Hrozné zjištění - stát si rozsah téhle pravomoci chce zařídit tiše jakousi vyhláškou. Žádný zákon, žádná "společenská smlouva". Nevolení úředníci se zamysleli, co vše by chtěli vědět, a basta. Ještě hroznější je, že o sběratelské vášni státních zdravotnických institucí nemáme ponětí. Netušíme, kdo si co sbírá, kde naše data leží, jak se chrání a kdo se k nim může dostat.
Jdete k lékaři v Brně, svěříte mu intimní problém, a šup, vaše jméno už znají úředníci až v Praze. Bez vašeho vědomí a kontroly. Neprodá je kdosi na černém trhu? Žijeme přece v zemi, kde se jazyk za zuby neschovává. Obhajoba? Dělá se to tak desetiletí, lidé si nestěžovali.
Obžaloba? Ta desetiletí byla nesvobodná a nikdo se nikoho neptal. Třináct svobodných let na neuctivost k soukromí člověka plynule navázalo. Rozsudek? Pro zdravotnické ministerstvo pořád nejsme partneři, svéprávní občané, svobodní lidé, nýbrž objekty laskavé péče.
Vlezlý samaritán stát, přesněji jeho zdravotnické údy, stále ještě nectí civilizovaná pravidla hry: člověk je platící klient, který má nárok vědět o všem, co se ho týká. I o tom, co z dobrých důvodů má omezit zaručenou ochranu jeho citlivého soukromí.
Dobré důvody k jistému "sběratelství" tu samozřejmě jsou. Ve veřejném zájmu je nutné vědět, kde vznikají ohniska nákazy pohlavními nemocemi, tuberkulózou. Musíme se chránit.
Nejen zákony, ale i obyčejná slušnost však žádá, aby člověk byl erárem sledován co možná nejméně. A pokud už, tak musí mít jistotu, že jeho nejcitlivější data jsou chráněna jako zlatý poklad v trezoru banky. Nepodezírejme ministerské z nějaké zlovůle. Oni si "jen" ulehčují práci pro blaho a zdraví lidu. Stát je však pouhým manažerem, kterého si platíme, aby pracoval pro nás. Ne proti nám.
