Václav Havel navštíví premiéru hry Toma Stopparda, a na fotografii v novinách je označen jako "VIP divák“. V Příbrami působí jistý podezřelý podnikatel, o němž se v novinách psalo, že jeho jméno je "synonymem podsvětí, špinavých peněz, V. I. P. vztahů a strachu“. Na některých stadionech je část tribuny vyhrazena významným osobnostem (celebritám) a bývá označena nápisem "VIP zóna“. Většina divadel má jednu lóži vyhrazenu pro čestné hosty: budeme ji nazývat "VIP lóže“? Ministr zdravotnictví uvažuje o tom, že by zdravotní pojišťovny mohly za příplatek nabízet různé "VIP služby“, tedy služby nadstandardní; pacient, který si připlatí, stává se v řeči novinářské "VIP pacientem“.
Když jsem se pozastavil nad takovýmto užíváním výrazu VIP, které se v poslední době v českém tisku šíří, jeden můj přítel lingvista k tomu poznamenal, že ten výraz vlastně přináší jakousi funkční výhodu: umožňuje nám vztáhnout všechny ty různé věci a osoby, o kterých se mluví, k jednomu pojmu, a tím je zařadit do jedné, společné kategorie, čehož bychom nedosáhli, kdybychom v každém jednotlivém případě užili zvláštního přívlastku, řídíce se daným kontextem, to jest konkrétní věcnou souvislostí.
Tím mi nasadil brouka do hlavy. Nu ovšem, toť velmi případná otázka: jaký pojem vlastně ta šifra VIP představuje? Soudě dle uvedených příkladů, musí to být pojem hodně široký. Tak široký, že se do něho vejde ex-president Havel, král podsvětí, populární zpěvačka i zámožný pacient, kterému se v nemocnici dostane zvláštního ošetření. Pravda je spíš taková, že když je někdo označen nálepkou VIP, nepoznáme z toho, do jaké kategorie si ho máme zařadit. Jde o uměleckou celebritu? O politického či literárního prominenta? Jde o vlivného zbohatlíka, jenž patří k té vrstvě lidí, jakým se říkávalo parvenuové či nouveaux riches? Nebo jde o nějakého odborářského bossa, či dokonce o mafiána z ekonomického podsvětí? Anebo jde prostě jen o příslušníka společenské smetánky? – Lze opravdu těžko pochopit, z jakého důvodu by se měly pojmy tak rozdílné zahrnovat pod jeden slovní klobouk. Jakou vyjadřovací potřebu by takováto praxe mohla splňovat?
Podívejme se ještě na spojení VIP vztahy: to může opět pokrývat velmi širokou škálu sociálních vztahů, od kriminálem zavánějících vztahů protekčních či korupčních až po zcela nevinné využívání tzv. sociálního kapitálu, například mezi absolventy téže university, kteří si poskytují vzájemně prospěšné služby čistě "ze známosti“, bez jakékoli finanční kompenzace.
Nuže, v čem by vlastně ta údajná funkční výhoda měla spočívat? Pro spisovný jazyk nemůže taková vágní nálepka znamenat žádný přínos – právě naopak! Spisovnou češtinu si přece pěstujeme proto, abychom mohli odstíněně, diferencovaně artikulovat to, co chceme říci, a ne proto, abychom uspokojili potřebu co nejpohodlnějšího, nejsnadnějšího a nejrychlejšího vyjadřování. Tato potřeba se legitimně projevuje v jiné formě češtiny, v té běžně mluvené, v jiné formě komunikace – v obecné mluvě hovorové. Nechme tedy VIP tam, kde jedině může najít uplatnění. Ve spisovných projevech, přesněji: v kultivované řeči, vskutku nemá co dělat.
