Sílící inklinace k politice má v Komedii nejspíš trojí příčinu. Jednou bude vnitřní vývoj uměleckého vedení, které si během let vyzkoušelo a odžilo své "hermetické" záliby a zredukovalo a "očistilo" svoji zprvu vnitřně rozbujelou poetiku, jakkoliv navenek výsledek často působil minimalisticky, skoro fakírsky. Druhou příčinou zřejmě bude existenční situace souboru, jenž sice sklízí kritické i divácké uznání, ale nedostává se mu ze strany pražského magistrátu té finanční podpory, kterou by si podle Pařízka a Jařaba zasloužil – ti srovnávají výši přidělených dotací s obdobnými pražskými scénami a cítí se být poškozováni. A třetí pravděpodobná příčina s tou druhou těsně souvisí a lze ji označit za ztrátu trpělivosti a tolerance Pařízka, Jařaba & spol. vůči stavu tuzemských věcí veřejných.
Zcela zřetelnými, nejhlasitějšími projevy této politizace (a radikalizace) Divadla Komedie byly a jsou hra Davida Jařaba Zajatci (premiéra 4. dubna 2009, režíroval autor), aktualizační inscenace proslulé hry Petera Handkeho Spílání publiku 2010 (premiéra letos 10. září, režie Dušan D. Pařízek) a nejnověji inscenace hry jiného rakouského dramatika – protože v Komedii je stávající sezona označena jako rakouská – Ödöna von Horvátha (1901-1938) Víra, láska, naděje.
Spisovatel Ödön von Horváth
Člověk člověku vlkem
Původně kostýmní výtvarnice, divadelní grafička a fotografka Kamila Polívková (1975) ve své první, loňské režii v Komedii, v adaptaci románu Němce Thomase Brussiga Hrdinové jako my, promlouvá k české přítomnosti nepřímo, prostřednictvím monologu někdejšího příslušníka východoněmecké bezpečnostní služby Stasi. Inscenace je vážným, ironií i groteskou maskovaným příspěvkem k diskusím o účtování s komunistickou minulostí.
O hřeÖdön von Horváth Překlad Valeria Sochorovská. Režie Kamila Polívková, výprava Kamila Polívková a Pavel Borák, hudba: Ondřej Švandrlík, dramaturgie Viktorie Knotková. Hrají: Martin Finger, Stanislav Majer, Kajetán Písařovic, Dana Poláková, Jiří Štrébl, Ivana Uhlířová, Petr Vaněk, Ježek a čížek, Magdalena Komárová. Divadlo Komedie, Praha |
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje - Martin Finger, Ivana Uhlířová, Petr Vaněk, Jiří Štrébl
Herečka a její život
Do středu dění, do soukolí sociální a psychologické mlýnice je vhozena mladá žena Alžběta. Nedaří se jí, zadlužila se, není schopna peníze splácet, získá sice práci, ale je z ní vyhozena. Sblíží se s Policistou. Zprvu se zdá, že ranaře láska polidštila, avšak ochránce zákona ze vztahu vycouvá, jakmile by jej známost s podivínkou mohla uvést v kariérní nepříjemnost. Je-li vůbec možné pro Alžbětu udržet si hrdost, pak za cenu odchodu z takového světa. Víra, láska, naděje je tedy v Komedii postavena coby sociální drama, respektive sociálně-politické drama, neboť Soudce ztéká i politickou dráhu a při předvolební kampani slibuje vytlačení nepřizpůsobivých občanů do bezpečné zóny, kde o ně bude "řádně" postaráno. V těchto okamžicích inscenace přímočaře reaguje na nedávné populistické úmysly činitelů pražského magistrátu ohledně "vyčištění" středu metropole od bezdomovců nebo na jarní "hlídkové" aktivity Věcí veřejných.
