O vás se mluvilo jako o možném kandidátu na ministra spravedlnosti, dostal jste nějakou nabídku?
Byly to kuloární úvahy. Oficiálně jsem žádnou nabídku nedostal. Oficiálně jsem loni diskutoval předběžnou nabídku na funkci ministra školství. Pokud jde o ministerstvo spravedlnosti, tak žádná nabídka nebyla.
Proč jste nechtěl být ministrem školství?
Vycházel jsem z toho, že bych musel ukončit aktivity, které mám a přitom bylo pravděpodobné, že vláda nemusí získat důvěru a je pouze přechodná. Nabídka se týkala první vlády premiéra Andreje Babiše (ANO).
Teď kandidujete do Senátu a v případě vašeho zvolení, byste asi musel opustit post místopředsedy Legislativní rady vlády. Vzdal byste se ho?
Je to pravděpodobné. Není to úplně formálně stanovené, protože v minulosti byli členy Legislativní rady vlády i poslanci. Omezení je ve vztahu k soudní moci. Existuje několik rozhodnutí Ústavního soudu, že by se soudci neměli podílet na přímé tvorbě legislativy v době, kdy vykonávají soudcovskou činnost. Ve vztahu k moci zákonodárné a výkonné to tak není. Ale zřejmě bude lepší, že kdybych stál na konci legislativního procesu jako senátor, tak bych současně asi neměl stát na začátku. Závisí to ale na výsledcích voleb, takže ta otázka není aktuální.
Aleš Gerloch (1955)Právník a prorektor Univerzity Karlovy. Od roku 2006 do roku 2014 byl děkanem Právnické fakulty. Externě také učí na Právnické fakultě Západočeské univerzity. Je také místopředsedou Legislativní rady vlády. |
Vy se v souboji o senátní křeslo utkáte s exposlankyní Martou Semelovou, bývalými ministry Ivanem Pilným a Ivanem Davidem, bývalou šéfkou inspekce životního prostředí Evou Tylovou, odborářem Františkem Dobšíkem a někdejším kandidátem na prezidenta Pavlem Fischerem (seznam dosud známých kandidátů najdete zde). Koho z nich považujete za největší konkurenci?
Zatím je to neoficiální seznam, protože oficiálně bude rozhodnuto 17. srpna po vypořádání eventuálních nedostatků. Nicméně všichni kandidáti jsou relevantní. Myslím si, že nikdo nezíská nadpoloviční většinu hlasů v prvním kole. Moje snaha bude zaměřená na to, abych se dostal do druhého kola.
Proč kandidujete na Praze 12?
Na Praze 12, konkrétně na Lhotce, bydlím čtyřicet let. Je to sice spíš na kraji obvodu, ale spadá to tam. Dá se říci, že jsem s tímto volebním obvodem spjat takřka celoživotně.
Myslíte, že pro vás bude výhoda, že jste starousedlík?
Znám lidi z okolí, kde žiji a znám i místní problematiku. V současné době jsem začal jednat postupně se všemi starosty jednotlivých městských částí, pokud o to mají zájem. Je tam čtrnáct městských částí, takže místní problematika je rozličná. Jsou tam ale společné problémy, které dobře znám. Hlavní je otázka výstavby metra D, která je odkládána. Teď se v poslední době znovu oživila.
Vy byste to jako senátor mohl ovlivnit?
Domnívám se, že bych to mohl ovlivnit jednáním na úrovni hlavního města Prahy, tedy po volbách s primátorem. Případně bych se mohl pokusit do toho vstoupit na příslušných ministerstvech. Je mi sice jasné, že úkolem Senátu jako instituce není řešení jednotlivých lokalit, ale vedle toho, že se zabýváte ústavní a legislativní činností, se také snažíte pomoci volebnímu obvodu, kde je to možné. Samozřejmě rozhodují jiné orgány, ale domnívám se, že senátor je mediátorem, chcete-li „lobbistou“, za zájmy občanů svého obvodu.
Vás nelákalo kandidovat v komunálních volbách? Že byste se zkusil dostat do vedení Prahy 12 nebo na magistrát?
Pokud jde o hlavní město Prahu, je tam vidět, že abyste byli úspěšní, musíte vyvíjet politickou činnost. Musíte mít buď vytvořené nějaké hnutí, nebo musíte reprezentovat politickou stranu a zabývat se klasickou politickou činností, sice na komunální úrovni, ale Praha má specifickou pozici. Znamenalo by to tedy vstoupit do stranické politiky, a to já bych nechtěl. Pozice senátora a konkrétně pozice nezávislého senátora umožňuje propojit moji pedagogickou a vědeckou činnost s výkonem funkce senátora.
Zmínil jste, že nechcete vstoupit do politiky, ale spekulovalo se, že vás podpoří hnutí ANO. Nenabídla vám tedy nějaká strana či hnutí podporu?
Kuloárově byly vyjádřeny názory z různých stran, že jsem možná měl jednat o nějaké podpoře. Mojí devízou je využít možnost, kterou dává volební zákon o volbách do Parlamentu, že kandidovat na senátora může i nezávislý kandidát s podporou voličů. Získal jsem asi 1400 podpisů, což je více než vyžaduje volební zákon a získal jsem je poměrně rychle a bez nějakých problémů. Pokud bych byl zvolen, tak v Senátu bych komunikoval s různými stranami a hnutími. Už dříve jsem jako právník byl s řadou senátorů i s řadou stran v kontaktu.
