Vojtěch Cepl: Právník, který mluvil neuvěřitelně upřímně

Vojtěch Cepl byl nejvýraznějším soudcem českého Ústavního soudu. Uměl přesvědčivě a srozumitelně formulovat své názory. Ale také dokázal být někdy i kritický a ironický. Profesor Cepl zemřel v sobotu v Praze.

Ostatně soudím, že vrchní soud by měl být zrušen, sdělil Vojtěch Cepl sálu narvanému právníky. | foto: Lukáš Procházka, MF DNES

Profesní dráha profesora Cepla zcela jistě nezačala v roce 1989, lze ale říct, že veřejnosti se zjevil až s příchodem nových časů. Řekl bych, že to bylo zjevení razantní a nepřehlédnutelné. A někdy také dost nestravitelné, zejména pro některé.

Však to také dopracoval až na zlobivého profesora, jak ho kdesi překřtili. Asi opravdu občas zlobil, ale elegantně a troufám si říct, že začasté i dost užitečně. Pravda, někdy trochu drsně.

vojtěch Cepl

Vojtěch Cepl se narodil v roce 1938, studoval na právnické fakultě v Praze. V letech 1967 až 1969 si doplňoval studium na univerzitách v Oxfordu a na právnické fakultě univerzity v Michiganu.

Po pádu komunismu se podílel na tvorbě nové české ústavy, v letech 1993–2003 byl soudcem českého Ústavního soudu v Brně.
Později pracoval znovu jako pedagog. V roce 2003 krátce působil jako poradce americké administrativy v Iráku.

Stěží kdy zapomenu, jak letos v lednu vyjádřil nahlas svůj názor na strukturu českého soudnictví. Vybral si k tomu skutečně velmi vhodnou příležitost. Přebíral cenu Právníka roku v oboru občanských (lidských) práv a svobod včetně práva ústavního, viditelně už mu nebylo dobře, ale stejně sdělil sálu narvanému právníky: "Ostatně soudím, že vrchní soud by měl být zrušen."

Zábavná parafráze Catovy obsedantní hlášky, až na to, že hned po panu profesorovi měl přijít na pódium a být uveden do právní Síně slávy bývalý, prvý a takříkajíc zakládající předseda Vrchního soudu v Praze. Ale také se to přežilo.

Kritik právního pozitivismu

Asi nelze tvrdit, že by před rokem 1990 bylo právo nudná záležitost, leč vrcholem vzruchu byl spor o výklad dodavatelsko-odběratelských vztahů nebo odpovědnosti za vady prodané věci. Vše se pokojně ubíralo cestou pozitivismu, ideově vyzbrojeno pro jakýkoliv konflikt Engelsovou poučkou o tom, že právo je rovným měřítkem na nerovné lidi.

Jinými slovy, utrpíte-li ve jménu práva bezpráví, nemůže za to zákon nebo jeho interpret, ale vy a vaše nerovnost. Možná je to jen můj subjektivní dojem, ale jedním z prvých, kdo jasně řekli, že je to špatně, byl právě profesor Cepl.

Dnes nic objevného, ale po roce 1990 byla kritika právního pozitivismu skoro jako rouhání. Samozřejmě měl pravdu a díky téhle jiné dimenzi dostalo praktické právo zcela jinou dynamiku. Dynamiku, jejíž součástí je větší odpovědnost soudce, a tedy větší požadavek na jeho vlastnosti. Odborné a morální. Soudce má, mohu-li zjednodušit, právo nalézat za pomoci psaných zákonů, a ne se pokoušet narazit souzenou věc na nejvhodnější právní kopyto.

Nikoho nešetřil

Čímž logicky došlo na kvalitu právníků jakožto produktů právnických učilišť a potažmo na fakulty jako takové. Řekl bych, že ani na jedněch nenechal zlobivý pan profesor nit suchou. A zase měl v řadě věcí pravdu, zejména dokázal říct, co by se mělo a jak by se mělo, čímž se na hony vzdaloval těm, pro které je všechno špatně, což je tak všechno, co dokážou.

Neměl rád chytračení

Poměrně často, když novináři potřebovali vyložit nějaký ústavněprávní problém, obvykle v souvislosti s konkrétní vnitrostátní událostí, obraceli se na pana profesora. Nevedu si statistku, ale řekl bych, že neméně četně dostávali úradky, které politikům obvykle nebyly příliš nakloněné. Jestli ne jiné, tak úvahy pana profesora o tom, jak má být interpretováno veřejné právo nebo k čemu je ústava, by se daly tesat.

Dnes a denně by mělo být připomínáno zejména politikům, že spor o výklad ústavy není totéž, jako když se dva sedláci hrdlí o to, kde jednomu končí pole. Advokátský výklad – říkal tomu chytračení a zjevně ho dost neměl rád. Sklízel odpovědi, že jako jeden z tvůrců prostě ústavu špatně vymyslel, protože do ní nezakomponoval pojistku pro případ kdečeho, co život přinese.

Kromě toho, že pochopitelně nebyl jediným autorem, právě tyhle reakce potvrzují jeho zásadní základní tezi o tom, že ústavu nelze vykládat k momentálnímu užitku politika nebo jeho partaje, ale ve prospěch státu. A s touhle ideou nevadí, že za každým "má býti" není hned napsáno do kolika dnů. Trochu se bojím, že to bude ještě nějaký pátek hodně aktuální téma.

