Výpravy turistů do vesmíru jsou reálné, ale záleží na tom, jak lacino bude létat příští generace kosmických plavidel. To je poněkud rozpačitý výsledek nedávného jednání stovky zástupců cestovních kanceláří, právníků, představitelů firem zabývajících se vývojem kosmických dopravních prostředků, úředníků agentury NASA a astronautů ve W ashingtonu. Přesto se mnoho raketových firem i některé vládní instituce na tento nápor chystají. Ukazují to dosud zveřejněné projekty.
Za návštěvu Arktidy lodí zaplatí mohovitý turista 20 tisíc dolarů, za výlet na Mount Everest 70 tisíc a cesta okolo světa tryskovým letadlem ho přijde na 150 tisíc. Dalším logickým krokem turistů by měl být vesmír. Předpokládá se, že tyto výpravy by mohly začít suborbitálními lety - vlastně krátkými skoky do výšky sto kilometrů po balistické dráze, jaké absolvovali dva američtí astronauti v roce 1961. Jeden lístek by měl stát půl milionu dolarů. První cesty po oběžné dráze okolo Země ve výškách nad 180 km se odhadují na miliony.
Krátký výcvik je nezbytný
Ovšem ředitel Leteckokosmické psychologické laboratoře v Cleremontu Harvey W ickman upozorňuje: Zatímco krátké suborbitální skoky by neměly dělat turistům potíže, musíme včas prostudovat fyziologické a psychologické vlivy letů po oběžné dráze. Také obtíže během adaptace na stav beztíže mohou mnoha návštěvníkům zastínit radost z pobytu ve vesmíru. A před nástupem do kosmoplánu musí všichni absolvovat lékařskou prohlídku a menší výcvik. Po prvních několikaminutových výpravách, které by se mohly uskutečnit patrně do deseti let, se mají ceny letenek snižovat. Bez nasazení zcela nových plavidel pro desítky turistů to je vyloučené. Nynější raketoplán se nehodí. O jeho údržbu, provoz a další technické zabezpečení se stará 30 tisíc lidí, takže jeden jeho start přijde až na půl miliardy dolarů. Kdyby se přestavěl na osobní plavidlo, unesl by 50 cestujících, ale každá letenka by stála 8,4 milionu dolarů. Někteří účastníci konference byli optimističtí: Během třiceti let by cena za let kolem Země mohla klesnout na jeden až deset tisíc dolarů. A potom by se do kosmu vydával ročně asi milion turistů.
Ideové projekty kosmohotelů
Některé nedočkavé firmy už zveřejnily ideové projekty kosmických hotelů. Jako první to udělal známý hotelový gigant Hilton před více než dvaceti lety. Americká firma Space Islands zase navrhla stavět hotely z vyhořelých palivových nádrží raketoplánů. Nádrže, vybavené malým motorem, by společně vytvořily kolo, které by se otáčelo, aby vznikla umělá gravitace. V kole o dvanácti dílech by mohlo přebývat 350 hostů a 50 členů personálu. Z obdobné myšlenky vycházela kalifornská společnost W imberly Allison T ong & Goo, která počítá se dvěma kruhy. Její mluvčí Jan Stenberg pro MF Dnes uvedl, že první kosmický hotel pro sto hostů by měl být dostavěn okolo roku 2017 ve výšce 360 km nad Zemí. Japonský stavební podnik Szimizu ohlásil návrh hotelu na Měsíci. Britský architekt Peter Inston připravil pro Hiltona projekt lunárního hotelu s pěti tisíci pokoji. Také britské letecké společnosti British Airways a V irgin Airlines o dopravě pasažérů do kosmu uvažují. Týdenní dovolená v otáčivém kosmickém hotelu by přišla na 10 tisíc liber a dvoutýdenní na 15 tisíc.
Nejdřív jiné priority
K osmobusy pro 30-50 cestujících musí vzniknout na bázi nové generace mnohonásobně použitelných strojů, které se vyvíjejí v USA. Ty samozřejmě nejsou prvotně určeny pro turistiku, nýbrž pro potřeby NASA a Pentagonu, které chtějí značně zlevnit dopravu mezí Zemí a oběžnou dráhou. Původně uvažovaly tyto instituce o stavbě mohutných nosičů, které by dopravovaly 150 až 200 tun na nízkou dráhu okolo 250 km nad Zemí. Koncem osmdesátých let změnily názor. Místo gigantů vystačí s menšími stroji, které uvezou 20-30 tun. Druhá generace mnohonásobně použitelných kosmických plavidel vyžaduje lepší motory, elektronické systémy řízení a tepelnou ochranu povrchu. Vývoj přijde na miliardy dolarů, které musí zaplatit NASA a Pentagon. Teprve až se tyto stroje osvědčí, začnou se stavět větší včetně kosmobusů.
