Oficiální výsledky prezidentských voleb v Bělorusku odpovídají očekávání. Vítězem voleb byl vyhlášen úřadující prezident Alexandr Lukašenko, který měl získat cca 80 procent odevzdaných hlasů. Běloruská opozice oficiální výsledky neuznala a tvrdí, že vítězem se již v prvním kole stala Svjatlana Cichanouská.
Lukašenko se dostal do funkce v jediných svobodných volbách, které zažilo Bělorusko v létě roku 1994. V nich kandidoval jako opoziční představitel, kritizující neefektivitu a zkorumpovanost tehdejší výkonné moci. Již během svého prvního mandátu ovšem změnil běloruský politický systém tak, že každé další volby již nebyly rovné a svobodné.
Svou legitimitu posiloval hrou na postsovětskou notu. Bělorusko se již v roce 1996 stalo členem takzvaného Svazu Ruska a Běloruska. Tento státní útvar, který má Nejvyšší státní radu, Radu ministrů i dvoukomorový parlament, ovšem de facto neexistuje. Je pouze právní zástěrkou skutečnosti, že Bělorusko je dnes fakticky ekonomickým i politickým protektorátem Ruské federace.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul České republiky v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Za svou loajalitu požaduje běloruský prezident od Moskvy především dodávky levných energií a surovin umožňující určité fungování běloruské ekonomiky. Takový model je z definice málo efektivní a především v časech krizí nebo ekonomicky náročných situací hrozí kolapsem.
Ani Moskva nemá nekonečné zdroje, aby stále a znovu dotovala zastaralou ekonomiku svého satelitu. Zde se ale ukazuje jistá genialita Alexandra Lukašenka, který dokázal dlouhá léta balancovat na hraně mezi plnou podřízeností Kremlu a zhoršením vztahů mezi Minskem a Moskvou do té míry, která by podlomila jeho vlastní legitimitu.
Ovšem v současné situaci, kdy se Rusko již několik let potýká s vážnými ekonomickými problémy a snižování cen surovin zmenšuje prostor pro ekonomický polštář, kterým Moskva podpírá běloruské hospodářství, je uvedený model v krizi.
Největší soupeře Lukašenko eliminoval
V letošním roce se Lukašenkovi poprvé po dlouhé době postavili relevantní oponenti. Ředitel Belgazprombank Viktar Babaryka a zakladatel běloruského Parku vysokých technologií Valery Cepkalo byli vnímáni jako schopní manažeři, kteří by mohli reformovat neefektivní běloruskou ekonomiku. Bloger Sjarhej Cichanouski si zase získal velkou popularitu svým systematickým bojem proti korupci a zneužívání moci.
Každý z nich měl podle pozorovatelů šanci porazit stárnoucího a okoukaného prezidenta. Vládnoucí moc situaci řešila podle osvědčených vzorců. Všem třem kandidátům odmítla registraci pro prezidentské volby. Viktara Babaryka a Sjarheje Cichanouského nechali uvěznit, zatímco Valery Cepkalo před hrozbou vyšetřování raději uprchl na území Ruska.
Demonstranty řídí z Česka, prohlásil o povolebních protestech Lukašenko |
Ovšem i běloruská moc chce uchovat zdání skutečných voleb a tak proti Lukašenkovi vždy nasadí nějaké loutkové kandidáty, jejichž hlavní kvalifikací je, že nepředstavují pro Lukašenka skutečnou konkurenci. V letošních volbách tuto roli měli sehrát Hanna Kanapacká, Sjarhej Čeračen a Andrej Dmitrijev.
Ovšem Ústřední volební komise umožnila registraci i Svjatlany Cichanouské, manželky jednoho z odmítnutých opozičních uchazečů. Tato učitelka a matka dvou dětí se zdála být z pohledu vládnoucí moci naprosto neškodná. Až dosud se nijak neangažovala v politice, část dospělého života byla ženou v domácnosti. Žádným způsobem nemohla vystupovat jako „hospodář“. Tedy v roli, kterou tak rád hraje „baťka“ Lukašenko.
