Když naše skupina novinářů ze všech koutů Evropské unie dorazila do francouzského výcvikového střediska speciálních sil v Mont-Luis, jen matně jsme tušili, čím vším si v několika příštích dnech projdeme.
Smyslem kurzu "uvědomění rizik v konfliktních oblastech pro novináře EU" bylo připravit nás na nebezpečí plynoucí z pobytu v rizikových oblastech, ale většina z nás si válku dokázala stále představit pouze přes obrazovku amerického trháku. Ani nás nenapadlo, že se tenhle kurz stane branou do naprosto cizího, nevyzpytatelného a smrtícího světa.
Hlavou dolů
To mi došlo, když jsem stál na okraji zdi a koukal jsem dolů do padesátimetrové hloubky. Zvažoval jsem, jestli je opravdu dobrý nápad skočit. Spoléhat se pouze na to, že po několika metrech volného pádu mě skutečně zabrzdí lano, které jsem měl přivázané na karabinu kolem pasu, není překvapivě vůbec snadné.
Heslem tohoto cvičení se stala známá písnička "I believe I can fly", a tak poté, co jsem se za jejího zvuku přinutil vypnout na vteřinu mozek, jsem skutečně uvěřil a udělal ten osudný krok přes okraj.
Lano mě nakonec skutečně zachránilo, ale ty dvě nekonečné dlouhé vteřiny, kdy jsem opravdu hořce litoval svého rozhodnutí, mi umožnily pochopit realitu, v níž se vojáci i novináři ocitají každodenně v oblastech jako Afghánistán a Irák.
Když padáte dolů, srdce vám tluče jako o život a do hlavy se řine adrenalin. Tělo se připravuje k boji na život a na smrt a najednou si člověk uvědomí, že nemůže dělat vůbec nic: jediné, co může, je padat dolů a věřit v záchranu.
Bezmoc jako základ
Jak to postavil Christian Broendum – zkušený novinář z Dánska, pro kterého byl Afghánistán druhým domovem: "Nejhorší je, že člověk neví vůbec nic: neví, kdy bude jíst, neví, kdy bude moci spát, neví, kdy bude mít zas k dispozici elektřinu, aby mohl dobít své vybavení, a jestli jeho satelitní telefon vydrží ještě jeden den. Někdy můžete jenom spát a čekat dlouhé hodiny na letadlo, které nemusí vůbec dorazit".
Tento pocit bezmoci nás provázel celým kurzem. Když se ocitnete v minovém poli a vaší jedinou nadějí je pomocí vlastního nože ohledávat centimetr po centimetru každý kousek země, na který chcete šlápnout, tak tehdy si uvědomíte, nakolik jste zvyklí spoléhat na bezpečí, jež požíváme ve vlastní zemi. Ve válce může člověka každá maličkost, kterou běžně dělá doma, stát život nebo je neuvěřitelně obtížná – jeden krok, spánek, jídlo.
Instruktor nám řekl, že neziskové organizace, které se zabývají odminováním, zanechávají na okraji silnice hromádky kamení – ty znamenají, že cesta je volná. "A nemůže to být past?" ptám se. Prý může – nelze totiž věřit vůbec ničemu.
Jako první vzdala Němka
Člověk se stává kusem masa, který je vydaný na pospas těm, kteří na něj míří zbraní. Právě tento pocit odosobnění a bezmoci byl poslední kapkou, která donutila německou novinářku Lailu Popal jako první použít záchrannou brzdu a přerušit právě probíhající simulaci únosu teroristy.
"Bylo to na začátku únosu, když nám zakryli obličeje, nemohla jsem dělat vůbec nic a únosci měli nad námi absolutní moc. Nemohla jsem dýchat a oni se vůbec neohlíželi na to, jak se cítím. Bylo hrozné se dokonce jenom dívat na ostatní, jak s nimi zacházeli, jak je nechali klečet hodinu v zimě, oblečený jenom v hadrech."
Právě tyhle chvíle, kdy člověk ztratí naprosto kontrolu nad sebou, ukážou, jak je důležité věřit a vědět komu věřit. Jednou to je lano, které vás zachrání před pádem do propasti, jindy záchranný tým, který vás vytáhne ze zajetí, nebo hromada sněhu, která zastaví kulky letící směrem k vám.
Instruktoři v dobré náladě
Už jsem začínal lépe rozumět mužům, kteří nás provázeli tímto nehostinným světem. Naši instruktoři, všichni stávající či bývalí příslušníci speciálních sil, byli různého věku, výšky i povahy, ale jedno měli všichni společné: neustále dobrou náladu a ten postoj k životu někoho, kdo má už všechno za sebou a už ví, co je v životě důležité.
