Postavím se do třicetihlavé fronty. Usměvaví vojáci ležérně procházejí obrovské tašky s jídlem, zatímco se jim mezi nohama batolí nejmladší děti trestanců.
Nepřekvapí je ani, že jeden starší muž veze svému příbuznému do věznice i větrák. Žádnému zkoumání ho nepodrobují.
Stejně tak moji maličkost. Jako každému jinému mi prohledají kapsy, zda nemám zbraň, a hotovo. Český pas nebudí žádné podezření. Pohádku o tom, že jeden z trestanců, Otto Gebauer, je můj starý známý ze společných studií v Evropě, ani nemusím vytahovat. Jsem vpuštěn do fešáckého kriminálu, který je proti bolševickému Jáchymovu pětihvězdičkovým hotelem.
Hlídal Cháveze, aby mu nikdo neublížil
Stráže mě dovedou do podlaží s pěti celami. Od společných prostor odděluje "kobky" jednotlivých vězňů jen závěs. U mříže u vchodu na patro mě vítá širokým úsměvem udělaný muž v džínách a bílém tričku: Otto Gebauer. Odvádí mě k sobě na pokoj, kde má odděleně koupelnu a záchod.
"Je to vojenské vězení a všichni odsouzení jsou armádní důstojníci, takže podmínky tu máme velmi dobré. S takovými se v jiných venezuelských kriminálech ani náhodou nesetkáš," vysvětluje nečekaný "luxus".
"Všechno vybavení a jídlo nám sem ovšem musí dovézt rodiny," rozpřahuje rukou směrem ke knihovničce nadité knihami, mikrovlnce, kávovaru a také k ledničce, do které mu manželka právě cpe čerstvé zásoby.
Za mřížemi pobývá už čtyři roky, ale je teprve ve třetině trestu. "Dostal jsem dvanáct let, šest měsíců, dvaadvacet dní a šest hodin za účast na údajném puči v roce 2002. Čtyřnásobek toho, co člověk, který byl obviněn z jeho řízení."
Čím si to Gebauer vysloužil? "Otto viděl Cháveze plakat a vzdychat. Zblízka poznal, že je zbabělec. A to se neodpouští," má jasno manželka Ana, která mě na exkurzi za mříže dostala.
V pátek 12. dubna 2002 v půl šesté ráno dali Gebauerovi podle jeho vyprávění nadřízení úkol zajišťovat dodržování lidských práv jednoho důležitého vězně. Teprve na místě zjistil, že jde o Huga Cháveze. "Krátce předtím, pod tlakem lidí v ulicích i uvnitř vlády, podal demisi. Nebyl to žádný puč," komentuje Otto Gebauer tehdejší zmatečné události, kdy prezident přišel o moc, aby se jí o pár dnů později s podporou většiny armády opět chopil. A to mnohem razantněji než předtím.
"Hlídali jsme Cháveze, aby ho třeba nechtěl někdo osvobodit, nebo naopak, aby ho někdo nezabil. Prezident dostal k dispozici svůj pokoj. Mohl v televizi sledovat zprávy, dvakrát ho nechal nadřízený zatelefonovat svým mobilem. Pamatuji si, že jsme mu z jeho oblíbené restaurace přivezli rybu s rýží a salátem. Ten mu ale moc nechutnal," vytahuje vzpomínky na den, který mu změnil život.
"Tak se přece plukovník nechová"
"Dokonce jsme spolu diskutovali o politice. Z Chávezova pádu jsem vůbec neměl radost. Byl plukovník a jeho vládní neúspěch měl negativní dopad na celou armádu. Vyčetl jsem mu, že se za něj ještě více rozmohla korupce. Jen se na mě přezíravě podíval a ironicky řekl: Kapitáne, připomínáte mi mě, když jsem byl kapitánem," vzpomíná Gebauer.
Podle něj se Chávez po celou dobu obával, že se chystá jeho exekuce. Nevěřil uklidňování, že nic takového nikdo nemá v úmyslu. Když se ho rozhodli z bezpečnostních důvodů převézt na jiné místo, propadl panice. "Chytil se mě za nohu. Plakal a prosil, abychom ho nezabíjeli," vypráví Gebauer. "A tak jsem mu řekl: Jste plukovník, takhle se přece nemůžete chovat."
Vrátil se k moci a začaly problémy
Brzy po návratu Cháveze k moci začaly Gebauerovi podle jeho líčení problémy. Byl překládán z posádky na posádku, nakonec ho z armády vyhodili a propuštěný důstojník si veřejně stěžoval. Když se mu rok po osudných událostech doneslo, že se chystá jeho zatčení, utekl přes uruguayskou ambasádu do exilu.
Nedostatek peněz a stesk po rodině ho po roce přivedly zpět do Venezuely. Představa, že ve vlasti dokáže žít v utajení, byla lichá. Brzy přišlo zatčení.
"První noc mě vyslýchali bez přerušení dlouhé hodiny, pustili naplno klimatizaci, ruce mi spoutali za zády tak, že jsem je vůbec necítil. Mám z toho následky dodnes, prsty ztratily pohyblivost. Chtěli ze mně dostat přiznání za každou cenu, takže dokonce vyhrožovali, že se něco může stát mé dcerce," líčí nejhorší noc svého života s tím, že se nepoddal a že další výslechy už probíhaly podle pravidel.
Tehdy 12. dubna 2002 Cháveze kromě něho hlídali další tři kapitáni. "Dva z nich jsou nyní v emigraci v Dominikánské republice a jeden ve Španělsku," říká Gebauer a trpce dodává: "Kdyby zůstali ve Venezuele, čekalo by je stejné neštěstí jako mě."
Hugo ChávezHugo Rafaal Chávez Frías se narodil v chudé učitelské rodině 28. července 1954 v Sabanetě ve státě Barinas. Na střední škole byl úspěšným hráčem baseballu a psal povídky a divadelní hry. Po absolvování Vojenské akademie založil už jako podplukovník v roce 1982 Revoluční Bolívarovo hnutí (MBR-200), s jehož členy se v únoru 1992 neúspěšně pokusil svrhnout velmi nepopulárního prezidenta Carlose Andrése Péreze a skončil ve vězení, odkud byl propuštěn v roce 1994 na prezidentskou milost. V roce 1997 založil Hnutí V. republiky, s nímž rozšířil alianci Vlastenecký pól a jako její kandidát v prosinci 1998 vyhrál prezidentské volby. Během prvního roku v úřadě prosadil změnu ústavy, která posílila prezidentské pravomoci, a rozpustil opozicí ovládaný parlament. Nová ústava také zrušila Senát a zemi přejmenovala na Bolívarovskou republiku Venezuela. Od roku 2006 má země, jejíž název znamená "malé Benátky", i novou vlajku a nový státní znak, na němž dle Chávezova návrhu mimo jiné bílý kůň nově cválá doleva. Již rok platí ve Venezuele vlastní časové pásmo (posunuté o půl hodiny zpět). Chávez je od roku 2003 podruhé rozvedený a z obou manželství má čtyři děti. Pokud prosadí další změnu ústavy, bude moci vládnou neomezeně dlouho - dokud bude vyhrávat volby. (Zdroj: ČTK) |
