Bosna volí v nejsložitějších volbách světa, kandiduje i Karadžičova dcera

Jsou to zřejmě nejsložitější volby na světě. Tři miliony voličů rozhodují o obsazení klíčových státních postů na další čtyři roky podle vzorce, který měl před téměř 20 lety přinést do etnicky znesvářené země mír. Ten však platí jen formálně, nacionalismus je stále hnací silou tamní politiky na všech frontách.

Za bezmála 20 let od chvíle, kdy Daytonská dohoda ukončila největší krveprolití na evropské půdě od druhé světové války, se v Bosně změnila celá řada věcí. Stopy po kulkách na domech zakryly nové fasády, za vydatných finančních injekcí Bruselu rostou nové školy nebo silnice. Jsou to ale spíše kosmetické úpravy. To podstatné totiž zůstalo stejné: politika a politici samotní.

Ani dvě dekády nestačily k tomu, aby v ní vyhasly nacionalistické vášně. Ty i nadále zůstávají hnací silou na všech frontách napříč politickým spektrem, zatímco z volebních plakátů shlížejí prakticky tytéž tváře. Značně tomu nahrává i nastavení systému jako takového.

Nejsložitější volby světa

Voliči v Bosně a Hercegovině 12. října rozhodují o obsazení všech klíčových státních postů na další 4 roky. Volí jednak na celostátní úrovni a jednak v rámci entit - ty jsou dvě: Federace Bosny a Hercegoviny, obývaná převážně Bosňáky (muslimové) a Chorvaty (katolíci), a Republika srbská, obývaná převážně Srby (pravoslavní).

Na celostátní úrovni voliči vybírají tříčlenné prezidium, které je kolektivní hlavou státu - prezident rotuje po 8 měsících, přičemž po jednom zástupci mají Bosňáci, Srbové i Chorvati.

Dále se na celostátní úrovni volí dolní komora parlamentu. Horní je volena nepřímo poslanci parlamentů entit. Právě na úrovni obou entit voliči vybírají zákonodárce v parlamentech. V Republice srbské také prezidenta a dva viceprezidenty entity.
Z voleb rovněž vzejdou zastupitelské sbory v 10 autonomních kantonech, na které se země člení.

Dohromady tak voliči v celé zemi rozhodují o obsazení 518 mandátů. O jejich přízeň se uchází 7 748 kandidátů.

My versus oni

Ve spletitém systému rozdělení klíčových státních postů, jenž není nadarmo označován za nejsložitější na světě, nemá volič příliš na výběr. Musí se identifikovat s některým ze tří ústavou ukotvených národů - Bosňáků, Srbů, nebo Chorvatů. Otázkou číslo jedna pro něj není, oč dotyčný kandidát usiluje, co chce změnit, ale jeho etnická příslušnost. Právě na jejím základě jsou posty přidělovány podle předem daného klíče.

Nynější uspořádání svou až úzkoprsou proporcionalitou v otázce zastoupení tří etnik ve státních institucích jako by stále nabádalo rozlišovat „my versus oni“. Každé volby tak jako by byly bolestnou připomínkou válečné vřavy dvou dekád nazpět.

Nejcitelněji je to patrně znát v Republice srbské. Její vedoucí představitelé v čele s prezidentem Miloradem Dodikem otevřeně odmítají být součástí jednoho státního celku s Bosňáky a Chorvaty a neskrývají ambice na odtržení entity a její připojení k sousednímu Srbsku.

Kandiduje i dcera Radovana Karadžiče

Mezi nováčky ucházejícími se o křeslo v parlamentu této entity poutá jedno jméno větší pozornost než ostatní: Sonja Karadžič-Jovičevič, dcera v Haagu souzeného Radovana Karadžiče, někdejšího bosenskosrbského prezidenta v době válečných 90. let. Ten se momentálně zpovídá mimo jiné z podílu na vyvraždění víc než osmi tisíc muslimských mužů a chlapců ve Srebrenici v létě roku 1995 (jak řekl, že se válka odehrála jinak, než chtěl, čtěte zde).

Její kandidaturu jednohlasně schválil výbor Srbské demokratické strany (SDS) ve městě Pale. Zdůvodňuje to jejím „odhodláním chránit zájmy svého lidu“. Podle šéfa SDS v Pale Miodraga Kovačeviče toto rozhodnutí koresponduje se záměrem výboru o „propojení všech odkazů od 90. let do současnosti“.

Předvolební billboard Sonji Karadžič-Jovičevič ve městě Pale s heslem „Abychom žili normálně“.