Zájem mají i soukromé firmy
Nosiče mnohonásobného použití vyvíjí ve své vlastní režii i několik amerických firem. Zřejmě počítají, že se jim to v budoucnosti bohatě vrátí. Ke skokům mimo atmosféru by se mohla hodit dvě nezvykle koncipovaná plavidla, vyvíjená bez státní podpory Roton a Pathfinder. Dvacetimetrovou svíčku Rotonu vyzkoušeli letos v červenci při nízkém letu v atmosféře nad Mojavskou pouští v Kalifornii. Pilotovaný stroj, který postavila firma Rotary Rocket, má na špičce helikoptérovou vrtuli a na spodu raketové motory. A však společnost v poslední době zápasí s nedostatkem peněz, a proto musela propustit mnoho zaměstnanců. Není vyloučeno, že jí vypomůže jedna firma provozující turistiku. Jestliže všechno dobře dopadne, mohl by Roton zkušebně vynést příští léto družici na nízkou dráhu. V případě potřeby začne obsluhovat i mezinárodní stanici ISS. Roton by mohl být prvním pilotovaným kosmickým plavidlem provozovaným soukromou společností. Cena za vynesení kilogramu nákladu by měla být desetkrát nižší, než dosud - tedy 450 dolarů. Pilotovaný raketoplán Pathfinder má startovat jako letadlo, ve výšce 9 km nabere z tankovacího letadla 60 tun kapalného kyslíku a pomocí ruských motorů RD120 se dostane do výšky 113 km. Odtud vypustí raketu s družicí o váze až 2,5 tuny a vzápětí se vrátí. U tohoto projektu zatím společnost Pioneer Rocketplane neudává termíny dokončení.
Sběr zkušeností pro kosmobusy
Další typy plavidel se ke kosmické turistice zřejmě hodit nebudou, nicméně NASA a další podniky na nich vyzkoušejí technologické postupy vhodné pro stavbu kosmobusů. NASA tradičně ověřuje nové koncepce na létajících strojích pod označením X. Ve Skunčích dílnách (Skunk W orks) firmy Lockheed Martin v Kalifornii nyní staví stroj X-33. Ten by měl být předobrazem plavidla V entureStar, které má vozit na mezinárodní stanici ISS náklady až 11 tun anebo družice o 20 tunách na nízkou dráhu, případně 6,5 tuny na dráhu geostacionární, či vypouštět sondy do meziplanetárního prostoru. I tady má přijít vynesení kilogramu nákladu na 450 dolarů. S premiérou se počítá v roce 2004. Nosič X-34 nahradí raketu Pegas při dopravě menších družic na oběžnou dráhu. Osm a půl metru dlouhé těleso s malými křidélky bude startovat stejně jako Pegas - z letadla Lockheed T riStar letícího ve výšce přes 70 km. Některé postupy a materiály se prakticky zkoušejí také při vývoji záchranného člunu určeného pro mezinárodní stanici - pracovně se označuje jako X-38. Modul, na němž pracují firma Boeing, NASA a Evropská kosmická agentura (ESA), má tvar žehličky s malými křídly o rozpětí čtyř a délce osmi metrů. Stroj s kabinou pro šest lidí se bude blížit k Zemi jako kluzák, stejně jako nynější raketoplán, tedy bez motorů, a v závěrečné fázi se snese na padáku. Má být nasazen v roce 2003. Kromě toho financuje NASA u Boeingu dva velké projekty mnohonásobně použitelných nosičů. Předně sérii strojů nazvaných Future X, které mají být pokračováním jednostupňového kolmo startujícího a přistávajícího plavidla Delta Clipper. A potom studují nosiče třetí generace HRST (Highly Reusable Space T ransportation), u kterých má stát vynesení 1 kg na oběžnou dráhu 200-400 dolarů. Tyhle stroje by mohly létat ve druhé dekádě 21. století. Také americké vojenské letectvo uvažuje o novém plavidle - o aerokosmoplánu. Supersonický suborbitální stroj by měl buď létat na nízkou oběžnou dráhu, nebo během jedné hodiny dosáhnout kteréhokoliv místa na zeměkouli. Japonci už mnoho let vyvíjejí bezpilotní raketoplán HOPE (H2 Orbiting Plane Experiment). Do vesmíru má startovat na špičce rakety H2, poprvé v roce 2001. Předpokládá se, že po získání zkušeností postaví japonští odborníci obdobné kosmické plavidlo i pro lidi.
