Poprvé jsem si té zkratky všiml v Lidových novinách 16. června 2006. V popisku k fotografii Václava Havla a Micka Jaggera byli tito nevinní mužové představeni jako "dva z VIP diváků" londýnské premiéry hry Toma Stopparda. Tedy řeknu vám, i pro otrlého čtenáře, kterého nerozhází nějaký ten "superstar architekt" nebo "Erasmus student", je to něco jako rána mezi oči. Ale že jsem vždycky nakloněn brát věci spíš z té lepší stránky, řekl jsem si: to je asi jazykový vtip. Jenomže - proč by si Lidové noviny dělaly legraci právě z Havla a Jaggera? To nedávalo smysl.
O půl roku později jsem na stejný případ narazil v drobné zprávě převzaté z ČTK (LN, 16. listopadu 2006). Tady se zase říkalo, že jméno jistého příbramského podnikatele "je synonymem podsvětí, špinavých peněz, V. I. P. vztahů a strachu". To už mě počala obcházet hrůza: ne ovšem z nebezpečí, které může pro společnost znamenat dotyčný podnikatel, ale z toho, co může tisková agentura beztrestně provádět s češtinou.
Když jsem pak četl (30. června 2007) v článku Dariny Křivánkové, zvláštní zpravodajky z karlovarského filmového festivalu, že hotel Pupp (jsem jí vděčen, že nenapsala Pupp hotel) "tvoří jakousi VIP zónu", a krátce poté (27. srpna 2007) v článku Petra Kučery, že nový ministr zdravotnictví "chce zavést VIP pacienty", což znamená, že by zdravotní pojišťovny mohly nabízet za příplatek "nejrůznější VIP služby", musel jsem si konečně přiznat, že tu opravdu není nic k smíchu, a posmutněle jsem začal uvažovat, jak je možné, že i v tisku víceméně seriózním a své jazykové cti dbalém se šíří takovéto obludnosti.
Ale vezměme to popořádku. Kladou se tu dvě otázky: 1) Existuje nějaká skutečná jazyková potřeba, která by nás nutila převzít do češtiny tuto anglickou zkratku? 2) Je možné postavit tuto zkratku jako přívlastek před podstatné jméno?
1) Platí-li obecně, pro každý spisovný jazyk, že výrazy z cizích jazyků se přejímají především tehdy, když mohou vyplnit nějakou sémantickou mezeru v jazyce domácím, když mohou vyjádřit nějaký významový odstín, pro který domácí jazyk nemá vhodné slovo, pak je myslím zcela zřejmé, že zkratka VIP nemůže spisovnou češtinu sémanticky nijak obohatit. Ve všech uvedených příkladech se nabízí řada slov (většinou cizích, ale již dávno přejatých a vžitých), která docela dobře vyjádří to, co chtěl(a) pisatel(ka) říci. Říká snad spojení "VIP pacient" něco jiného než prominentní pacient? Říká snad spojení "VIP služby" něco jiného než zvláštní či nadstandardní služby? Nelze snad o hotelu Pupp říci, že tvoří jakousi výlučnou zónu, kde jsou ubytováni významní hosté? A když se na londýnské premiéře setkají Václav Havel a Mick Jagger, nelze o tom referovat jako o setkání dvou celebrit? - Ovšem, sémantika není všechno: o tom bude ještě řeč.
Na druhé straně si lze docela dobře představit, že v určitých vrstvách hovorové mluvy se tato zkratka ujme jako obecné jméno vip, z kterého se pak vyvine zdůvěrnělý, lehce výsměšný tvar vipík - podobně jako popík (= pop music), džezík či rokec (= rock). Neboť v obecném jazyce lidovém o humor nouze není (viz např. snack bar * šnekbar nebo second hand * sekáč). V slangu karlovarské mládeže mohl by hotel Pupp nakonec dostat titul vipíckej hotel (možná, že takový výraz dokonce už existuje). Ale pozor: výše citované doklady jsou vzaty z projevů spisovných!
2) VIP je v angličtině sémanticky průhledná substantivní zkratka, jako taková může stát coby determinující přívlastek před jiným substantivem a samozřejmě může sama fungovat jako substantivum (množné číslo: VIP‘s). Převedena do češtiny, stává se pouhou skupinou tří nicneříkajících písmen, není to už vlastně zkratka, nýbrž smluvená značka či šifra.
