Berete si lékařskou brašnu s sebou i na dovolenou?
Mám ji ve voze.
Hodila se někdy?
Asi před třemi lety jsem ve Vysokých Tatrách pomáhal muži s cévní mozkovou příhodou. Přímo v penzionu, kde jsme bydleli. Žádný zázrak jsem neudělal, zajistil jsem žílu a vyžádal si rychlou z Popradu. Být připraven se ale hodí.
Žijete v horách na Valašsku a do těch slovenských jezdíte odpočívat?
Každý rok dvakrát, v létě a v zimě. S manželkou nás baví vysokohorská turistika a běžky. Aktivně si odpočineme nejlépe.
Když v zimě vyrážíte za pacientem do odlehlé chalupy, jsou běžky součástí nezbytné výbavy?
Stále tu jsou samoty, kde lidé bydlí bez proudu, a když napadne sníh, závěrečný úsek cesty skutečně musím zvládnout na běžkách, nebo pěšky. Spousta lidí dřív bydlela na hřebenech a zima byla krutá pro ně i lékařskou návštěvní službu. Mělo to však svůj půvab a romantiku. Teď už se skoro všichni sestěhovali dolů a obecní úřad se snaží, aby byly hlavní cesty v údolích prohrnuté. Dříve tuto práci obstarávali koně se sněžným pluhem.
Za jakých okolností vyjíždíte za pacientem domů?
K lidem dříve narozeným, imobilním a pacientům s vysokou horečkou. Když je to akutní, vyjíždíme se sestrou přímo z ordinace, když to počká, tak až odpoledne. Funguje to i ve městě, jen s tím rozdílem, že na sídlišti stihnete lidi obejít daleko rychleji, kdežto na vesnici vám přejíždění mezi domky spolkne spoustu času. Čtyři návštěvy a půl dne je v čudu.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
O kolik pacientů se staráte?
Počet registrovaných se pohybuje mezi 1 800 a 2 000, nyní máme asi 1 860 lidí. Mezi nimi jsou i obyvatelé Bílé, Dolní Bečvy, Rožnova a Frenštátu pod Radhoštěm či Hutiska, kam v případě návštěvy ujedu tam a zpět 20 kilometrů. Odliv lidí z hor je patrný, utíkají za prací a mladí hledají uplatnění v cizině.
Mají pacienti vaše mobilní telefonní číslo? Mohou vám například volat i v noci?
Mají. Bydlím tady, takže jsem pro ně v dosahu prakticky čtyřiadvacet hodin denně. V akutním případě mohou volat, nebo pro mě přijedou, vědí, kde bydlím. Jsou noci, kdy musím z postele dvakrát, jindy je týden klid. Už ale neobstojí, abych jel jako kdysi k infarktu s brašnou a fonendoskopem. Když k němu vyjíždím, zároveň volám rychlou s EKG a kompletním vybavením.
Znemožnila vám někdy zima a sníh dorazit na místo včas?
Kvůli sněhu nám nikdo neumřel. Podmínky byly tvrdé, ale ani tehdy člověk nezůstal odříznutý. Díky horské službě je to méně napínavé, i když je fakt, že jsme se jednou při výjezdu k pacientovi přiotrávili v rolbě, protože ji zateplili a výfukové plyny šly přímo do kabiny (smích).
Proč vás to po studiích táhlo za prací do horské vesnice?
Narodil jsem se ve Zlíně a ke zdejšímu kraji jsem odjakživa tíhl. Po studiích v Olomouci jsem čtyři roky pracoval na interně Krajské nemocnice v Ostravě, kde jsem atestoval. V Horní Bečvě jsem měl rodinu a známé, a když se tady uvolnilo místo, přihlásil jsem se. Jsem tu od ledna 1969.
Musíte být mezi místními váženou osobou...
Už mám dávno důchodový věk, ale zatím se na mě mohou spolehnout. Když v obvodě vydržíte, je to ukazatel, že jsou s vámi lidé spokojení, to říkám kolegům, které školím a kteří u mě absolvují povinnou praxi k atestaci. Přeci jen když jste někde přes 40 let a za tu dobu vás nevypískali...
