Život na Marsu je britský televizní seriál situovaný do sedmdesátých let. Již u prvního dílu bylo jasné, že díky postavě přisprostlého, rasistického a sexistického detektiva Gena Hunta se stane seriálem kultovním. Diváci byli uhranuti jeho přímočarým, totálně politicky nekorektním stylem. Britové se zdají být občas vysíleni ustavičným hlídáním svých zobáků, usilovnou snahou o ušlechtilé a korektní chování.
Při poslechu BBC se člověku totiž občas stává, že vysílaná zpráva nebo komentář nedává smysl. Nedává smysl proto, že jasnost situace se odvíjí od rasy viníka. A BBC, stejně jako většina ostatních médií v Británii, se snaží tak důsledně být rasově „slepá“, že často volí raději neúplnost, než aby je někdo mohl usvědčit z toho, že znevýhodňují některou z menšin. Trvalo například několik let, než se na veřejnost dostal pravdivý popis celé série šokujících případů, v nichž skupina muslimských pasáků dlouhodobě a cíleně odchytávala a zneužívala nezletilé bílé dívky. Ani poslanci, ani policisté, ani novináři nechtěli být viděni coby "bijci Muslimů". Jedné statečné aktivistce trvalo několik let, než konečně prosadila zmapování a zveřejnění odporného zločinu v celém jeho šokujícím rozsahu.
Zbavovat společnost rasismu a přitom šlapat na paty pokrytcům, kteří obracejí rasismus naruby, to není jednoduché. Letošní zimní měsíce byly mediálně v Anglii plné nekonečných podrobností týkajících nově objevené stopy - niterné skvrnky krve zaschlé na saku jednoho bílého londýnského gaunera před osmnácti lety.
Jde o následující věc: v noci 22. dubna roku 1993 byl v Londýně na zastávce autobusu k smrti ubodán mladík s ambicí studovat architekturu. Osmnáctiletý Stephen Lawrence zemřel, protože byl „negr“. A když na Lawrencův případ vzpomíná bývalý ministr vnitra, první, co si vybavuje, je "neodbytné podezření, že kdyby bývalo šlo o nevinného mladíka bílé pleti, zavražděného černými hulváty, policie by si dala větší práci s dohledáním důkazů a s jejich usvědčením".
Jenom díky urputné vytrvalosti Lawrencových rodičů, a rozhořčení médií, které odmítly uznat nevinu inkriminovaných mladíků a volně o nich referovali coby o vrazích, ministr vnitra ustavil speciální komisi, která pak s neúprosnou zevrubností a zdrcující systematičností (vlastní snad jen někdejším koloniálním vládcům) objevila v Lawrencově případě naprosto jasná pochybení a v policejních složkách identifikovala projevy "institucionálního rasismu" a "kolektivního selhání". A komise přišla s 69 podrobnými doporučeními, jak zvýšit autoritu policie mezi rasovými menšinami. Anglická policie byla tak dotlačena k bezprecedentní sebereflexi a k revoluční změně v přístupu k rasovým menšinám.
Celý systém stížností a postihů týkajících se policie prošel dramatickou reformou. Policie byla dotlačena k tomu, aby zvýšila zastoupení černých a asijských rasových příslušníků tak, aby procentuálně věrněji odráželi situaci v dané oblasti. Díky tomu se počet "nebílých" příslušníků policie v Londýně od roku 1999 více než ztrojnásobil. Zásluhou Lawrencova případu se změnily nejenom způsoby policie, ale došlo rovněž ke změně archaického zákona o tom, že nikdo nesmí být za stejný přečin souzen dvakrát. Výjimkou jsou teď – právě jako v Lawrencově případě - zločiny, u nichž se objeví (vesměs díky použití DNA) nový důkazový materiál. Se značným zpožděním, nicméně přece byli nyní dva z pěti Stevenových podezíraných vrahů odsouzeni.
Je to pouhých pár týdnů, co byl zřejmě z rasových důvodů zastřelen v Manchestru student z Indie. Přístup policie by nemohl být příkladnější! A pouze jeden z čtyř černých občanů v Anglii očekává, že by se policisté k němu zachovali hůř než k bílému. Což sice není naprosto ideální statistika, ale ve srovnání se situací před osmnácti lety jde o fantastický pokrok. Největší zásluha na něm se nyní připisuje dvěma skromným lidem, rodičům Stephena Lawrence, kteří osmnáct let nepřestali bojovat za spravedlnost pro svého mrtvého syna.