Těžko určit, co by to mohlo být za slovní druh. Snad nesklonné substantivum? Takových cizích slov máme v češtině celou řadu, většinou pocházejí z francouzštiny (želé, žervé, métier, plató, niveau atd.). Jenomže: každé substantivum, i nesklonné, musí se v češtině zařadit do systému gramatických rodů; zpravidla to bývají neutra. Tedy VIP jako neutrum? Nu což, na stránkách Lidových novin by se jistě pěkně vyjímala věta: sedělo tam jakési arogantní VIP.
Postavíme-li tento výraz jako přívlastek před podstatné jméno, mohli bychom jej snad nouzově brát jako "nesklonné adjektivum" - ale to už samo o sobě představuje v gramatickém systému češtiny jistou anomálii. Známe sice spojení toho typu, tak například: prima krejčí, nóbl dáma, extra třída, fér chlap; je to však skupina nepříliš početná a jde tu vesměs o výrazy z běžné mluvy hovorové, které se ve spisovných projevech dají upotřebit jen ve velmi omezené míře. Do této řady patří též slovo šik: kdysi tak módní výpůjčka z francouzštiny (chic) - a kdo toho výrazu použije dnes? Jinak už najdeme jen ojedinělé případy, které stojí na okraji systému a rozhodně nejeví schopnost zobecnění. Tak třeba top modelka nebo ski centrum (dalo by se říci *ski půjčovna, *ski bunda?). Některými příklady tohoto druhu jsme se zabývali minule.
Na druhou otázku můžeme tedy odpovědět asi takto: spojení typu VIP pacient nepředstavuje z hlediska systémového nic víc než další hovorový výraz, obohativší panoptikum jazykové periferie. Uchytit se může nejspíše v mluvě slangové nebo v nějaké profesní hantýrce. Ve vážně míněných projevech spisovných působí jako zrůdná kuriozita, něco jako dvouhlavá opice.
* * *
A teď se podívejme na úryvek z detektivního románu Dicka Francise Nervy, který vyšel roku 1972 v Mladé frontě v překladu Tomáše Korbaře. Ocituji zde první dva odstavce z kapitoly páté (s. 48), kde hrdina přichází do jakéhosi televizního studia.
"Ve studiích TSU mě čekalo to, čemu se v naší rodině říká zacházení s C. D. O. S celkem důležitou osobou. Znamenalo to, že mě uvítal nějaký natolik vysoko postavený činitel organizace, aby mi bylo jasno, že se obtěžují, nikoli ovšem někdo tak veledůležitý, aby ho museli ještě provázet podřízení.
Má matka byla znalkyně všech odstínů mezi V. D. O. (velice důležitou osobou) a C. D. O. a do puntíku si všímala, co všechno se pro její pohodlí podniklo či opomenulo. Já sám jsem její rozpoznávací schopnost podědil již v útlém věku, a když jsem dospěl, často mi tato čtverylka působila tiché potěšení. A skutečnost, že jsem byl dlouhá léta pouhou Z. N. O. (zcela nedůležitou osobou), můj pozorovací talent jen zbystřila."
Citovaná pasáž ukazuje nejen to, že je možné zvládnout takovouto konfrontaci s angličtinou na úrovni a s jistou grácií, ale především nám umožňuje nahlédnout, z jakého sociálně-jazykového podhoubí dotyčné úsloví vyrůstá: vskutku, bez onoho implicitního tónu (sebe)ironie si jeho vznik v angličtině lze stěží představit. Ovšem, pro anglosaský understatement nebyla v Čechách nikdy úrodná půda. A tak český novinář s tupou vážností kopíruje, imituje - domnívaje se, že tak bude up to date. Ba věru, tady vůbec nejde o sémantiku. Jde tu o problém, který patří do oboru psycholingvistiky.
(Pozn. red.: hvězdičkou označuje autor chybná slovní spojení po způsobu filologických prací.)
. Petr Fidelius a Kam kráčí čeština?Pražský editor a kritik, vystudovaný filolog PETR FIDELIUS se již od dob, kdy byl nucen topit v kotelně a intelektuální činnost provozoval ve volném čase, věnuje analýze jazyka. Výsledkem toho byla mimo jiné kniha Řeč komunistické moci. Publikujeme cyklus, v němž Fidelius rozebírá některé aktuální jevy v českém jazyce. Dodejme, že autor je převážně čtenářem Lidových novin, a z nich tedy čerpá většinu dokladů, avšak jeho kritika se samozřejmě zdaleka netýká pouze tohoto listu. |
