský ostrov

A tady se nám rodí první společenská úloha spisovatele: propojuje, "zkomunikovává" světy, které by se nemohly protnout. Měl by čas lékař vzít na sebe žlutou vestu a projíždět po městě s Bobrem? (Tak se tuším jmenovaly za mého mládí popelářské vozy.) A měl by popelář šanci vtrhnout na sál a zmocnit se skalpelu? Netvrdím, že popelář bude chtít číst knihu a ještě k tomu o lékařích, ale tu možnost tady má. A v opačném gardu rovněž.

Spisovatel (a samozřejmě i novinář a filmový scenárista, abych nevynechával) jsou něco jako krev společnosti. Jejich prací je propojovat čtenáře (diváky) do společného povědomí o lidské sounáležitosti. Kdo prožije spolu s papírovým hrdinou příběh (úskalí) jeho oboru, stává se tolerantnější. Myslím, že to je dobrá hodnota!

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Smíchov

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Smíchov

A hned tu mám druhou úlohu: mluvená řeč se vyvíjí živelně. Formuje ji každý uživatel. Veřejnou podobu jí propůjčují novináři, scenáristé, dramatici, politici, textaři i copywrighteři. Spisovatel má však cosi navíc. Je to jazykový cit. Jeho talentem není umění dobře odvyprávět příběh (to je řemeslná, naučitelná složka psaní) ale použít přesné slovo na správném místě. Skvělý autor se s lehkostí přenese přes místa, jimiž jsme při slohových pracech klopýtali zborceni potem. Pamatujete se na zoufalé hledání sloves, jež by nahradila hrozivou konstantu by/být? Zato jeho text hladí, žene čtenáře kupředu, pohání jeho zvědavost a naplňuje touhu po povznášejícím (doslova hladivém) zážitku. Stalo se vám, že jste při četbě skoro nedýchali, nebo jste se báli otočit na další stránku, když už se zdálo, že to s vaším hrdinou špatně dopadne? Přitom se nestalo nic. Váš pokoj se nezměnil, venku štěkal ten samý pes, před vámi ležela ta samá kniha plná stejných písmen. Nic z toho jste nevnímali, byli jste chyceni a vtaženi do děje, bezohledně mačkáni obavami – ne, vy jste se chtěli nechat pohltit. Na tom je neuvěřitelné jedno. Autor použil stejná slova, jako používáte i vy. Neměl k disposici technologie, hudbu, obraz, žádné podpůrné stimulující prostředky. Měl jen slova a svůj cit.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Stromovka

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Stromovka

A to je ona druhá, zcela nezastupitelná role spisovatele. Jen on má moc uvádět do jazyka (odposlechnuté) novotvary, formovat vkus čtenáře, tříbit jeho jazykové a vyjadřovací schopnosti a udržovat ve společnosti mizející výrazy. A to je ono! Že žale, zmare, tesknoto, něho – copak máme za Vás zástupná slova? "Bejt v poho" a "depina jak svišť" Vás nenahradí. Nu budiž, nikdo už nebude říkat na poradě topmanažerů: "postihla mě tuze teskná rmuť", ale díky spisovateli zůstanou v oběhu. A proč se tak má dít? K čemu to je? Dobrá otázka.

Vezměme si takovou tesknotu. Je to slovo, k němuž není ekvivalent. Přitom přesně popisuje jednu lidskou emoci. Není to stesk, nebo zmar, či pláč za odešlé. Je to tesknota. A teď ji vezmu a coby nepotřebnou vysloužilou herku hodím do koše. Co se stalo? Pocit zůstal, jen ho již neumíme pojmenovat. Stáváme se chudší. Naše sebepoznání se zmenšilo. Nu dobrá. Jedna chybějící emoce nic neznamená. Ale dvacet už by mohlo. Odkazuji vás o mnoho řádek výš, k Orwellovu newspeaku. Víte, proč jsou obyvatelé jeho románu tak ovladatelní? Protože nemají slova, jež by jim umožnila uvědomit si svůj stav podřízenosti a ubohosti.

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Stromovka 2

Z cyklu Praha panoramatická 2009 - Stromovka 2

A poslední úloha spisovatele: uvádí do společnosti hrdinu. Dává příklad občanské a lidské statečnosti. Ukazuje, že i malý človíček může pohnout kolem dějin. Že každý je pro zdravou společnost nesmírně důležitý. Učí své čtenáře hodnotám, na nichž lidstvo ustavilo (vybojovalo) svou demokratickou přítomnost. Učí vás naslouchat druhým, nesklánět hlavu a milovat.

Ještě se vám zdá, že odsunem českého spisovatele kamsi ze scény, nic jako člen lidské společnosti neztrácíte? Doufám, že ne. A příště se konečně podíváme na již avizované ztráty na spisovatelích.

Příště: Ztráty na českých spisovatelích na počátku XXI. století

Autor:


ZPRÁVY: Nepolíbili jsme prsten, komentoval Stanjura nezvolení Fialy do čela Sněmovny



Hlavní zprávy

Nejčtenější

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Okamura i Filip ve vedení Sněmovny, Fiala ne. Podle ODS „nepolíbil prsten“

Předseda Úsvitu Tomio Okamura a šéf komunistů Vojtěch Filip a Martin Pecina...

Jan Hamáček z ČSSD, lídr komunistů Vojtěch Filip, poslanec Pirátů Vojtěch Pikal a šéf SPD Tomio Okamura byli zvoleni...



Muž přesvědčil policistu k demonstrativnímu oběšení, pak ho nechal zemřít

Sebevražda (ilustrační foto)

Policista z olomoucké krajské policie, který zemřel na začátku roku 2015, nespáchal dobrovolnou sebevraždu, ale byl...

Vzdejme se slova Vánoce, vyzval kněz křesťany. Už podle něj nemá smysl

SANTABĚH. Několik stovek běžců v kostýmech Santa Clause bylo možné pozorovat v...

Severoirský katolický kněz Desmond O’Donnell míní, že by nejen katolíci, ale vůbec všichni křesťané měli opustit výrazy...

Nový chodník je šikmý a s boulemi. Ať ho zaplatí starosta, zní z obce

V Hornich Bojanovicich mají křivý chodník

Nakloněná plocha s boulemi, jak obvykle vypadají cesty po zemětřesení nebo po povodni. V Horních Bojanovicích na...



Další z rubriky

Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora...

ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata...

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...



Najdete na iDNES.cz