Priština je zvláštní město. Působí trochu perverzně: rozestavěné domy střídají trosky rozbombardovaných staveb, vše doplňují desítky billboardů podél silnic.
Je tomu osm let, co se tu navzájem vraždili kosovští Srbové a kosovští Albánci. Dva národy přitom žily po staletí bok po boku. V 90. letech je ale těžce poznamenaly konflikty a násilí.
Přítrž válečným hrůzám učinily až americké bombardéry. Další události se odehrály v rychlém sledu: v červnu 1999 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o rozmístění mírových jednotek v Kosovu a o měsíc později přistáli v provincii první vojáci. Byli mezi nimi i Češi.
Velitelství je jako tábor
Část z nich dodnes žije a pracuje na základně Film City v Prištině, kde sídlí hlavní velitelství celé mezinárodní mírové mise. Vjezd na základnu připomíná pevnost. Několik obrněných transportérů a klikatá cesta, která znemožňuje případný útok v automobilu.
Uvnitř je to ale na pohled spíš prázdninový tábor. "Občas je tu pohoda," říká jeden dánský voják, zatímco jeho kolegové sedí na zahrádce místní restaurace.
Domy nemají omítky kvůli dani
Zhruba patnáct minut cesty vrtulníkem od Prištiny leží základna Gazala Lines. Je umístěna netypicky hned v sousedství několika neomítnutých domů. Voják se zbraní hlídkuje i na nedokončeném balkónu jednoho z nich.
Na domy bez omítky ostatně narazíte v Kosovu na každém kroku. Důvod je prý prozaický. "Pokud by je dokončili, museli by je zkolaudovat a následně platit daně," vysvětluje jeden z Čechů. "Domy sice nemají omítku, ale rodiny v nich normálně bydlí."
Vojáci mají na starosti spoustu úkolů. Jedním z nich je i eliminace pašeráků drog. "Pašuje tady kosovsko-albánská mafie," přibližuje situaci podplukovník Pavel Lipka, velitel české mise.
Vojáci se ale ve zpustošené zemi snaží zabránit i nelegální těžbě dřeva. Toho zalesněné stráně v okolí Šajkovace nabízejí spoustu.
Zatímco pašeráci přidělávají vojákům starosti, s místním obyvatelstvem prý nejsou potíže. "Vidí nás jako záruku svého bezpečí," vysvětluje Lipka.
Jsou přátelé, ale nemohou žít vedle sebe
V oblasti, kde Češi slouží společně se Slováky, bydlí i několik desítek Srbů. "Většinou to jsou ti, na které v Srbsku nikdo nečekal," říká mluvčí ministerstva Andrej Čírtek.
Podle Lipky ale nejsou výjimkou ani situace, kdy přijedou na návštěvu rodné vísky původní obyvatelé. "Už několikrát jsem viděl, že přijel kosovský Srb ke svému bývalému domu, zazvonil na souseda kosovského Albánce a objali se," popisuje Lipka dojemné okamžiky. "Navzdory válce zůstali přáteli, ale bydlet vedle sebe už nebudou." I takové paradoxy sem přinesla válka.
Služba v Kosovu není žádná selanka
Aktuálně je v Kosovu 450 Čechů, nejvíc v Šajkovaci. "Třetina vojáků je pořád ve službě a zbytek má většinou pohotovost," popsal režim Lipka. V praxi to znamená, že kdyby došlo například k výtržnostem, jsou vojáci schopni zasáhnout během pouhých čtyřiceti minut.
Běžní členové mise si ale s tím, kde jsou hlavu nelámou. "Jsem voják. Jdu tam, kam mě pošlou," tvrdí jeden z českých vojáků. Jméno ale zveřejnit nechce. "Občas to tu je ale ´o hubu´," dodává bez servítků. Služba na jihovýchodě Evropy mu skončí v polovině ledna.
Češi v Kosovu
Takřka od počátku se mise KFOR účastní i česká armáda. Náklady na umístění kontingentu dosahují ročně stovek milionů korun. Jen letos překročí 770 milionů korun.
Právě teď je v Kosovu už devátý kontingent čítající 450 vojáků a vojákyň rozmístěných v několika oblastech Kosova. Největší část českých vojáků je na základně v Šajkovaci, u kosovsko-srbské hranice na severu provincie.
Kromě ochrany místního obyvatelstva je jejich úkolem hlídat zhruba stokilometrový úsek hranice se Srbskem. Na druhé straně ji střeží Srbové. "Často patrolujeme společně," popsal podplukovník Pavel Lipka, velitel 9. kontingentu Armády ČR.