Dokázal najít jiný pohled

Ne ve všem bych s profesorem Ceplem souhlasil. Mám jiný názor třeba na agenta provokatéra, jinak vidím zákonnou úpravu na ochranu soukromí, které se nehezky říká náhubkový zákon a kterou on ostře kritizoval. Ale mrzí mne, že už o tom s ním nebude diskuse. Byla by perná, dovedl se trefovat dost jedovatě, jenže taky toho dost věděl, takže když nic jiného, tak si člověk odnesl alespoň nějakou novou informaci.

A dost často i nový pohled na věc. To šlo ostatně panu profesorovi dost dobře. Najít jiný, zhusta dost nepohodlný úhel pohledu. A měl také schopnost relativně složité problémy zjednodušit tak, aby byly svou podstatou srozumitelné i neprávníkům. Nevím, jestli tím udělal pro někoho právo jako disciplínu sympatičtější, ale pochopitelnější určitě.

Profesorův odkaz

Obvyklým závěrem článků napsaných při tak nehezké příležitosti bývá rozloučení, což je jen společenská fráze, protože ten, s kým se loučíme, už jaksi není na příjmu.

Mám pocit, že pan profesor by to možná také tak nějak viděl. S čím bychom se rozhodně neměli loučit, je to, co zbylo. Rozhovory v tisku, zvukové záznamy rozhlasových pořadů, duševní dědictví se tomu tuším říká. A taky nezapomenout na to, co bylo pro pana profesora Vojtěcha Cepla takříkajíc erbovní. Uvažovat o věcech v nejroztodivnějších souvislostech.

A také, když už se k něčemu dobral, měl odvahu říct to nahlas.

TOMÁŠ SOKOL, advokát

Právo je umění dobra a spravedlnosti, říkával vojtěch cepl

Samozřejmě, že si pro příklady chodil do Ameriky a dokázal je každému předestřít tak, aby jim dobře porozuměl. "Víte, který je nejvýznamnější a také nejviditelnější dům v takovém běžném americkém městě?" ptal se jednou.

A hned odpovídal: "Samozřejmě je to soudní budova."
Vysvětloval takto jednoduše své vnitřní přesvědčení, že nejdůležitější je vláda práva. Hlas většiny nemusí být základem demokracie, protože většina se totiž může mýlit. A vysvětloval, jak snadno se demokracie změní v tyranii, když se jí zmocní demagog a ve společnosti převládnou předsudky.

Honosná soudní budova v americkém městě byla pro něj symbolem významu práva, dělby moci a vzájemné kontroly.

Tvůrce ústavy

Je listopad 1992. V karlovarské státní vile Germánii (jaká ironie!) se schází tým právních expertů, který má jediný cíl: napsat ústavu vznikající České republiky.

Komisi předsedal tehdejší místopředseda vlády Jan Kalvoda, ale důležité slovo měl právě Cepl.

Byl to jeden z mála špičkových českých právníků, který měl zkušenosti ze zahraničí. V šedesátých letech se mu totiž podařilo rozšířit si vědomosti studiem sociologie na Oxfordské univerzitě a srovnávací právní vědy na Michiganské univerzitě v USA.

Ale navzdory svým znalostem před rokem 1989 působil na vysoké škole jako pouhý asistent. Teprve po pádu komunismu se prosadil. Stal se vedoucím katedry, profesorem a také začal ve zmíněné vile Germánii vymýšlet ústavu.

Ano, tu, na kterou mnozí později tak nadávali. A nadávají stále.

Sám proti sobě

Ostatně ledacos před třemi lety v jednom z rozhovorů připustil i sám Cepl. Mluvil otevřeně jako vždy a vypadalo to, že mluví sám proti sobě. Ale takový už byl.

Sám uvedl, že by ústavu po tolika letech napsal v některých bodech trochu jinak. Samozřejmě připomněl, že v ústavě by mělo být více zdůrazněno, že je založena na dělbě moci.

A také trochu litoval, že Senát nedostal více pravomocí a že v ústavě zůstalo zakotveno mnoho různých privilegií a imunit z doby první republiky.

Soudcem Ústavního soudu

V roce 1993 se Vojtěch Cepl stává soudcem Ústavního soudu.

A velmi brzy je jeho nejviditelnějším představitelem. Dokáže formulovat, mluvit jasně a srozumitelně. Rozumějí mu všichni. A je otevřený, nekličkuje. V českých poměrech opravdu netypický právník.

Současně však prosazoval svůj názor, že soudce má právo dotvářet, nejen slepě hledat a aplikovat příslušné paragrafy. Opakovaně vysvětluje, že zákon nikdy nebude moci popsat všechny životní situace, které mohou nastat.

Samozřejmě mluví kriticky a současné české soudce označuje za submisivní úředníky v talárech. A kritizuje i to, že často nejsou schopni či ochotni své rozsudky veřejně obhájit. "Někteří soudci se podobají broučkům skrytým pod kameny," řekl například.

Expertem v Iráku

Ještě na konci svého soudcování u Ústavního soudu v Brně si jej vybraly americké úřady jako poradce pro svou misi v Iráku. Američané, kteří v zemi zaváděli nový pořádek, totiž potřebovali zkušenost odborníka ze země, která přecházela od totality k demokracii. Soudce Cepl si tehdy navlékl neprůstřelnou vestu a letěl.

I když u Ústavního soudu skončil profesor Cepl už před šesti lety, stále ochotně komentoval ústavní a právní problémy. Prosazoval své názory, někdy možná naivně, ale vytrvale. "Právo je umění dobra a spravedlnosti." Ano, to říkal.

LUDĚK NAVARA, redaktor MF DNES