Z počátku 90. let se na vězeňské kaplany koukalo s nedůvěrou, jako na exoty. Nyní jsou však nedílnou součástí vězeňského systému. „Za dvacet let se z původních deseti kaplanů rozšířil jejich počet na 50. Dříve byli jen v osmi věznicích, dnes jsou ve všech 35 věznicích,“ řekl hlavní kaplan vězeňské služby Pavel Kočnar na úterním semináři reflektujícím dvacet let vězeňské duchovní služby a péče v Česku.
Kaplani se snaží ulehčit vězňům pobyt za mřížemi, který je pro mnoho z nich těžkým úsekem na cestě života. Náročné může být pro některé už jen umístění do vazby. „Jsou v nejistotě, jak čekají na soud. Mnozí jsou navíc poprvé odděleni od společnosti a mohou být ve vazbě dlouhou dobu. Tehdy jsou ve velkém stresu a my se je snažíme udržet v pohodě. Naše podpora je prevencí sebevražd,“ popsal kaplan z teplické vazební věznice Michael Martinek.
S vězni ve vazbě i ve výkonu trestu se kaplani baví o náboženských tématech, jak se zachovali vůči ostatním lidem, či o smyslu života. K vězňům přistupují bez pohrdání, což jim pomáhá získat je na svou stranu. Cílem není, aby s nimi vězni „zabili“ čas, než půjdou na svobodu, ale aby si uvědomili, co udělali špatně a pokud možno po opuštění věznice přestali porušovat zákony.
„Setkání s kaplanem je dobrovolné. Zájem o něj hrubým odhadem projeví mezi deseti až dvaceti procenty vězňů. Zpravidla to znamená, že s ním mluví jednou z nějakých ne čistých důvodů a tím to končí. Pokud bychom počítali jen ty, kteří mají dlouhodobý zájem, tak tam se odhaduje, že jde o pět až deset procent vězňů,“ uvedl pro iDNES.cz Martinek.
Rozdíl v zájmu o kontakt s kaplanem se liší mezi lidmi ve vazbě a těmi, kteří již byli odsouzeni. Jelikož ve vazbě je omezeno, s kým může člověk mluvit, tak je o společnost kaplana věší zájem. Podle Martinka to však neznamená, že by vězni tolik stáli o duchovní rozpravy. Spíše jim jde o to si s někým povídat. Tím se vazba liší od věznic, kde je zájem o kontakt s kaplanem menší, ale zase většina těch, kteří ho projeví, mají zájem řešit duchovní a náboženská témata.
Vězni si navzájem házejí klacky pod nohy
Vězeňští kaplani i bývalí vězni se shodují v tom, že proměna kriminálníka v řádného člověka může trvat měsíce i léta. Navíc změnu mohou komplikovat i další vězni. „Od spoluvězňů jsem slyšel, že dělám chybu, jestli si myslím, že se něco změní,“ řekl jeden z bývalých z vězňů o reakcích na to, když se začal více zabývat vírou. „Nepoznal jsem jediného člověka, kterého by změnil tlak, represe, násilí. Je to o postoji srdce. Může se změnit jen sám člověk,“ dodal s tím, že k tomu napomáhají právě vězeňští kaplani.
„Ve výkonu trestu jsem byl sedm let. Za tu dobu jsem měl čas přemýšlet. Změna pro mě byla otázkou roků a vlastně probíhá pořád,“ popsal další z bývalých vězňů, jenž nyní vedle práce a studia pomáhá s informováním lidí, kteří mají někoho ve vězení. Oba vězni se s vězeňskými kaplany shodují na tom, že obtížné je opuštění věznice a život v běžném světě.
Návrat za mříže kvůli kamarádům
„Důležité je člověku nedat šanci se zkazit venku. Nemusí být problém v tom, že by neměl peníze nebo kam jít. Problém je, že si ve vězení najde kamarády, a ty venku nemá. Chybí někdo, s kým by řešil své problémy,“ popsal druhý z bývalých vězňů situaci, v níž jsou vězni, když se dostanou na svobodu. I to může být důvod, proč se nakonec člověk vrátí ke kriminalitě. V současnosti dosahuje míra recidivy kriminální činnosti v tuzemsku 70 procent.
Péče o lidi, kteří opustí věznice, je však problematická. „Pokoušeli jsme se o takovou péči, ale v rozpravách jsme došli k názoru, že přes nezbytnost této služby, je naše místo ve věznicích. Když to tam opustíme, kdo nás nahradí?“ uvedl kaplan olomoucké vazební věznice Otto Broch.
Podle náměstka generálního ředitele Vězeňské služby Simona Michailidise by se tímto problémem měla zabývat probační péče a řešením by mohly být probační domy, které by mohly podle dřívějších zpráv vzniknout za několik let. Ty by měli pomoci k snazšímu přechodu mezi vězením a svobodou.
Michailidis zároveň doplnil, že už nyní vězeňská služba spolupracuje s různými organizacemi a církvemi. Jako příklad uvedl projekt Dismas, kavárna bez předsudků. Podnik zaměstnává bývalé vězně a pomáhá jim začlenit se zpět do společnosti.
Duchovní ve věznicích nejsou novinkou. Zástupci církve navštěvovali vězně už za první republiky. S nástupem komunistů k moci však byla duchovní služba ve věznicích zakázána.