Jací jsou lidé z Valašska pacienti? Poslouchají, nebo polemizují?
Valaši jsou svérázní, srdeční, co na srdci, to na jazyku, ale pacienti jsou všude stejní. Každý si nerad sahá na osobní pohodlí. Když někomu řeknete, že se musí hýbat a nesmí jíst to a to, aby byl zdravý, kouká na vás přes prsty a myslí si, že ho zachrání tabletka. Lidé velmi těžko chápou, že musejí začít u sebe.
Odjedou turisté a chřipka schvátí naše lidi
Mají lidé z hor „tužší kořínek“? Ošetřujete i turisty, tak máte srovnání...
Možná jsou tvrdší na bolest. Určité potíže mohou bagatelizovat, protože na sebe nemají tolik času. Dřív museli napřed uklidit v maštali a chlévech, než se mohli věnovat sobě, a možná, že v některých to odkládání přetrvalo.
Karel Janík
|
Takže lidé z měst jsou oproti nim „uplakánci“?
Mezi regiony není rozdíl, jsou lidé schopní předstírat zdraví a s potížemi přijít pět minut po dvanácté, jiní chodí s každou maličkostí. V létě se Bečva naplní asi osmi tisíci turisty, v zimě pak zhruba pěti tisíci. Z měst přivezou veškerou infekci a týden po odjezdu posledních obvykle začnou chřipky u našich lidí (smích).
To tu davy rekreantů asi nevidíte moc rádi...
Turismus je pro region přínosem a mnoha lidem dává práci.
Je zdraví pacientů horší nebo lepší než před 40 lety?
Dříve lidé měli víc pohybu a zdravější stravu, nevyskytovalo se tolik vysokých tlaků, cukrovky a obezity, to je daň civilizaci a pohodlnějšímu životu. Děti už nechodí kilometry do školy pěšky, stejně tak chlapi do lesa. Pohyb schází a projevuje se dostupnost a nadbytek jídla a konzumace všeho možného. Na druhou stranu se lidem díky pohodlnějšímu životu prodlužuje věk i na horách.
Dříve jste pečoval i o děti, pediatrie se tady vyčlenila asi před 20 lety. Kolikrát jste byl u porodu?
Odrodil jsem tak patnáct, osmnáct dětí. Většinou jsem přispěchal, když už nestíhali do porodnice. Kdysi dávno - to se ještě volalo na kličku přes ústřednu - pro nás přiběhli, že v Mečůvce (jedno z místních údolí - pozn. red.) leží na schodech děvče v tratolišti. Nikdo nevěděl, že je těhotná, a porod navíc přišel předčasně. Byla hysterická, dítě nechtěla, čímž se porod komplikoval, ale přesvědčili jsme ji. V chalupě navíc byla zima, sestra pořád dokola žehlila prostěradla, do kterých jsme dítě balili, abychom vytvořili improvizovaný inkubátor, než přijede sanitka s boxem. Byl to krásný zážitek a v podstatě zázrak, že jsme to dokázali a holčička přežila.
Muselo to být v té době docela dobrodružné povolání...
Když jsem nastoupil, chodili jsme například se členy Červeného kříže od chalupy k chalupě a zjišťovali s pomocí lakmusových papírků, které se namáčejí do moči, kdo má cukrovku. Zjistili jsme spoustu nových cukrovkářů. Umíte si to dnes představit?
Moc ne.
Když jsme někoho poslali dřív do nemocnice s infarktem, nesměl se hýbat, chodit na záchod, jen ležet. Rekonvalescence trvala týdny. Dnes mi po čtyřech dnech přijde do ordinace se stentem (cévní výztuhou, pozn. red.) chlapík, kterému jsem kvůli akutnímu infarktu volal helikoptéru a diví se, co že jsme dělali takový humbuk, že jsme mu snad málem utrhli ostudu (smích).
Chtěli po vás někdy, abyste odrodil zvíře?
