V poválečném Československu totiž vycvičil desítky špičkových instruktorů výsadkových komand Hagana, které pak sehrály důležitou roli v přežití právě zrozeného židovského státu. Izrael ocenil Černotu vysokým vyznamenáním.
V jednom se však veteránovi přece jen dostalo v tuzemsku zadostiučinění: v jednotkách českých speciálních sil je jméno Černota vyslovováno až s nábožnou úctou. Jen náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, který dříve velel brigádě rychlého nasazení, si vzpomíná: "Pana Černotu jsem, bohužel, potkal jen při několika letmých setkáních. Ale pro výsadkáře je to modla."
Uplynulo přitom jedenapadesát let, kdy Josef Černota musel z armády odejít.
"Ještě v pětasedmdesáti nás provokoval neuvěřitelnými kousky," vzpomíná výsadkář Jaroslav Losenický. Jednou byl veterán požádán, zda umí ještě něco, v čem mu dnešní vojáci nestačí. "No, nevím," řekl. Ale pak vylezl na stůl a na jedné ruce vystřihl patnáct ukázkových kliků. Nikdo se mu ani nepokusil konkurovat.
Válečné útrapy, kdy Černotovu skupinu Wolfram lovily stíhací Jagdkomanda měsíce po celé Moravě, přežili výsadkáři jen díky extrémně tvrdému výcviku v britských Commandos.
"Dřeli jsme jako koně, jen abychom mohli alespoň zčásti smýt tu strašnou pohanu: pokořovala nás okupace, to, že zbrojovky protektorátu pracovaly na plné obrátky. Do hloubi duše jsme se pak styděli za to, jak lidé shromáždění na Václavském náměstí vyjadřovali po atentátu na Heydricha hajlováním Němcům loajalitu," vysvětlil před časem Černota MF DNES motivy jednání jemu podobných lidí.
Jeden z jeho nejbližších přátel ze zvláštních protiteroristických sil, takže nemůže být jmenován, se s Černotovým skonem těžce smiřuje. "Byl to bojovník každým coulem, nesmlouvavý a tvrdý.
Z toho, co ještě před nedávnem dokázal s nožem, šla až hrůza - nechtěl bych ho mít za protivníka. Zároveň byl velmi lidský, citově založený. Z toho, co mne děda Černota jako člověk i voják naučil, žiju dodnes," říká důstojník elitního komanda. Ani on nechápe, že lidé jako Černota pro mnohé české politiky téměř nic neznamenají. "Vlastně ho znají jen lidé z mé branže," dodává.
Publicista Jaroslav Čvančara srovnává Černotu s Adolfem Opálkou, velitelem skupiny Out Distance. Ta zahynula po celodenním boji v kostele Cyrila a Metoděje, kam se s dalšími pěti výsadkáři ukryli po atentátu na říšského protektora Heydricha Jozef Gabčík s Janem Kubišem.
"Stejně jako Opálka měl v sobě i Černota cosi charizmatického. Něco, co fascinovalo lidi," míní Čvančara. Na druhé straně byl Černota nekompromisní k chybám druhých. Ne každý veteránovu přímou a někdy až drsnou náturu snesl.
Lidí podobných Černotovi se podle historika Jiřího Šolce komunistický režim velmi obával. "Neměli strach se postavit křivdě. Šlo o vnitřně silné a jen těžko ovlivnitelné lidi, o nichž se vědělo, že jsou schopni za svobodu bojovat. Proto se velitelé výsadkového vojska jako Karel Paleček, Vladimír Vavrda či Vladimír Maděra ocitli v kriminále... jen Černota měl štěstí, že z armády odešel před čistkami," vysvětluje Šolc.
Rudolf Pernický, bývalý instruktor Commandos, který skupinu Wolfram cvičil, líčí Černotu jako chlapíka, který prosazoval v poválečné armádě mimořádně tvrdý výcvik. "Každý, kdo ve výsadkovém vojsku něco znamenal, mu prošel rukama. Například i pozdější náčelník generálního štábu a poradce prezidenta Havla Karel Pezl. Všechno, co na vojácích chtěl, jim předvedl - ať šlo o střelbu, horolezectví či boj zblízka. Zvláště v něm Černota vynikal," vzpomíná Pernický.
Mimořádnou odvahu Černota prokázal i v padesátých letech, kdy se za mřížemi ocitla většina velitelů výsadkového vojska. "Ve zmanipulovaném procesu se Josef nebojácně zastal Vladimíra Vavrdy. Asi mu tím zachránil život a sám při své obhajobě vlastizrádce riskoval žalář," uvádí Pernický jednu z mnoha imponujících epizod Černotova života.
Josef Černota, muž, který celý život hájil jiné, aby ke konci zůstal sám mnohými (s výjimkou svých "výsadkářských vnoučat" jak říkal) opomenut, bude pochován v pátek v Břeclavi.
