Musíme se však vrátit do hektických dní přelomu let 1989 a 1990. Společnost se tehdy rozhodla, že účast komunistů ve svých strukturách přijme: předsedou vlády se stal straník Marián Čalfa a vážným kandidátem na prezidentský úřad byl komunistický expremiér Adamec. O vřelém vítání "osmašedesátníků" ani nemluvě.
Zároveň však byli komunisté ostrakizováni všude tam, kde se to hodilo. Docházelo k houfnému odvolávání komunistických ředitelů podniků, začasté lidmi, kteří průkaz KSČ sami zahodili teprve před vrátnicí. Vznikla tak paradoxní situace - člen KSČ nesměl stát v čele firmy, ale mohl působit jako předseda vlády.
Tato diskrepance trvá s obměnami dodnes: ODS brojí proti levici, ale chová ve svém středu Vlastimila Tlustého, ČSSD trvá na usnesení bohumínského sjezdu, ale do čela vlády si postavila Miloše Zemana, Koalice koketuje s kandidaturou Petra Pitharta na prezidentský post.
I toto je jeden z důvodů znechucení občanů politikou - a také trvale vysokých preferencí KSČM. Voliči zkrátka nemají rádi politiky, kteří kážou vodu v podobě štítivosti ke KSČM, ale sami chlemtají víno vlastní komunistické minulosti. Mnohý volič pak dá raději hlas člověku, který - pro někoho snad nestoudně - alespoň přiznává barvu. Byť je to barva sytě rudá.