Kde a za koho Sonja Karadžič-Jovičevič kandiduje, není náhodou. Srbskou demokratickou stranu v roce 1990 spoluzakládal její otec a koneckonců i to, že se o její kandidatuře rozhodovalo v Pale, má svoji symboliku. Z tohoto malého, ospalého městečka posazeného mezi horami jen čtvrt hodiny cesty od Sarajeva o několik let později bosenskosrbské jednotky vedly 44 měsíců trvající obléhání metropole. Karadžič-Jovičevič tou dobou působila v Pale jako šéfka tiskové služby úřadu svého otce, tehdy bosenskosrbského prezidenta. 

Právě k tomuto období se vztahují obvinění vznesená u haagského tribunálu, kam byl Radovan Karadžič vydán v roce 2008 po třinácti letech strávených na útěku.  Stejně jako on sám, i jeho dcera popírá otcovu vinu za válečné zločiny. O Mezinárodním trestním tribunálu pro bývalou Jugoslávii pak dokonce v rozhovoru pro ruskou televizi řekla, že „není soudem pravdy, ale jakýmsi druhem disciplinární komise NATO“. 

Místním je politika fuk, chtějí hlavně žít normálně

Zatímco za hranicemi může kandidatura dcery údajného válečného zločince působit jako něco nepředstavitelného, místní, uvyklí na roztodivné manýry místní zkorumpované politické scény, to ani příliš nepřekvapuje. „Co na to říct? Je to mi to tak nějak jedno,“ říká ke kandidatuře Sonji Karadžič-Jovičevič jeden z obyvatel východobosenského Višegradu, kam se po válce stáhla ze Sarajeva řada Srbů. „Já pracuju jako taxikář a politika mě nezajímá. Muslim, Srb nebo Chorvat, je mi jedno, koho vozím. Důležité je jenom jedno - jestli platí,“ říká bez okolků.

Podobný názor má v Bosně víc lidí. Zatímco volby mezi jednotlivé národy staví nepřekonatelné bariéry a jitří válečné vzpomínky, v běžném životě se lidé pomalu naučili žít jeden vedle druhého. Ať už některé staré rány zahojil čas, nebo je k tomu nutí existenční tíseň, ostrá slova na adresu jiných etnik zaznívají skoro až na výjimky výhradně z úst politiků. 

„Problém není v nás, problém je v politicích. Normálně tu žijeme, pomáháme si navzájem. Není tu mezi námi vysoká zeď,“ říká asi padesátiletý obyvatel tragicky poznamenané Srebrenice, dějiště největší etnické čistky na půdě Evropy od druhé světové války. Obyčejní lidé v Bosně a Hercegovině mají podle něj svých problémů dost. Nepotřebují řešit ambice politiků, neustále rozdmýchávajících nacionalistické vášně.

Z necelých 4 milionů obyvatel Bosny a Hercegoviny jich je půl milionu bez práce, 600 tisíc lidí žije na hranici chudoby.  Bosna je zemí s vůbec nejhorším investičním klimatem v Evropě. Tento již tak tristní stav navíc na přelomu května a června  „korunovaly“ katastrofální povodně, které za sebou nechaly škodu ve výši asi dvou miliard eur (tedy asi 55 miliard korun, pro srovnání, povodeň v roce 2002 v celém Česku napáchala škody za 73 miliard).

Jak říká většina Bosňanů (tedy všech obyvatel Bosny a Hercegoviny - Bosňáků, Srbů i Chorvatů), jediné, co si přejí, je žít normálně. Nikoliv pod diktátem ambic politiků, ale sami podle sebe.

Jestli tyto volby skutečně něco změní, se ukáže již počátkem příštího týdne, až komise sečtou veškeré hlasy. Analytici ale Bosně příliš šancí na krok dopředu nedávají. „Nevěřím, že by se v Bosně mohlo něco změnit. Myslím si, že je to nemožné nějakou klidnou cestou,“ vysvětluje iDNES.cz odborník na Balkán z Institutu politických věd ve Vilniusu Vladislav Sotirovič. „Může se ale stát, že bude třeba vystřídán Milorad Dodik (dosavadní prezident Republiky srbské, pozn. red.), tak jako byl v Bělehradě prakticky z ulice vyměněn Miloševič. Může tam snadno dojít k nějaké revoluci, pokud třeba někdo konkrétní nezvítězí ve volbách,“ naznačuje křehkou rovnováhu v zemi.