„Já tady žít nemůžu, nemůžu se dívat na uhlazený chlapy v upnutých růžových tričkách s kabelkou přes rameno. Potřebuju na misi, do Afghánistánu, tam jsem chlap, tam dělám práci, která má nějaký smysl,“ to bylo poslední vysvětlení touhy jet na misi do Afghánistánu v dubnu letošního roku rotného Martina Marcina Evě, se kterou měl dlouholetý blízký vztah.
Byla to jeho pátá mise. Poslední. Zemřel v neděli po sebevražedném atentátu mladého Afghánce poté, co s desátníky Kamilem Benešem a Patrikem Štěpánkem vystoupili z obrněného vozidla a šli na pěší obchůzku.
„Vždycky se smál, že jemu se nic stát nemůže. Že nanejvýše při jedné misi v Afghánistánu si udělal bouli, když šlápl na hrábě. Říkal, že až přijede, koupí si psa, aby už musel zůstat doma, na baráku v Dívčicích. Že tohle bude jeho vážně poslední mise, že se nechal přesvědčit,“ tečou Evě slzy po tvářích.
S Marcinem si mnohokrát, když byl na misích, telefonovala. Znovu – jako už tolikrát – jí po nocích vyprávěl, jak čeští vojáci pomáhají místním i s běžnými starostmi života nebo jak tvrdý dril na základně je.
„Prostor pět krát pět metrů pro každého a poděděná šatní skříňka s obrázky nahých ženských po předchozích vojácích. Vyprávěl, jak tam pomáhají místním a mají z toho radost a jak večer, když jdou spát, si vlastně uvědomí, že jsou jako kůl v plotě. Že nemají rodinu, vztahy často rozpadlé...“ odmlčí se Eva.
„Naposledy mi vyprávěl, jakou mají místní afghánské děti zábavu. Stoupnou si do kruhu a jeden uprostřed nafoukne a bouchne pytlík. Ostatní popadají,“ dodá a rozpláče se.
Martin Marcin, šestatřicetiletý rotný z Dívčic na Českobudějovicku, je hrdinou i pro své sousedy. Tím, jak skromně svou práci bral a jak často chtěl pomáhat. Za každou cenu. Dvakrát byl v Kosovu, potřetí nyní v Afghánistánu.
„Martin svoje působení v armádě nebral jako dobrodružství, ale jako poslání. Byl přesvědčen, že když může někde pomáhat, musí to udělat, aby se konflikty nepřesunuly k nám. Ať to zní, jak chce, on byl strašně fajn chlap, žádnej zelenáč ani dobrodruh, moc dobře si uvědomoval rizika a na druhé straně často říkal, že nejde do bojového nasazení, ale jede do Afghánistánu jako strážní rota,“ popisuje starosta Dívčic a jeden z nejbližších kamarádů vojáka Radek Livečka.
Ve vsi žil zhruba pět let. Sám v domě, který tu koupil a přistěhoval se, třebaže tu neměl žádné rodinné kořeny.
Právě v té době chtěly Dívčice obnovit své dobrovolné hasiče. Marcin se sebral a jako jeden z mála se přišel dobrovolně do sboru přihlásit na obecní úřad.
„Přesně to ho charakterizovalo. Chtěl pomáhat, i když nás ve sboru je pět a půl. Byl fyzicky zdatnej, vlastně nás tady hecoval,“ říká jeden z hasičů.
„Byl i na misi v Afghánistánu v roce 2014, když tam zemřelo pět českých vojáků. Říkal, že není vůbec pravděpodobné, že jeho rotu potká další taková tragédie, a že není třeba se bát. A dneska je mrtvej. Proč on?“ ptá se už podesáté dokola Eva.