Brutální falzifikace voleb
Svjatlana Cichanouská ale překvapila. Dokázala se spojit s podporovateli dalších opozičních kandidátů a logiku voleb obrátila na hlavu, když vystoupila s prohlášením, že se prezidentských voleb účastní proto, že nechce být prezidentem. Chtěla pouze umožnit odstavení současného prezidenta od moci a pak vyhlásit nové a skutečně svobodné volby. Proti takovému obratu neměl Lukašenko co postavit a musel sáhnout k brutální falzifikaci voleb.
Podle oficiálních údajů bylo 41 procent hlasů odevzdáno předčasně a tedy mimo kontrolu (beztak loutkových) volebních komisí. Na volby nedohlíželi žádní nezávislí pozorovatelé nebo odborníci z demokratických zemí. Chyběla mise OBSE, přítomni byli pouze pozorovatelé z několika států SNS.
Zatímco oficiální výsledky přisoudily Lukašenkovi zhruba 80 procent odevzdaných hlasů a Cichanouské asi 10 procent, odhady opozice udávají přibližně opačný výsledek, tedy 86 procent hlasů pro Cichanouskou a 5 procent pro Lukašenka. Bělorusko se tak dostalo do extrémně nestabilní situace a v současnosti není jasné, co přinesou nejbližší dny.
O osudu země nejspíš rozhodnou tři faktory. Prvním bude míra jednoty a akceschopnosti vládnoucí garnitury. Jejího odhodlání uplatnit násilí proti protestům, respektive způsobilosti odměnit ty, kteří jí zůstanou loajální. Druhým faktorem bude schopnost opozice rozšířit protestní hnutí mimo Minsk a velká města a případně vyvolat generální stávku. Třetí součástí tajenky bude postoj Moskvy.
Mají právo na demokracii. Babiš odsoudil zásah proti lidem v Bělorusku |
Zatím to vypadá, že Lukašenko si svůj šestý mandát vybojuje. Vládnoucí síla hned první večer násilně rozehnala protestní shromáždění v Minsku. Je zjevné, že Lukašenko nebude váhat použít hrubou sílu i v dalších dnech nebo na jiných místech a bude se spoléhat na to, že se lidé časem unaví a přestanou protestovat. Současný prezident přitom bude doufat, že jej v takovém postupu podpoří i Moskva.
Až dosud byla pro Kreml představa, že by lidové protesty mohly odmítnout zfalšované výsledky voleb a donutit stávající moc k rezignaci, absolutně nepřijatelná. A nepřijatelnou zůstane patrně i v případě Běloruska. Potenciál opozice k organizaci protestů není snadné odhadnout, ale podle všeho nebude dostatečný.
Nicméně – i když se Lukašenkovi podaří situaci navenek uklidnit a protesty postupně odumřou, nic to nezmění na skutečnosti, že je jeho režim velmi nestabilní. Především se mu nedaří reformovat a modernizovat běloruskou ekonomiku. Pod Lukašenkovou vládou se bude země dál propadat v žebříčcích konkurenceschopnosti a životní úrovně a bude více a více závislá na podpoře Moskvy.
Následovník v nedohlednu
Stárnoucímu prezidentovi se také nedaří vychovat obecně přijatelného následníka. V jeho okolí není vidět žádný politik nebo manažer, který by ho mohl nahradit. Tedy pokud nebudeme uvažovat o Lukašenkově nemanželském synovi Nikolajovi. Ten se narodil 31. srpna 2004 a na veřejnosti se poprvé objevil již v roce 2008. Od té doby se po boku svého otce setkal s řadou světových státníků, včetně papeže či amerického prezidenta. Co je ještě důležitější, v rámci oficiální delegace se zúčastnil i jednání VS OSN nebo například letošní přehlídky na Rudém náměstí.
Z pohledu běloruských zákonů se sice může stát hlavou státu až v roce 2039, ale to nemusí být v postsovětském prostoru významná překážka. Pokud by se ukázalo, že baťka Lukašenko stárne příliš rychle, běloruská oligarchie se může pokusit zorganizovat nějaké „referendum“, které by legitimizovalo výměnu moci v rámci jedné rodiny. To by ovšem znamenalo, že se návrat Běloruska do rodiny evropských zemí na dlouhou dobu odloží.