Nechápal jsem, jak se dokážou udržovat neustále tak čilí. Poslední den jsem s nimi seděl u piva a jeden instruktor se mi svěřil, že předchozího večera naspali jen asi dvě hodiny.
Vyrazili ještě s jedním vojákem večer do baru a cestou se stali svědky autonehody. Poskytli první pomoc a čekali několik hodin na sanitku jenom proto, aby v kýženém lokále narazili na dvě dívky, které chtěly spáchat sebevraždu. Sebrali jim žiletky z ruky a zůstali s nimi až k ránu.
Tito stejní dva instruktoři s námi absolvovali čtyři dny tvrdého výcviku a dneska se stejnou profesionalitou jako vždycky dbali o naše zajištění, zatímco jsme překonávali lanovou lávku zavěšenou sto padesát metrů nad hladinou Středozemního moře.
Zrovna si šli objednat další rundu, když jsem se naprosto vyčerpaně odebral do postele. "To je součást jejich tréninku," vysvětluje major Jacques Roussel. "Pro tuhle práci potřebujete dobrou fyzickou kondici, ale také silnou vůli. Profesionální voják projde šesti měsíci základního výcviku a dalšími dvěma měsíci specializace. Pokud tohle vydržíte, budou vám tyto situace připadat normální. I když výcvik vás nikdy nemůže připravit na všechno."
Proč to dělají?
Co tyto lidi motivuje vrhat se do nebezpečných situací a dávat všanc vlastní život? "Je to naše práce," byla odpověď, kterou jsem slyšel nejčastěji. Jenže reakce, kterou způsobila má jiná otázka položená mezi řečí u baru, a sice co si myslí o zabíjení, mě přesvědčila o tom, že je za tím víc.
Celý stůl se okamžitě přestal usmívat a i Frederick Prelat, instruktor lanové dráhy, který nás pod přezdívkou "Punisher" bezstarostně nutil překonávat vlastní strach, se zapojil do diskuse: "Když uvidíš člověka, jak znásilňuje a zabíjí lidi pro zábavu v Sierra Leone, tak použití zbraně pro tebe přestane být morální otázkou," řekl mi, "raději budu chodit do těch nejhorších zemí třetího světa, než abych připustil, aby se takovéto věci děly u mě doma."
Vzájemně si věřit
Při prezentaci střelby byl každý náboj vystřelen na určený terč až po vydání příslušného rozkazu. Šéfinstruktor našeho kurzu kapitán Christoph Froment byl zosobněním důležitosti, která byla přikládána kontrole všeho, co se dělo v průběhu výcviku: "Cílem tohoto kurzu je, abyste vy novináři pochopili, jaké jsou vaše meze a kdy se musíte spolehnout na profesionály, kteří se starají o vaši bezpečnost. Snažili jsme se vám ukázat, jak můžete své meze překonat a kde leží vaše hranice. Pro nás bylo největším problémem to, že jsme netušili, kde vaše hranice přesně leží, a proto jsme si vždycky nechávali velkou rezervu, abychom zajistili, že nic z toho, co jsme tu dělali, vás nevystaví nebezpečí."
Simulace byla přesto neuvěřitelně reálná. Když jsme byli za zvuku nepřátelské střelby evakuováni ze cvičiště pro příměstský boj, ani nás nenapadlo přemýšlet o tom, že patrony jsou slepé. Právě v tuto chvíli jsme mohli skutečně docenit, že k tomu, aby novinář i voják mohli dělat dobře svoji práci, je potřeba pracovat společně a spoléhat se na profesionalitu druhého.
Zjistili jsme ale také něco jiného. Novinář a voják mají ve válečné oblasti zvláštní vztah. Voják se pro novináře stává tím pomyslným "záchranným lanem", které jistí novináře před možným nebezpečím, ale novinář je také pojistkou. Je záchranou ve světě, kde neplatí pravidla, kde je smrt na každém kroku a ze kterého návrat do normální společnosti nemusí být vůbec snadný.
"Když člověk zažije utrpení nebo uvidí své nejbližší umírat, tak chce znát odpověď, chce vědět proč se vůbec něco takového muselo stát," řekl nám instruktor na semináři zvládnutí posttraumatického stresu.
"Vy novináři býváte spolu s vojáky často v první linii, ale jen vy máte tu neuvěřitelnou moc jedním dobře napsaným článkem poskytnout odpověď tisícům potřebných lidí."
