Chceme-li zavzpomínat v nějakém skanzenu na staré komunistické časy, nájemní bydlení je nejlepší. Žijí v něm dvě kategorie lidí. První mají dekret, druzí nemají.
První platí za menší byt dejme tomu v Praze dva a půl tisíce, druzí za stejný devět a půl tisíce.
Představme si, že bychom platili v obchodě za mléko 40 korun a soused s jakýmsi „mléčným dekretem“ po babičce Vlastě jen 5 korun. Jasná nespravedlnost.
Dělicí čáru mezi našimi dvěma nájemníky přitom nedělá jejich plat, ale papír na byt z minulosti. Kdyby dosavadní vlády byly fér, kdyby nedělily své občany na kategorie, platilo by se v obou stejných deregulovaných bytech – jak vypočítali experti – přibližně čtyři a půl tisíce korun.
Patnáct let neuměli zdejší politici najít pro nájemníky a majitele bytů slušná pravidla hry. Čtyři roky ignorovali verdikt Ústavního soudu, že stát nesmí regulovat na úkor majitelů domů. Štrasburský soud pro lidská práva řekl totéž. Teď Sněmovna projednává zákon, který je mírným pokrokem v mezích levicového myšlení.
Levicoví politici totiž stále opakují, že musí chránit především chudší pražské nájemníky. Chrání je však na účet majitelů bytů, tedy obcí a soukromníků. To se to dělá ohleduplná sociální politika, když ji platí někdo třetí!
Následující čísla už jen doplňují obrázek: nebýt tuhé regulace, nezaměstnanost by klesla o 2 až 3 procenta. Pokud by trh s byty normálně fungoval, lidé by se víc stěhovali za prací a hospodářství by vzrostlo o 2, 4 procenta. Stěhovat se je kam, bytů je u nás dost, což vypočítává i Jahnova Strategie...
Proč však uvádět další čísla, když rozhoduje jediné: volební preference.