Představitelé hnutí ANO a sociální demokracie se v posledních hodinách rozdělili na dvě skupiny. Tu početnější tvoří vlastně všichni s výjimkou členů nejužších vedení. O konkrétních nabídkách a požadavcích, jež padly v pondělí, nevědí takřka nic. Stranické špičky jsou zase ohledně vyjednávání tajemné jako hrad v Karpatech.
Z pohledu jednání o vládě ANO a ČSSD s podporou KSČM je to jasný signál, že se napodruhé mají představitelé obou hlavních partají opravdu snahu dohodnout.
To poslední, co při jakémkoli rokování potřebujete – zvlášť, pokud se dohodnout chcete – je totiž komentování nejrůznějších průběžných posunů, které navíc zítra nemusí platit. Jejich ohlášením jen zdviháte emoce, které zákonitě vedou k dalším a dalším přestřelkám. Kromě toho riskujete, že se to celé obrátí proti vám.
Asi jako když šel na první jednání mezi ANO a ČSSD šéf socialistů Jan Hamáček s požadavkem, aby ve vládě nebyl Andrej Babiš. Odcházel s tím, že by jim stačila ministerstva vnitra nebo financí. Bylo to naprosto logické vyústění. Nejen Hamáček musel dobře vědět, že se představitelé ANO svého „šéfa“ nevzdají. Jenže ve výsledku to jeho spolustraníkům muselo připadat jako ústup bez boje.
ANO i socialisté se nyní nacházejí v situaci, kdy na sebe de facto zbyli. Jak ukázaly poslední události, je pro obě strany vládní spojení výhodné a svým způsobem i nezbytné. I když pro každou z jiného důvodu.
Nejprve si ale pojďme nastínit, co vlastně nyní leží na stole. Ačkoli i jindy mimo záznam sdílní představitelé obou stran o nynějším vyjednávání přísně mlčí, čas od času nějaký detail unikne.
„Kauzy“ vnitro a zahraničí
Hnutí ANO socialistům nejspíš skutečně nabídlo ministerstvo vnitra. Dále pak resortyzahraničí a kultury. Babiš by jim chtěl dát obranu, přičemž ČSSD chce raději resort práce a sociálních věcí. A navrch třeba ministerstvo pro místní rozvoj. Tedy vesměs žádné překvapení.
Středobodem všeho je vnitro, na kterém původní dohoda zkrachovala. Babiš se do poslední chvíle snažil „uhrát“, aby patřilo „nestranickému odborníkovi“. Nabídku dostal Jeroným Tejc, který se stal po odchodu z ČSSD náměstkem ministra spravedlnosti z ANO Roberta Pelikána.
Mimochodem, Tejce Babiš v minulosti „cpal“ socialistům i na spravedlnost, ale marně. Zaprvé k tomu tehdy v ČSSD neviděli důvod. Zadruhé bylo samotnému Tejcovi žinantní přeskočit po zádech Pelikánovi, který ho po jeho krátké snaze uchytit se jako notář – což mu prý zhatil vlivný právník a přítel Bohuslava Sobotky Radek Pokorný – vytáhl zpět do vysoké politiky.
Tentokrát byl Tejcovu angažmá na vnitru nakloněn i šéf ČSSD Hamáček, ale proti se postavili někteří jeho vlivní spolustraníci. Ti chtějí resort vnitra právě pro svého předsedu. Pokud se chce Babiš opravdu dohodnout, zřejmě mu nezbude než vnitro „odevzdat“ socialistům.
Druhým klíčovým bodem bude obsazení ministerstva zahraničí. Zamířit by tam měl europoslanec ČSSD Miroslav Poche, proti kterému v minulosti Babiš nasazoval. Neformální šéf pražské sociální demokracie je totiž jedním z architektů Hamáčkova zvolení předsedou s programem vstupu do vlády. Šéfa ANO však rád nemá, a když Babiš v průběhu předchozího rokování o vládě socialisty párkrát urazil, byl Poche jedním z těch, kdo zavelel k obratu. Vzhledem k jeho dobrým vazbám uvnitř strany to byl podstatný moment pro krach prvního jednání.
V těchto dnech je pražská sociální demokracie opět hráčem, který vstup do kabinetu doporučuje. Pokud prý Babiš zase nezačne ČSSD urážet. Což je ostatně mantra, kterou se zaklíná řada socialistů. I proto je zřejmě „bobřík mlčení“ docela prospěšný.
O programu vlády se není nutné rozepisovat, lídři ANO a ČSSD se na něm dohodli už napoprvé. K potřesení rukou tak zbývají „drobnosti“ typu požadavku ČSSD odvolat z některých sněmovních orgánů představitele SPD. Nejde jen o Tomia Okamuru coby místopředsedu Sněmovny, ale i o lidi typu Radka Kotena v čele výboru pro bezpečnost. Na to zatím Babiš vzhledem k předchozím dohodám s SPD nechce slyšet. Dá se ale předpokládat, že z toho obě strany „vybruslí“ nějakým kompromisem.
„Upečeno“ ještě pochopitelně nebude. Socialisté budou muset vše stvrdit vnitrostranickým referendem. Před dvěma týdny by nejspíš byla většina řadových členů proti. Nyní však nastává nová situace. Nejen vzhledem k pravděpodobnému vylepšení Babišovy nabídky. Ale také proto, že i za těch pár dní si socialisté mohli všimnout, že jakmile vypadli ze hry o vládu, přestala tato sedmiprocentní strana téměř všechny zajímat. Navíc budou vstup do kabinetu podporovat silní regionální lídři, kteří byli předtím proti.
No a pak je tu samozřejmě ještě „faktor Babiš“. Šéf ANO dokáže jen stěží předstírat, jak se mu chce vládnout v koalici s ČSSD, namísto pro něj příjemnějšího menšinového kabinetu s tolerancí KSČM a SPD. Samozřejmě je možné, že se dohodnout nebude chtít, a při případném druhém krachu by to lidem z hnutí postavil tak, že buď komunisti a okamurovci, nebo končí. Jenže je to pro něj risk. Vzbouření jeho do té doby poslušných „oveček“ bylo příliš velké a nelze spoléhat, že by se nějak výrazně umenšilo. A úřednická vláda, kterou okrajově probíral s prezidentem Milošem Zemanem, není také nic, co by si přál.