Pomáhal jsem rodit tele, dokonce umím uvázat teletník, což jsou popruhy, s jejichž pomocí se mládě tahá ven z dělohy. Hospodáři přesně věděli, co a jak, ale potřebovali ruce a v té době jsem měl trochu více sil...
Kdy jste měl v práci skutečně strach?
Když jsem měl zpacifikovat agresivního rozjetého schizofrenika, který se ve sklepě oháněl sekerou. Bál jsem se, aby někomu neublížil. Tak dlouho jsem s ním mluvil, až jsem ho přesvědčil, aby ji odložil a nechal si píchnout injekci na zklidnění.
Jsou duševní onemocnění na vesnici stále větší tabu než ve městě?
Slovo psychiatrie lidé neradi slyšeli, bylo pejorativní a každý si myslel, že kdo tam musí, je blázen. I dnes se ale někteří snaží zastírat potíže, nebo to ze studu dělá i jejich okolí. Lidé musí ještě trochu víc dostat do povědomí, že duševní onemocnění je onemocnění jako každé jiné a musí se léčit.
Předchozí díly:Všechny díly seriálu najdete ZDE: |
Do duše člověka však někdy nevidí ani psychiatr. Asi před 15 lety jsem měl pacientku, která se dlouhodobě léčila pro duševní chorobu, byla pod dohledem psychiatra, ke kterému docházela a užívala léky. Jednou od něj přijela ze sezení, přišla ke mně do ordinace, předala mi nález, bavili jsme se a za dvě hodiny se oběsila. Duševní stav a myšlení člověka je zcela nevyzpytatelné.
O pacienty je postaráno lépe, ale nedostávají se vlivem rozvoje technologií naopak lékaři do výrazně horšího postavení než dřív?
Každý má postavení, jaké si vybuduje. Je pravda, že jsou na lékaře kladeny ze strany pacientů daleko vyšší nároky. Jsou informovanější, zpracovaní masmédii, přicházejí a mají díky internetu jasno o své diagnóze. Schází jim ale souvislosti, vyberou si z kvanta informací jen něco, obyčejně to příznivé. Musíte mít trpělivost a vysvětlovat.
Navíc se zdá, že lidé setřásli ostych dávat lékaře k soudu.
Většinou jde však o nedorozumění, ne medicínské pochybení. Za chvilku to u nás bude jako všude jinde ve světě, že budou před každým špitálem stát advokáti, kteří nemají do čeho píchnout a budou se ptát: Byl či nebyl na vás lékař hodný? Zažalujeme ho a něco z něho vytřískáme. I ta doba přijde. Nezastavíte to, všechno jde dopředu.
Jediná účinná dieta? Nežrat!
Odhlédneme-li od přínosu, který má vývoj pro pacienty, kam se společnost za posledních 50 let podle vás posunula?
Stává se daleko konzumnější, než byla. Zábav, na které se lidé dřív těšili a dlouho dopředu jimi žili, ubylo. Pospolitost a soudržnost se vytrácí a každý se uzavírá trochu do sebe.
Mají tady lidé k sobě přeci jen stále blíž alespoň v tom smyslu, že vzájemně víc hlídají své zdraví?
Soudržnost je stále větší než ve městě. I když jsou sousedé ve při, když jde do tuhého, pomohou si. Dřív mělo prakticky každé údolí svého listonoše, to byla krásná doba. Leckdy roznášel i léky. Někdy přišel a řekl, heleďte doktore, támhle už se tři dny nekouří z komína, měl byste se tam jít podívat, tak jsme vyrazili. Ale i teď o sobě lidé vědí a upozorní mě, že se vedle něco děje.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Odněkud pochází, někde se narodí, někde se cítí doma. Říká se, že nejdůležitější místa v srdci i mysli mohou být jen dvě. Jaká jsou ta vaše? Odjakživa miluji hory, proto tady žiji. V Beskydech jsem doma a rád se sem vracím, přirostly mi k srdci. I na dovolenou jezdím do hor. S manželkou vyrážíme dvakrát ročně do Vysokých Tater, kde se cítíme dobře oba. Chodíme a běžkujeme. |
Pije se tu hodně? Bývají s tím problémy, nebo každý zná svoji míru?
