KSČM je na koni. Podzimní volební sprcha, nejhorší výsledek od vzniku partaje před bezmála sto lety, je zapomenuta. Poprvé od roku 1990 budou komunisti téměř jistě součástí vládní většiny. Ať už to bude vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM, anebo kabinet ANO s podporou KSČM a SPD. Tak či onak budou komunisti přímo ovlivňovat program, praktickou i personální politiku příští, v každém případě levicově populistické vlády.
Už od říjnových voleb je KSČM nejspolehlivějším partnerem hnutí ANO a součástí bezchybné hlasovací mašiny. Za to už byla odměněna nadstandardním počtem parlamentních funkcí i podporou pro její návrhy typu zdanění finančních náhrad pro církve. A zatímco se ve veřejných diskusích přemílá, co všechno by způsobil vliv okamurovců na vládu, s komunisty už jsme se tak nějak smířili. A smíří se s tím i Evropa, v níž je dlouhodobě mnohem větším strašákem hnědé než rudé nebezpečí.
Je to ale paradox. Tři desítky let se v Česku čeká na to, kdo vrátí komunisty k moci. Jednou to přijít muselo: když se ukázalo jako iluze, že KSČM zmizí ze scény, pak prostě není možné, aby byla dána navždy k ledu pětina až desetina mandátů ve Sněmovně a blokovala sestavování vlád. Přitom za ty roky už s komunisty spolupracoval každý. Dvakrát pomohli zvolit Václava Klause prezidentem, v prvním roce Zemanovy vlády byli součástí rozpočtové koalice s ČSSD a KDU-ČSL, Jiří Paroubek a Miroslav Kalousek o ně chtěli opřít vládu ČSSD a KDU-ČSL.
V tom, kdo přivede komunisty k moci, se ale vždy nejvíce sázelo na ČSSD, která k nim má nejblíže. Ostatně s ní už dvě volební období vládnou v krajích, o komunále ani nemluvě, takže šlo jen o to, kdy postoupí o úroveň výš. Vladimír Špidla se společného vládnutí ještě lekl, ale všichni po něm už by to bývali udělali, kdyby to aritmeticky vycházelo. Paroubek používal KSČM jako alternativního koaličního partnera a plánoval s ní koalici, ale stojednička mu nevyšla. I Sobotka půl roku před loňskými volbami otevřel náruč a tzv. bohumínské usnesení, které jeho straně zakazovalo vládnout s KSČM, prohlásil za dokument vhodný už jen pro historiky a politology.
Paradoxní je, že tím, kdo nakonec soudruhy do politických salonů uvede, bude zřejmě muž, který je sice sám bývalý komunista, ovšem dnes druhý nejbohatší člověk v zemi, oligarcha a „kapitalista s lidskou tváří“. A pikantní o to víc, že právě Sobotkovu otevřenou náruč komentoval Babiš před rokem slovy: „Pan Sobotka udělá cokoliv, aby byl zase premiérem, s klidem se spojí i s ďáblem.“
Komunisté chtějí reálně spoluvládnout
Právě to, s kým chtějí slepit svou první polistopadovou vládní většinu, je pro komunisty tvrdý oříšek. Samotný vstup do politických salonů je pro ně sice obrovský úspěch a začátek nové éry, ovšem nejednoho člena KSČM při sledování vlastních špiček napadne: „Tragicky jsme prohráli volby – a teď se ještě spojíme s miliardářem, který chce snižovat daně a horuje pro NATO?“ O to větší kořist budou muset vyjednavači přinést na partajní sjezd za tři týdny v Nymburce, anebo ji alespoň umět jako velkou svým lidem prodat.
Tam navíc není vůbec jasné, kterým směrem se strana dál vydá – na předsedu jsou tři kandidáti, reprezentující tři odlišné proudy a strategie. Dosavadní šéf, centrista a pragmatik Vojtěch Filip, partajní ideolog, rudý konzervativec a stalinista Josef Skála a europoslankyně Kateřina Konečná, reprezentující v KSČM mládí a kurz „mírného pokroku v mezích zákona“. Že by se strana radikálních penzistů rozhodla svěřit otěže mladé ženě, která ani nesedí v parlamentu, není moc pravděpodobné, ale i mezi Filipem a Skálou jsou zřetelné rozdíly v názorech na Babišovu vládu. Těžko říci, do jaké míry je to jen předsjezdová rétorika, ale Skála otevřeně torpéduje Filipův vyjednávací kurz varováním, aby ze sebe komunisti neudělali užitečné idioty.
O to víc teď Filip potřebuje s Babišem dojednat pro KSČM co nejlepší podmínky tolerance. Zkouší to, jak se dá, a trumfů v rukách nemá málo. Rudá partaj bude sice součástí vládní většiny, tedy se bude podílet na programových i personálních rozhodnutích, její lidé budou sedět na kdejakém úřadě a v dozorčí radě, ale formálně ve vládě nebude, takže před voliči zůstane radikální protestní stranou.
KSČM chce vetovat jména možných ministrů, obnovit politické nominace do státních podniků a mediálních rad, spolurozhodovat o zahraničněpolitických krocích vlády. Tedy ne uzavřít rámcovou dohodu na začátku druhé Babišovy vlády, ale reálně spoluvládnout. A kdyby vláda střečkovala, toleranci jí zase odebrat. Jak železničářskou terminologií vysvětluje exposlanec a šéf jihočeské buňky strany Petr Braný: „Naše vlaková souprava nesmí být šedivá a občas musí hlasitě zahoukat.“
Vyjednavači KSČM sází na to, že své členy a voliče ohromí tím, co jsou po těch chudých letech schopni přes Babišovu vládu prosadit. Trochu přitom podceňují dlouho budovaný princip třídní nenávisti. Protože názor minimálně některých řadových komunistů na kapitalistu Babiše odrážejí dopisy publikované ve stranických Haló novinách. Třeba pana Václava Kovalčíka: „Dost si Andrej Babiš nahrabal na lidském neštěstí, zármutku a utrpení, jeho systém kráčí přes mrtvoly v ekonomice, životním prostředí a kultuře. I když je trestně stíhaný premiér v demisi, v zákulisí se chechtá ubohým občanům České republiky, kteří mu bohužel naletěli na koblihy!“