Co chcete ještě v Senátu prosadit?
Jsou to dvě roviny. Jedna se týká toho, že by Senát měl mít větší roli v legislativním procesu. Jsou to určité změny Ústavy, které by vyžadovaly podporu v Senátu jako takovém. Žádný senátor nemá sám zákonodárnou iniciativu.
Konkrétně by bylo dobré, aby zákony, které bezprostředně provádějí Ústavu, tedy nejen volební zákon, ale i zákon o soudcích a soudu, zákon o České národní bance, o Nejvyšším kontrolním úřadu a další, byly schvalovány nejen Sněmovnou, ale i Senátem rovnocenně. Je potřeba, aby zde nemohlo docházet k účelovým změnám zákonů. Také by bylo dobré, aby každý zákon, který je měněný po méně než třech letech, schvalovaly obě komory. Ze sociologického hlediska vyplývá, že dříve než za tři roky se neukáže efektivnost právní úpravy. Také bych chtěl prosadit, aby se prodloužila délka pro projednání návrhu v Senátu ze třiceti dní na šedesát. Když to shrnu, byl bych rád, aby se posílila role Senátu
Komunální a senátní volby na podzim 2018: manuál pro voliče |
Jaká je ta druhá rovina?
Týká se ústavních změn, ale ty by bylo ještě nutné prodiskutovat. Ústavních změn může být více. Vyšel bych z kulatých stolů, které probíhaly v loňském roce pod vedením ministra pro legislativu, kde odborníci vyjádřili názory na změny týkající se ústavního mechanismu. Ale mohly by se řešit i aktuální podněty poslední doby. Je to třeba otázka, co prezident může či nemůže v některých věcech. Pokud si někdo myslí, že jeho pozice má být jednoznačně vymezená, tak než to řešit kompetenčními žalobami, bylo by snazší to upravit ústavními změnami.
Druhým zdrojem změn by byla moje iniciativa, se kterou jsem přišel v roce 2016, a to je propojení občanského principu s principem národním a s ochranou národnostních a etnických menšin. Mám představu, že by přímo v Ústavě bylo zakotveno, že Česká republika je vlastí českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty. Právním výrazem této vazby je institut státního občanství.
Mohl byste mi to nějak přiblížit?
Dnes v Ústavě nemáme uvedeno, což je nezvyklé, jak historicky, tak při srovnání s jinými ústavními úpravami, že je tu nějaký státotvorný národ, který představuje jednu rovinu identity státu a v podstatě je na každém státním občanovi, zda se přihlásí k českému národu jako státotvornému nebo je příslušníkem nějaké národnostní či etnické menšiny. Máme v Listině zakotvenou ochranu menšin, ale nemáme většinovou akceptaci národního prvku, tak jak to bylo v ústavním zákoně o československé federaci.
Mohl byste mi vysvětlit konkrétní dopady té změny?
Souvisela by s tím otázka uznání českého jazyka jako státního jazyka. Ostatní jazyky by pak byly minoritní. My teď nemáme na ústavní úrovni nikde upraveno, že státní orgány jednají v jazyce českém. Máme to v jednotlivých zákonech, eventuálně to nemáme ani výslovně uvedeno a drží se to zvykově.
Významem té změny by bylo, že si uvědomujeme, že Česká republika existuje nikoli jen jako souhrn občanů, tedy kohokoli, kdo se dostal do trvalého vztahu k České republice, ale zároveň s tím, je tu obsažen prvek historický, konkrétně národ. Bylo by to vyjádření, že bez existence českého národa by Česká republika jako stát neexistovala
Čistě hypoteticky, co by se tedy stalo ve chvíli, kdy by tu bylo pouze 49 procent Čechů a zbytek by tvořili například Slováci, Ukrajinci, Vietnamci a další národy, tak co by nastalo?
Kdyby nastala situace, o které mluvíte, že by se většina občanů hlásila k menšinám, tak by pořád byli samozřejmě v pozici menšin, protože většinovým a státotvorným by byl český národ.
A na to by byly navázané kvóty? Že by Češi museli mít většinové zastoupení v Parlamentu, i kdyby byli v menšině? Nebo co by to prakticky znamenalo?
To je další otázka, co by to znamenalo. Myslím, že aktuálně nic takového není potřeba. Vy už mluvíte o prováděcím zákonodárství. V podstatě je to však přihlášení se k realitě, která tady je a uvedení reality do souladu s normativní rovinou.
Vy tedy máte pocit, že časem tu bude více menšin?
Tendence je nepochybná. Souvisí to s rozvojem evropské integrace, také to souvisí s otázkou pohybu pracovních sil i mimo Evropskou unii a s migračním tlakem, který je zejména z oblasti Blízkého východu. Netýká se to pouze České republiky, ale každého státu v Evropě. Platí přesně, co říkáte. Použil bych příměr, který vychází z medicíny, kde středověký lékař Paracelsus upozorňoval, že jen množství rozhodne, jestli látka je lékem nebo jedem. Při určitém zvyšování kvantity těch, kteří nepatří k českému národu, by došlo k proměně podstaty státnosti. Národ je fakticky státotvorný a je otázkou, proč by existovala Česká republika, když neexistuje český národ s jeho jazykem, historií a kulturní identitou.
Aleš Gerloch byl hostem pořadu Rozstřel (květen 2017):
5. května 2017 |