* * *
Výraz VIP může přinášet jedinou výhodu: ušetří nám námahu spojenou s přemýšlením, s volbou přiléhavého, výstižného pojmenování věci, o které mluvíme. Hoví tak naší duševní rozptýlenosti a lenosti. Těmto "přirozeným“ sklonům však vyhovují mnohé další výrazy. Tak třeba top: prozatím se jeho užívání omezuje na několik málo spojení jako top modelka, top sekretářka nebo top manažer, ale – jaké další možnosti se tu nabízejí! Kolik různých synonym mohli bychom spláchnout tímto jediným universálním prostředkem! Top politik, top dirigent, top režisér, top producent... Není to lákavé? Nebo takové super: to je hotový poklad! Slovo, které nikdo nemůže nařknout z "nespisovnosti“, a přitom – jaké množství rozmanitých výrazů dokáže pohodlně nahradit: skvělý, báječný, úžasný, velkolepý, grandiózní, kolosální, atd. atd. Nejlepší je ovšem vždycky nějaká (pokud možno neprůhledná) zkratka. Nevíte, zda říci ano, jistěže, zajisté, nebo snad dobrá, budiž, souhlasím? Zbytečné starosti! Vyřídíte to jednoduše universálním O. K. – Jinak než duševní leností se nedá vysvětlit lavinovité šíření slovesné vazby "je to o něčem“: tato syntaktická konstrukce přináší přesně stejnou "funkční výhodu“, jako lexikální výrazy VIP, top nebo super. Proč se nadále namáhat volbou konkrétního slovesa, přiměřeného danému kontextu, když se můžeme vyjádřit tak snadno a jednoduše!
Jednoduchost a pohodlnost, to jsou principy, které čím dál více ovládají naši veřejnou jazykovou praxi. Nejlépe je to vidět na řeči novinářské. Bude-li tento trend dále pokračovat, zasáhne-li i jiné druhy řeči, co to časem udělá se spisovnou češtinou? Tady je třeba si uvědomit jednu zásadní věc. Jako jazyk vůbec, i jeho "spisovná“ forma žije v řeči a pouze v řeči. Spisovná čeština bude vypadat tak, jak s ní budeme v řeči zacházet.
Spisovný jazyk, na rozdíl od jazyka naší běžné, každodenní komunikace, není žádná "přirozená danost“. Je to kulturní artefakt, který jsme zdědili po předchozích generacích jako prostředek ke kultivovanému vyjadřování, a jeho dosavadní úroveň se udrží jen tehdy, budeme-li jej dále pěstovat, dále tříbit. Je to jako se zahrádkou: jakmile o ni přestaneme pečovat, počne se měnit v džungli. Převládne-li v naší veřejné jazykové praxi ledabylost, pohodlnost, tj. sestoupíme-li s dosavadní úrovně kultivovaného vyjadřování, pak se kvalita spisovné češtiny bude nevyhnutelně snižovat. V posledních desetiletích množí se varovné příznaky, že takovýto proces už skutečně začíná. A situaci může leda zhoršovat, budou-li nás oficiální činitelé, jako třeba šéf Ústavu pro jazyk český, nezodpovědně chlácholit (nemějte "zbytečné obavy“), zaklínajíce se lacinou floskulí o "jazykovém vývoji“: "Prostě jazyk se vyvíjí, tečka.“ Z úst odborníka znějí ta slova přímo děsivě: pojem kultivace jako by se tu nahrazoval pojmem jakéhosi přirozeného vývoje!
O vývoji se dnes vůbec často mluví takovým podivně alibistickým způsobem, nejen v případě jazyka. Tak třeba v debatách o současné architektuře zaznívají leckdy neuvěřitelné fráze typu "Vývoj není možné zastavit, je hloupost se mu uměle bránit“ nebo "Nové je sice problematické, ale je nutné si na to zvyknout“ apod. Jako by šlo o nějaké přírodní procesy: to či ono se prostě vyvíjí, a nám holt nezbývá než se přizpůsobit... Jestliže se u nás ve veřejném diskursu něco vyvíjí, není to čeština "jako taková“, nýbrž jazykové chování jejích uživatelů. Stane-li se v budoucnu ze spisovné češtiny jakási technokratická hantýrka, stane se tak naším přičiněním, a bylo by vrcholem pokrytectví spatřovat v tom výsledek ať "objektivního“, či "imanentního“ vývoje "jazyka samého“.
. Petr Fidelius a Kam kráčí čeština?Pražský editor a kritik, vystudovaný filolog PETR FIDELIUS se již od dob, kdy byl nucen topit v kotelně a intelektuální činnost provozoval ve volném čase, věnuje analýze jazyka. Výsledkem toho byla mimo jiné kniha Řeč komunistické moci. Publikujeme cyklus, v němž Fidelius rozebírá některé aktuální jevy v českém jazyce. Dodejme, že autor je převážně čtenářem Lidových novin, a z nich tedy čerpá většinu dokladů, avšak jeho kritika se samozřejmě zdaleka netýká pouze tohoto listu.
|
