Ještě nikdy za patnáct let nebyla naše politika tak silně redukována na to nejtriviálnější: rozdělení moci. Kdo kde sedí a kdo koho přelstí, je důležitější než obvykle základní otázka: Co tam ti ministři budou dělat?
Držení moci je nakonec to jediné, co má vláda k dispozici. Doleva nepůjde, jak si přáli Špidlovi straničtí kritici, nedovolí to středová část vlády. Napravo nepůjde také, nedovolí to Špidlovi kritici. Nic razantního od ní čekat nemůžeme, nemá na to ani mandát. Je to vláda drobných neviditelných pohybů, pletich, taktických přesunů a bitev ve sklenici vody.
Včerejší Kalouskovo vítězství je toho důkazem. Nedal ministerstvo zahraničí, efektní a bezpečný resort, socialistům. Gross chce přimáčknout Kalouska, ale Kalousek přimáčkne Grosse. Je to veliký politický zápas, jehož velikost je ale skoro neviditelná.
O Grossovi říkají, že je praktik moci. Ale Kalousek také. Grosse klepl s lidoveckým rozmachem: Nejsme tu na dva roky jako tvoje vláda, jsme tu pro všechny vlády.
To je možná smysl lidoveckého bytí: v každé vládě jsou už pro tu příští. Unie je na tom hůř: přitažlivé ministerstvo pro místní rozvoj (s ohromným přerozdělováním financí) jí ČSSD vzala náhradou za ministerstvo obrany. Tím změny končí.
Vláda bude mladší, než je u nás zvykem. Tato jediná změna není důsledek invaze mladých idejí, čerstvého větru a moderního pohybu. Mladé tváře katapultovala nahoru politická nehybnost. Proto jsou to tváře, které si s nějakou politikou obtížně dokážeme spojit. Vytvoří nikoliv vládu sebevrahů či vládu obětí, nýbrž vládu nehybnosti.
Až sedne bojový dým, bude tu v jiném obalu totéž, co za Špidly. Kdo tomu nevěří, ať si připomene vládní většinu: jeden hlas. Boje o osoby a funkce k politice patří. Když však v politice zůstane jen to, je zle. Vláda, která právě vzniká, se ničím lepším pochlubit nemůže. Může na ten boj ještě i zemřít. Tvůrce této vlády spojuje jen jedno: být v té vládě. A to nemusí vydržet dlouho.
