Vybrané zákony musí schválit minimálně polovina ministrů každé vládní strany.
Je to zákon proti paktům s komunisty i proti převaze socialistů nad malými kolegy.
Socialisté, kteří protestovali proti údajné nadvládě unionistů a lidovců ve Špidlově vládě, mohou se divit: nadvláda bude větší. Pro pedanty je to i zpráva o složení vlády: z dosavadních tří lidoveckých a unijních ministrů polovinu neuděláš.
Budou tedy čtyři, nebo dva? Jde o druh veta - dva unionisté srazí socialistickou většinu? Ale vláda je vláda, ne dohoda: když vláda něco odhlasuje bez ohledu na dva unionistické kverulanty, usnesení bude platit, i když dohoda už ne.
Je to pořád dokola: organizátor vlády chce do dohod vtisknout, co je nevymahatelné: kooperaci a loajalitu koaličních stran. Čím víc se o to snaží, tím je zřejmější, že obě hodnoty leží dnes hodně nízko.
Vládní program, to jest to, kvůli čemu běží současná řežba a co je pravým smyslem vládnutí, je stále věc neznámá. I podivný Kavan říká: loajalita k vládě ano, ale k jakému programu?
Grossův postup je jasný: nejprve loajalitu, rozdělit křesla, a pak se dá dohromady program - jako dohoda vítězů té dělby. To je redukce vládnutí na to nejtriviálnější: chytni moc, pak se dohodneš, proč ji máš.
Šalamounsky na tento postup reagoval klub poslanců ČSSD: s koaliční vládou už teď souhlasí, ale podporu ve sněmovně jí dá až podle programu. S programem, bude jednoduchý a jasný, půjde Gross i mezi lidi. O důvěru sněmovny, říká, mu tolik nejde, je to instituce odtržená od lidí.
Naposledy šli mezi lidi jakešovští komunisté s novou ústavou. Gross oživuje dávnou politiku: proti parlamentu, té žvanírně, s lidem, pro lid. Ostřejší útok ústavních hodnostářů proti parlamentnímu systému tu patnáct let nebyl. Ale i pro Grosse je to útok nebezpečný. Lid sám jeho straně a vládě nedávno řekl: ne. Proč ho tedy neposlechl?
