Každé rozhodnutí má své náklady a výnosy, své odpůrce a zastánce, své vítěze a poražené. I v tomto případě mají kritici řadu racionálních argumentů, mají však i své zájmy. Nejde jen o to, co se říká, ale i o to, kdo (a proč) to říká.
Na způsobu prodeje je kritizován především fakt, že má příliš komplikovaných kritérií, která jsou jakoby šita na míru minimu zájemců, vítěz je prý jakoby předem znám. Hlavně v případě Severočeských dolů se mluví pouze o Appian Group, majiteli Mostecké uhelné.
Účastník soutěže musí mít například praxi s těžbou, nesmí těžit nebo distribuovat možnou náhradu hnědého uhlí (např. plyn), nesmí těžit uhlí v sousední zemi apod. Příloha ministerského doporučení například tvrdí, že spojit Mosteckou uhelnou a Severočeské doly je výhodné.
Proto mají svůj kus pravdy ti, kdo tvrdí, že vláda měla rovnou zvolit institut prodeje předem určenému partnerovi, než tak nějak předstírat otevřenou soutěž. I takový postup může být nakonec legitimní: například Erste Bank takto získala Českou spořitelnu a tuto privatizaci lze zatím považovat za zdařilou.
Vláda rozhodla také na základě ministerského odhadu privatizačního výnosu. To sice není dobré řešení, protože pak nikdo nepřekvapí a nenabídne víc, ale je svaté právo vlády nebrat ohled pouze na cenu, třeba kvůli původu peněz. Máme u moci levicovou vládu a ta má svůj legitimní politický zájem sledovat příslib udržení zaměstnanosti v sociálně slabém regionu.
Obavy ze "zlých německých firem", které vláda ve schváleném dokumentu naznačuje, jsou také zbytečné. Jednak se nezdá, že by o naše doly Němci stáli, a jednak, zaplatí-li někdo tržní cenu, pak se mu nikdy nevyplatí podnik zavřít, musí ho využít do mrtě. Ale to by zase jediným kritériem musela být cena.
