Premiér Zeman hned zkraje vládnutí chytře slíbil, že ministři "čistých rukou" budou jiní, lepší. Předloží mimořádnou zprávu o svém soukromém majetku. Všimněte si, lidičky, uděláme víc, než žádá zákon o střetu zájmů! Chtěl tím dát pěkný příklad ostatním. Chlubil se mravním étosem své vlády.
Vláda končí. Mimořádnou zprávu předložili jen někteří ministři, a to ještě na přání našeho listu, nikoli v režii pana premiéra. Miloš Zeman odmítl. Zapomněl i svůj premiérský slib.
Říkává se, že chrabrost vojska závisí na rozvaze vůdce. Pochvalme vojsko - bylo rozvážnější než generál. Na rozdíl od něho vzala většina ministrů vážně jeho slova o povinnosti politiků odhalovat své majetkové poměry. Uznali, že veřejnost má vědět, kdo v politice zchudl, kdo zbohatl, zda privátně nezkřížil svou funkci s byznysem (noviny zde posloužily pouze jako pošťák).
Pocházejí-li navíc z Lidového domu, který prosazuje majetková přiznání pro ostatní, nemohli moc kličkovat. Ti, kdo odmítli mimořádnou zpověď, odkazují zvídavé do Senátu, kde leží jejich přiznání darů a výdělků. Ve složce ministra Lachnita se však nenajde nic. Nic nedostal? Nic nezískal? Anebo se vyhnul zákonu, který nemá žádné zuby?
Jsme u podstaty problému věrohodnosti politiků: jestliže nevíme, podezíráme. Podezíráme, neboť příkladů korupce, podvodů, zpronevěry nabízí svět politiky nespočet. Podezíráním trpí všichni - politici, jejich práce, stát, demokracie, občané.
Pamatujeme ještě éru největších finančních skandálů stran. Otrávila politickou atmosféru, infikovala nás blbou náladou. Dnes máme laťku požadavků na otevřenost a věrohodnost veřejného života i lidí v něm posazenu výš. Někteří si změny ještě neráčili všimnout.
Jak jen to říkal moudrý Zeman? Nezbytnou podmínkou pro věrohodnost politiků je veřejné a upřímné přiznání jejich majetku včetně rodinného... Hle, někdy i premiér dí svatou pravdu. I když sám sebe neposlouchá.
