Knihu uvádí krátký text filmového historika Jiřího Voráče a osobní poznámka ředitele Moravské galerie v Brně Marka Pokorného. Publikace byla koncipována tak, aby se stala něčím víc než pouhým katalogem výstavy, a jistě najde vděčné příjemce v řadách milovníků Jasného filmů. Obrazová část obsahuje více než osm desítek barevných celostránkových reprodukcí a ukázky devatenácti listů z Jasného školních fotografických alb z roku 1948. Zatímco tato alba - z doby studia "fotografické techniky" na pražské FAMU u Karla Plicky - jsou stylově silně poplatná tehdejším fotografickým trendům, hlavní obrazový korpus představuje nahlédnutí do autorova soukromí. Reprodukované snímky pořizoval nesystematicky od počátku 70. let minulého století: fotoaparát jej provázel exilem, který byl Jasný nucen, po nástupu "normalizace" v tehdejším Československu, zvolit.
Vojtěch Jasný: U holiče, Manhattan, 1998
O knizeVojtěch Jasný: Texty Marek Pokorný a Jiří Voráč KANT, Praha 2010, 132 stran, doporučená cena 390 korun. |
V šedesátých letech Vojtěch Jasný náležel k předním a velmi úspěšným reprezentantům československé kinematografie. Filmová báseň Touha (1958), barevně experimentální a mimořádně nákladná moralita Až přijde kocour (1963) a konečně film o lámání charakterů na moravské vesnici Všichni dobří rodáci (1968), byly - spolu s cenami z předních festivalů, zejména z Cannes - Jasného vizitkou umožňující mu pak uplatnění v zahraničí. V následujícím období se jeho dílo rozlilo do extenzivní žánrové šíře pro produkce v různých zemích. Vedle toho působil jako pedagog na filmových školách ve Vídni, Salzburku a Mnichově, aby si od roku 1984 zvolil za svůj domov kosmopolitní New York.
Vojtěch Jasný hovoří, vpravo ředitel Moravské galerie Brno Marek Pokorný; zahájení autorovy výstavy fotografií v Brně, říjen 2010
Vojtěch Jasný hovoří při vernisáži své výstavy fotografií v Brně, říjen 2010
Jasný se vždy definoval jako filmař a fotografie mu sloužila především soukromým, paměťovým účelům. Tím se zařazuje spíše mezi fotografy zachycující skutečnosti vnějšího světa bez větších ambicí, pro vlastní potěchu a potřebu. Jeho fotografie se nacházejí na opačném konci spektra než třeba práce amerického herce, malíře a úspěšného fotografa Dennise Hoppera nebo filmové divy a italské vlastenky Giny Lollobrigidy, jejíž kniha pouličních momentek Má Itálie (Italia mia, 1973) vzbudila svého času senzaci. Konečně ani fotografická epizoda herce a dramatika Miroslava Horníčka nebyla vzdálena dobovým fotografickým tendencím.
Vojtěch Jasný: Autoportrét v hotelu, 1995
Tématický rozkyv Vojtěchem Jasným nyní zveřejněných fotografií je značný. Vedle momentek z newyorského Manhattanu, ukazujících autorovo poetické vidění i reportérskou pohotovost, patří k nejzajímavějším Jasného autoportréty. Fotografové - podobně jako kdysi malíři - představují sami sobě často vděčné objekty zájmu, někdy velice systematicky, jak se s tím setkáváme třeba u Bohdana Holomíčka nebo stylizovaněji u Jana Saudka.
I fotografie květin, pohledy z oken nebo nalezená zátiší na stolech či okenních parapetech vyjadřují jádro autorova fotografického vidění. Příjemně překvapí občasné výborné portrétní práce. Mám na mysli obraz osamělého chodce s francouzskou holí v krajině s názvem Můj přítel Heinrich Böll (1982) nebo záběr Herberta von Karajana na lyžích (1978), i když vyfotografovat slavného dirigenta jinak než jako silnou osobnost snad ani nešlo.
Vojtěch Jasný: Bez názvu, 1995
Předlohami pro reprodukce fotografií byly většinou diapozitivy, pořízené patrně na nejrůznějších materiálech, zpracovaných všude možně, což se projevilo na kvalitě převodu barev. Ačkoli Vojtěch Jasný jako fotograf věnoval formě nesrovnatelně menší pozornost než jako filmový režisér - vzpomeneme-li například extrémní ohniska, použitá kameramanem Jaroslavem Kučerou ve filmu Všichni dobří rodáci - zůstal bez ohledu na okolnosti věrný sám sobě a jemné poezii všedního.
