"Nebýt však pomoci blízkých, kamarádů a samozřejmě i obětavosti lékařů, nevím, jak by to se mnou nakonec dopadlo," přiznává nadporučík Chudý.
Jeho pancéřované průzkumné vozidlo vyletělo v Afghánistánu do povětří 30. dubna. Řidič Radim Vaculík zahynul, nadporučíka i se třemi zraněnými vojáky převezl vrtulník do polního špitálu a pak je speciálně upravené letadlo dopravilo do péče lékařů Ústřední vojenské nemocnice.
- čtěte V Afghánistánu byl zabit český voják, další čtyři jsou zraněni
Můj mozek ten výbuch vymazal, říká nadporučík
"Když jsem se probudil na jednotce intenzivní péče, připadal jsem si jako ve zlém snu. Nemohl jsem si to srovnat v hlavě," vzpomíná Chudý. Až postupně mu prý docházelo, co se s ním vlastně stalo.
Na osudný den si pamatuje do detailu přesně. "Jen ten výbuch můj mozek v jakémsi sebezáchovném pudu dočista vymazal," domnívá se nadporučík. Střepiny se nevyhnuly ani plicím a břichu, takže nebylo dlouho jasné, zda zranění přežije. Z umělého spánku jej proto lékaři probrali až po měsíci, když měli jistotu, že Robert Chudý je z nejhoršího venku.
Když se ho vyptáváte na těžká postižení a na to, jak se s nimi výsadkář a aktivní sportovec vyrovnává, on neustále stáčí řeč na Radima Vaculíka. "S jeho smrtí se stále nemohu smířit. To pro mne byla ta nejtěžší rána," svěřuje se Chudý.
Chvíli se odmlčí a dodává: "A má zranění? Každý, kdo odjíždí do Afghánistánu, musí s něčím podobným počítat. Já měl vlastně obrovské štěstí, že střepiny nezasáhly mozek či oči – to bych byl asi vyřízený. Možná to vyzní dost tvrdě, ale vojáci si prostě musí zvyknout, že se budou vracet z riskantních akcí v zahraničí i s těžkými zraněními a že se s nimi budou muset naučit žít. Já se o to alespoň snažím."
Stejně tak tvrdé je varování, že podobné incidenty s nastraženými minami se nebudou Čechům v Afghánistánu vyhýbat. "Bude se to stávat, tak jako se to stává i Američanům, my na to musíme být připraveni," varuje Chudý.
A znovu se tak vrací ke kvalitní lékařské pomoci, která se mu po jeho zranění dostala. Stejně důležité pro něho je i to, že armáda i nyní stojí o služby zmrzačeného nadporučíka.
Hořkost? Žádná nezůstala!
O tom, jak samorostlým vojákem nadporučík je, svědčí i jeho lítost nad tím, že nebyl zraněn až v závěru mise v Lógaru. V tom případě by si ji prý "mnohem více užil". Průzkumník si je jistý, že pokud by došlo k ozbrojenému střetu, tak by Češi teroristy rozprášili.
V té chvíli novináři údivem mírně zkoprní a Chudý si přece jen uvědomí, že teď nemluví s vojáky, nýbrž s civilisty, kteří nemusí být tak bojovně naladěni jako on. "To je tím mým vlasteneckým cítěním. Navíc mám svou práci velmi rád. Vlastně jsem se na ni připravoval celý život," vysvětluje tak trochu omluvně nadporučík.
Robert Chudý přímo hýří optimismem a necítí hořkost ani k Afghánistánu, kde český rekonstrukční tým oživuje ekonomiku, zdravotnictví či školství v provincii Lógar. Kritici této pomoci Afghánistánu by podle Chudého museli vidět velikost bídy tamních lidí, které už desetiletí sužuje válka. Také proto se snaží chápat pohnutky jejich skutků.
Ještě jedné věci je nadporučíkovi líto. Nikdy si už nezaskáče padákem, nanejvýše v tandemu s instruktorem.
Připravují se prestižní medaile
Spolu s Robertem Chudým ocenil včera šéf generálního štábu Vlastimil Picek i další dva lehce zraněné vojáky – rotmistra Marcela Bedáně a rotného Michala Novotného. Pamětním odznakem Přemysla Otakara II. a pamětními mincemi.
K udělení prezidentské Medaile Za hrdinství nesplňuje nadporučík Chudý kritéria. To je také důvod, proč ministryně obrany Vlasta Parkanová připravuje nové prestižní vyznamenání Zlaté lípy či Kříž obrany státu.
