Muži kolem něj si svlékají saka, snaží se ho uhasit. On je odhání. Chce svou obětí protestovat proti okupaci Československa, na které se podíleli i polští vojáci.
Záznam nahrála před 40 lety polská Státní bezpečnost a teprve před dvěma lety ho historikové našli v archivu. V úterý ho, při příležitosti vydání první české knihy o Ryszardu Siwcovi, zhlédli čeští novináři.
Jediný, kdo se nedíval, byl nenápadný muž v šedém obleku. Wit Siwiec, syn Ryszarda Siwce, který do Prahy přicestoval z Kanady. "Ten záznam jsem měl doma, ale nemohu se na něj dívat. Viděl jsem ho vlastně poprvé až letos 21. srpna v jednom televizním týdeníku. Bylo to děsivé," řekl Wit Siwiec MF DNES.
Syn: Netušili jsme, co chystá
Před čtyřiceti lety, když uléhal ke spánku, se k němu otec naklonil, vzal si jeho hodinky a připnul mu svoje. Pak už se neviděli. "Nikdo z rodiny neměl tušení, co se chystá udělat," řekl Wit Siwiec. Jeho otec po sobě zanechal pět dětí.
Protest proti režimu plánoval delší dobu. Manželce řekl, že jede služebně do Tarnobrzegu, vyrazil však do Varšavy, na Stadion desetiletí, kde 8. září 1968 komunističtí předáci v čele s Wladyslawem Gomulkou slavili za zpěvu a tance dožínky. Cestou Ryszard Siwiec ještě napsal ženě dopis. Podle knihy Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí historika Petra Blažka ho adresátka dostala až dvacet let po mužově smrti. List Marii Siwcové doručil až režisér Maciej J. Drygas, který o jejím manželovi natočil první dokument. Našel jej v archivu ministerstva vnitra.
"Prvně jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo, ve škole od jednoho profesora. Gratuluji ti, řekl mi. Tvůj otec byl velký člověk," vzpomínal v úterý pohnutý Wit Siwiec. Podle historika Blažka parte jen lakonicky oznamovalo: "Zemřel po krátké, těžké nemoci."
"Příslušník tajné policie, který se vydával za lékaře, na Marii Siwcovou naléhal, aby o tom, co se stalo, nikomu neříkala. Přestože se Siwiec upálil před zraky sto tisíců lidí, nikde se o tom nepsalo. Rozhlas odmítl v roce 1968 zprávu zveřejnit, protože mu ji nepotvrdil nikdo z přítomných zahraničních diplomatů," řekl historik Blažek.
Události nezaznamenali ani novináři na stadionu. Dožínková slavnost, po odvedení "narušitele" do nemocnice ve varšavské čtvrti Praga, spokojeně pokračovala dál.
Po Polsku mezitím kolovaly fámy, že Siwiec byl psychopat nebo pijan, který se zapálil nešťastnou náhodou. Přátelé se od ženy s pěti dětmi začali odvracet. "Matka na tom byla nejhůř. Musela nám zajistit obživu. Sestry se odstěhovaly z Přemyšle. A já jsem měl pocit, že jsem neustále sledován. Zažívali jsme psychický nátlak," řekl Wit Siwiec.
Během dospívání se děti pokoušely pochopit, proč si jejich otec, člověk, který doma choval kuřata a rád lyžoval, zvolil tak drastickou smrt. "Pro sestry bylo nejtěžší porozumět tomu, jak otec mohl opustit nás, děti a svou ženu. Co může být důležitější než rodina? Nakonec jsme se shodli, že nás to nesmí rozdělit, protože to je to, čeho by tajná služba chtěla dosáhnout," říká Wit Siwiec.
Nakonec děti přijaly jako vysvětlení jedna z otcových posledních slov: "Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu! ... umírám proto, aby nezahynula svoboda!"
Pár dní před smrtí z nemocničního lůžka vzkázal: "Necítím žádnou bolest. Bolí mě jen obě ruce, levá od skládání falešných přísah a pravá od jejího podávání těm, kterým člověk tu falešnou přísahu složil."