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje - Stanislav Majer a Martin Finger
Aktuální realistickou strunu o to víc rozezvučí výstup členů divadla lidí bez domova Ježek a čížek, kteří při Soudcově výstupu postupně vstávají ze svých míst v hledišti a dostávají se s ním do konfliktu. Bezdomovečtí herci vykřikují věty opřené o své vlastní autentické osudy, které jsou u každého tohoto účinkujícího ve zkratce načrtnuty v programu k inscenaci. Ale nejdelší z těchto životopisně-informačních odstavců v programu náleží Ivaně Uhlířové, kmenové herečce Divadla komedie, která ztělesnila roli Alžběty. Můžeme vyčíst, že Uhlířová (nar. 1980) prošla od svého absolutoria Janáčkovy konzervatoře v Ostravě (1998) drsnou životní anabází včetně bezdomoveckých epizod. Zatímco ovšem u členů souboru Ježek a čížek jsou doplňující, autenticitu stvrzující informace zajímavé a funkční, u Ivany Uhlířové to jednoznačné není; je už uznávanou profesionálkou a míra přesvědčivosti výkonu (jakékoliv) takové herečky vůbec nemusí záviset na tom, zda ve svém osobním životě strádala obdobně, jako nyní trpí na jevišti coby určitá postava. (Ostatně herečka a pěvkyně Soňa Červená odpovídala v minulých dnech, v souvislosti s premiérou Čapkovy Věci Makropulos v Národním divadle Praha, že své osobní problémy nikdy nepromítá do role, že na jeviště výhradně ztělesňuje postavu, kterou studovala.)
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje - členové souboru Ježek a čížek
Ivana Uhlířová nadto nepotřebuje zveřejnění svých osobní patálií coby oporu pro svůj výkon, nemusíme brát ohledy a dělat pardony kvůli její nelehké soukromé minulosti. Předvádí výkon excelentní, možná jím bude kandidovat na nějakou tu hereckou cenu roku, ale pro spravedlnost dodejme, že je to logické a kontinuální pokračování její herecké dráhy, že to není zjevení, nýbrž průběžné umělecké zhodnocení. Její postava, pochopitelně v souhře s ostatními členy souboru, hmatatelně a naléhavě dává pocítit ten beznadějný stav cizoty a opuštěnosti mezi dravci. Policajtův příklon k Alžbětě a posléze odtah od ní podává Stanislav Majer s velikou odstíněností, která stav Alžbětiny nepatřičnosti dále prohlubuje. Alžběta v podání Ivany Uhlířová je expresivně a přitom uvěřitelně podanou obranou ponížených a uražených, zřídkakdy na českých jevištích nějaká postava vyvolává tolik soucitu. V tomto bodě je Víra, láska, naděje inscenací absolutní.
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje - Stanislav Majer a Ivana Uhlířová
Deklarace postojů
Je tu však něco, co mi s těmi vrcholnými okamžiky a záchvěvy v inscenaci Kamily Polívkové nehraje – a to právě ona apelativní natočenost k domácí politické scéně. Nebo přesněji: zatím ne zrovna plodný vliv této apelativnosti na herecký projev a inscenační přesvědčivost souboru. Jedna věc je umělecké, potažmo občanské angažmá, které tím soubor projevuje, druhá věc však to, že jakmile herci v Komedii začnou doslova i v přeneseném smyslu křičet směrem k publiku, ať v Handkeho "Spílání" nebo nyní ve von Horváthově Víře, lásce, naději, vytrácí se pro mě to, co ustavilo jejich výjimečnou pozici mezi (minimálně) pražskými scénami – průrazná jemnost významů. Když se v závěrečném obraze Víry, lásky, naděje celá ta skvadra syčáků v čele se Soudcem (Jiří Štrébl) šklebí do zástupu potenciálních voličů a pomyslných objektivů a přitom Alžbětu zbavují života, je to krajně vyostřená karikatura, v níž se projevuje nejen nabroušenost tvůrců, ale také – paradoxně – pootočení inscenační tváře souboru do gest, v nichž ztrácí svou jedinečnost a jen ilustruje a křečovitě deklaruje postoj.
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje - Petr Vaněk
Divadlo Komedie, respektive soubor v něm působící, se vyvíjí k něčemu, co může znamenat jeho zánik v dosavadní podobě. Intendant Dušan D. Pařízek opakovaně tvrdí, že jestliže peněz nebude víc, než je teď, že své v pořadí třetí grantové čtyřletí soubor v Komedii již nedotáhne do konce a sezonou 2011/2012 jej předčasně uzavře. Mám takový dojem, že mluví-li Pařízek o jakémsi spění k předčasnému konci, že i inscenačně se začíná Divadlo Komedie velmi pozvolna, tiše, ale přece naklánět k naplnění možností, která tahle tvůrčí konstelace má.
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje -Martin Finger, Petr Vaněk, Ivana Uhlířová, Jiří Štrébl, Dana Poláková