Pije se jako všude jinde, jsou fámy, že se na Valašsku pije víc. Dříve se možná víc pálilo načerno. Nemohu říct, že by region byl specifický tím, že by se při zábavě vymlátila hospoda, nebo bych měl pohotovost, když je ples.
V čem je poslání venkovského lékaře specifické?
Je velký rozdíl mezi městským obvodem a obvodem na horách. Lidé po vás chtějí daleko víc než po praktikovi v Brně či Praze, kde jsou specialisté na dosah. I s cestami na dovolenou ročně najezdím autem asi 40 tisíc kilometrů. Hlavně o sobě ale musíte neustále pochybovat a sám sebe kontrolovat. Jsou případy, kdy si nemůžete říct, tak jsem to hezky vyřešil a mám klid.
Nejsou vesničtí lékaři na vyhynutí, když se péče přesouvá do nemocnic?
Těžko se shání náhrady pro odlehlá pracoviště. Notabene když lékař v místě bydlí jako já, je prakticky 24 hodin ve službě. Volno máte jen tehdy, když odjedete. Nemůžete ale říct, já tam nepůjdu, to jsem v životě neřekl, to už bych tady asi nebyl. Musíte s lidmi žít.
Chce se mladým v dnešní době nést takovou odpovědnost?
Je to veliká zodpovědnost, o které mladí lékaři moc nechtějí slyšet, bojí se jí. Za zády nemáte rentgeny, laboratoře, musíte si poradit sám a rozhodnout se, zda si pacienta ponecháte, vyšetříte ho, nebo ho pošlete dál. Je pro ně pohodlnější mít na poliklinice za zády vše od chirurga po neurologa. Tady musíte stát za svým rozhodnutím. I finanční ohodnocení je velice špatné.
Jak složité pro vás bude sehnat nástupce?
Jednoduché to nebude. Mladí lékaři na vesnici nevidí perspektivu pro svoji rodinu. Těžko získávají uplatnění pro manželku, děti musejí do kroužků vozit do města. Já mohu jen poděkovat své ženě, že sem šla se mnou, i když jako středoškolská pedagožka a klavíristka s konzervatoří nenašla uplatnění, na jaké má vzdělání. Roky zde učila na základní škole, po revoluci se stala ředitelkou.
Obě vaše dcery, z nichž jedna je lékařka, bydlí také v horách, i když měly možnost budovat kariéru ve světě. Může být láska k horám v genech?
Myslím, že ano. Ani jednu to do města netáhlo.
Jaký je podle vás recept na zdravý a dlouhý život?
Jíst a pít střídmě a hýbat se. Nic víc. Neexistuje zázračný lék. Všechna fitcentra ve městech jsou na kočku, kdyby se lidé hýbali přirozeně, ušetří si potíže. Nezakazuji nikomu alkohol, žádné jídlo, jen nedoporučuji kouření. Každý ať jí, na co má chuť, proč by si nemohl dát chleba se špekem, když pak vyběhne dvanáct kilometrů do kopce. Je ale špatné, dát si bůček a sednout si k televizi.
Proč lidé nechápou, že mají zdraví ve svých rukou?
Dřív za ně rozhodoval stát a dřívější garnitura je vůbec neučila, aby se o své zdraví starali. Dostal jsi příkaz, kam pojedeš na rekreaci, že budeš dělat tohle a tamto. A najednou po nich chcete, aby byli strůjcem svého zdravého života. Kolik diet existuje, ale účinná a normální je jen jedna: Nežrat! Jak to ale chcete lidem vysvětlit, když na vás potravinářský průmysl chrlí neuvěřitelné množství výrobků, pochutin, cukrovinek, ale to základní se ztrácí. Kupte si dnes kvalitní bílý jogurt, těch je v obchodech nejméně.
