Dvanáct let po pádu totalitního režimu, který zabavil majetek velké části šlechtických rodů, jsou restituce tohoto majetku překvapivě teprve na začátku. Odborníci dokonce odhadují, že bylo vráceno zatím přibližně pět procent majetku, jejž vlastnili potomci "urozených rodů" před druhou světovou válkou.
"Že to tak dlouho trvá, vidím právě v tom obrovském objemu majetku. A problém nastává také v tom, že se objevují velmi silné tlaky z těch regionů, v nichž se příslušné majetky nacházejí," říká soudce Ústavního soudu Antonín Procházka.
Přestože se restituce řešily téměř celá devadesátá léta, tři klíčová rozhodnutí padla v posledních týdnech. Necelé tři tisíce hektarů lesů dostali nyní zpět dědicové rodu Colloredo-Mansfeldů v Orlických horách. Slavit může i dědička rodu Walderode - Ústavní soud jí minulý týden pootevřel dveře k majetku za stamiliony korun na Semilsku (včetně zámku Hrubý Rohozec).
Jiným se dveře prozatím přibouchly: dědicové jednoho z nejbohatších šlechtických rodů Salm-Reifferscheidtů - kvůli nevyjasněnému občanství jejich předka prozatím nedostanou ani pozemky nad známými Punkevními jeskyněmi v Moravském krasu, ani zámky v Rájci či Blansku. Právě proti vydání majetku někdejších rodů Walderode v severních Čechách a Salm-Reifferscheidtů na Blanensku se zvedla největší vlna nesouhlasu - objevily se petice a historikové i pamětníci začali důkladně propírat minulost a morální bezúhonnost posledních vlastníků.
"Vím, že se mnohdy útočí právě na šlechtické rody, kterým jde o velké majetky, ale ať někomu ukradnete sto korun či milion, je to pořád krádež," upozorňuje soudce Procházka. "Z hlediska ústavy šlechtice nemáme, takže případy posuzujeme podle práva stejně jako u každého občana," dodává.
Proč je vlastně vracení šlechtického majetku trnem v oku mnoha lidem? Kromě závisti za tím může být tradiční česká nedůvěra k té šlechtě, která přišla kdysi z ciziny a konfiskovala majetek vyhnaných českých pánů.
"V roce 1920 tvořili většinu pozemkových vlastníků v Československu Němci a Maďaři, což byl důsledek vývoje po Bílé hoře. Ale za to oni nemohli," říká historik Lubomír Slezák.
Ale už Masarykova první republika vytáhla proti šlechtě do boje: kromě zrušení šlechtických titulů jí byla odebírána zemědělská půda v rámci pozemkové reformy a předávána soukromým rolníkům. Byla označována za "národní revoluci".
A skutečně: všichni šlechtici dostávali řádně náhrady, jen Habsburkové nedostali nic. Pak přišla druhá světová válka a další konfiskace: někde zabírali nacisté, po válce přišli o majetek šlechtici, kteří se přihlásili k Němcům, a nakonec po únoru 1948 všichni. Proto je dnešní navracení majetku tak složité.
Za všechny příklady jeden: Hugo Mikuláš Salm-Reifferscheidt si po válce stihl vyřídit prozatímní české občanství, ale už nedostal definitivní, protože mezitím zemřel. A polistopadové úřady jeho občanství nejdříve uznaly a začaly jeho dědicům majetek vracet.
Když se proti tomu ohradilo město Blansko a další tamní instituce, ministerstvo vnitra rozhodlo zase opačně: Hugo Mikuláš Salm-Reifferscheidt nebyl československým občanem. Rozhodnutí ministerstva však není ještě pravomocné, neboť se proti němu ohradil advokát Salmů Felix Nevřela. Definitivní rozhodnutí má padnout každým dnem a poslední slovo bude mít ministr vnitra Stanislav Gross.
Odborníci však připomínají, jak je těžké se po půlstoletí dopátrat pravdy. Někdy totiž rozhodne jediný dokument nalezený třeba náhodou v archivu. "Kolaboroval jsi za války? Nebo jsi morálně čistý? Jenže pravda může vyjít najevo třeba až po dalších dvaceti letech. Je to věčné napravování křivd," říká historik Slezák.
