Na šest milionů lidí se opájí představou, jak rychle zbohatnou a budou z nich milionáři. Jenže realita je úplně jiná - zbohatlo pár šíbrů, ekonomika se sice šokem transformovala, ale tisíce lidí, kteří uvěřili, jak se jejich tisícovka vložená do harvardských fondů desetinásobně zhodnotí, přišly o všechno.
Koženého velký byznys nevyšel. Jeho fondy sice měly více než milion kuponových knížek od lidí, ale namísto zhodnocení Kožený v roce 1994 z Čech uprchl a dodnes se skrývá na Bahamách.
Ze stejné doby je i příběh o přátelství s bývalým agentem BIS Václavem Wallisem. Oba se seznámili v květnu 1992, ale už v listopadu se Viktor Kožený obrací na tehdejšího ministra vnitra Petra Čermáka s tím, že jej Wallis vydírá.
„Přinesl mi pět ofocených dokumentů, myslím, že byly opatřeny razítkem bezpečnostní služby a označeny jako tajné,“ popisoval Petr Čermák. V prosinci pak policie Wallise zatkne poté, co si od Koženého převezme sto tisíc korun. V jeho bytě pak naleznou kriminalisté několik tajných spisů a jeho případ – obžaloba, že prodával tajné informace – se u soudů řeší roky.
Viktor Kožený vypovídal u soudu pouze jednou. Z Čech uprchl na Bahamy a soudy mu marně posílaly obsílky, aby přišel vypovídat. Wallis opakoval, že Kožený chtěl zabránit tajné službě, aby se starala právě o jeho obchody a privatizační fondy.
„Svazek s krycím názvem Hadr mapoval aktivity privatizačních fondů. Aby od sebe Kožený odvrátil pozornost a zarazil mapování jeho fondu, rozpoutal tuto kauzu,“ popisoval Wallis.
Kultovní reklamy: Kožený lákal na desetinásobek. K úhradě spotů se neměl |
V dubnu 1994 ho plzeňský okresní soud odsoudil na 37 měsíců odnětí svobody za zneužití pravomoci veřejného činitele, ale v srpnu téhož roku byl propuštěn. V roce 1997 začal nový proces, ve kterém byl v roce 2001 nakonec zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů.
Kuponovou privatizaci soudy řeší dodnes. Část lidí díky ní zbohatla, drtivá většina už vlastně ani neví, jestli kdy nějaký podíl na státním podniku vlastnila, či nikoliv.
Její duchovní otec, ekonom Dušan Tříska, dodnes tvrdí, že svého cíle – přerozdělit majetek mezi lidi – dosáhla. „Neříkám, že jen u nás byl ten náš projekt úžasný úspěch, ale celá střední a východní Evropa si s tím problémem poradila neuvěřitelně dobře. A dodnes bych řekl, téměř nevysvětlitelně dobře. A my ze všech nejlépe,“ hodnotil tehdejší náměstek ministra financí Tříska.
A přou se i čeští prezidenti. Václav Klaus – tehdejší ministr financí ve federální vládě, opakuje, že o myšlenku kuponové privatizace se bude přít klidně do konce světa. „Základní byla rychlost, nikoliv maximalizace výnosů. Přínosem byla svoboda a o tu nám šlo,“ řekl Klaus.
Bez kontroly úřadů
Miloš Zeman zase opakuje, že většině ze dvou tisíc podniků reálné soukromé vlastníky nepřinesla, ale řídili ji úředníci privatizačních fondů. „Podstatnou chybou kuponové privatizace bylo, že nepřinesla do podniků dodatečný rozvojový kapitál. Podniky se zadlužily u bank, ale nebyly schopny splácet privatizační úvěry,“ prohlásil například.
Kuponovou knížku – vstupenku do světa akcionářů – si mohl koupit každý občan. Stála 1 035 korun a obsahovala deset kuponů po sto bodech. A každý si tak mohl koupit akcie podle stanoveného konkrétního kurzu. Nebo v předprivatizačním kole svěřit své kupony některému z privatizačních fondů, které investovaly za ně.
Kožený už byznys neřeší. Akcionáři však stále doufají, že uvidí své peníze |
Většinu podniků tak ovládly fondy. Ať už ty zřízené tehdy ještě státními bankami, nebo fondy, ze kterých pak vznikly velké investiční skupiny jako třeba PPF Petra Kellnera. Zároveň však desítky strategických velkých firem stát zprivatizoval přímo – prodejem, dražbou nebo veřejnými soutěžemi.
„Člověk tehdy věřil, že lepší bude kuponovou knížku dát do fondu, než někde sám riskovat,“ popisuje Jaroslav Vojáček, muž, který investoval své kupony právě prostřednictvím harvardských fondů. Jen pro představu – privatizace měla dvě vlny. V té první lidé fondům svěřili 71 procent všech bodů, v té druhé pak 64 procent.
Základní problém byl, že pět let neexistoval dohled nad privatizací ze strany úřadů. Mezi lidmi byly kupony, obchodovalo se s nimi, ale kapitálový trh pět let nikdo nekontroloval. Pak teprve vznikla komise pro cenné papíry.
30 let svobody: kauzy a aféryTřicetidílný seriál vychází v MF DNES každý týden až do listopadu. Představí největší ekonomické a politické kauzy. Miliardové tunely, bankovní krachy, spiknutí kmotrů, sporné amnestie a politické podrazy, vzestupy a pády.  |
Alternativou české privatizace mohla být maďarská cesta. Tam úřady rozhodly, že stát prodá jeden podnik po druhém za co nejvyšší cenu, které dosáhne. Privatizace v Maďarsku skončila v roce 1996, u nás v roce 1995.
V obou vlnách privatizace, kdy ta první měla pět kol, druhá šest, bylo zprivatizováno 367,5 miliardy korun, tedy 1 172 podniků. První vlny se účastnilo 5,98 milionu občanů a 264 investičních fondů. Té druhé pak 6,16 milionu lidí a 353 fondů.
Většina lidí ale neměla velké úspory, které by mohla v privatizaci investovat. Šedesát procent domácností mělo méně než dvacet tisíc korun úspor, alespoň sto tisíc korun mělo naspořeno jen patnáct procent Čechů.
„Je nutné si uvědomit, že kuponová privatizace skončila přerozdělením akcií lidem. Ti je následně prodali a to, co začalo, tunelování firem, to už nebyla kuponová privatizace,“ říká ekonom Adam Žižka.