Přitažlivé pozemské náhražky
Všechny tyhle projekty jsou poměrně vzdálené a první kosmické letenky přijdou na statisíce dolarů. Proto se snaží zábavní průmysl uspokojit zájemce atrakcemi poněkud přízemními. Mnohé americké zábavní parky, jako jsou Disneyland a jiné, nabízejí imitaci tréninku astronautů i kosmických letů včetně velmi realistického přistání na Měsíci a letu na Mars. V poslední době spolupracují firmy Space Adventures a Zegrahm Space V oyages i s Gagarinovým střediskem pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném Městečku u Moskvy. Jejich prostřednictvím si mohou turisté ve vzduchu vyzkoušet za pět tisíc dolarů stav beztíže po dobu deseti minut, kdy se s nimi propadá tréninkový letoun Iljušin-76. Jinak v tomto stroji nacvičují ruští kosmonauti práce, které budou dělat v beztíži mimo palubu lodi. V obrovském vodním bazénu s maketou Mezinárodní kosmické stanice trénují ruští kosmonauti ve skafandrech svou budoucí činnost. Nyní mají tuto možnost i turisté. Odvážlivci, kteří vyplní šek na 12 tisíc dolarů, mohou usednout do ruské stíhačky Mig-25 a vyletět do výšky 28 km. Odtud pozorují zakřivení Země a pozvolnou hranici mezi šedomodrou atmosférou a černým vesmírem. Právě velký zájem o všechny kosmické atrakce je jedním z důvodů, proč američtí podnikatelé vkládají takové naděje do budoucí kosmické turistiky.
Za návštěvu Arktidy lodí zaplatí mohovitý turista 20 tisíc dolarů, za výlet na Mount Everest 70 tisíc a cesta okolo světa tryskovým letadlem ho přijde na 150 tisíc. Dalším logickým krokem turistů by měl být vesmír. Předpokládá se, že tyto výpravy by mohly začít suborbitálními lety - vlastně krátkými skoky do výšky sto kilometrů po balistické dráze, jaké absolvovali dva američtí astronauti v roce 1961. Jeden lístek by měl stát půl milionu dolarů. První cesty po oběžné dráze okolo Země ve výškách nad 180 km se odhadují na miliony.
Krátký výcvik je nezbytný
Ovšem ředitel Leteckokosmické psychologické laboratoře v Cleremontu Harvey W ickman upozorňuje: Zatímco krátké suborbitální skoky by neměly dělat turistům potíže, musíme včas prostudovat fyziologické a psychologické vlivy letů po oběžné dráze. Také obtíže během adaptace na stav beztíže mohou mnoha návštěvníkům zastínit radost z pobytu ve vesmíru. A před nástupem do kosmoplánu musí všichni absolvovat lékařskou prohlídku a menší výcvik. Po prvních několikaminutových výpravách, které by se mohly uskutečnit patrně do deseti let, se mají ceny letenek snižovat. Bez nasazení zcela nových plavidel pro desítky turistů to je vyloučené. Nynější raketoplán se nehodí. O jeho údržbu, provoz a další technické zabezpečení se stará 30 tisíc lidí, takže jeden jeho start přijde až na půl miliardy dolarů. Kdyby se přestavěl na osobní plavidlo, unesl by 50 cestujících, ale každá letenka by stála 8,4 milionu dolarů. Někteří účastníci konference byli optimističtí: Během třiceti let by cena za let kolem Země mohla klesnout na jeden až deset tisíc dolarů. A potom by se do kosmu vydával ročně asi milion turistů.
Ideové projekty kosmohotelů
Některé nedočkavé firmy už zveřejnily ideové projekty kosmických hotelů. Jako první to udělal známý hotelový gigant Hilton před více než dvaceti lety. Americká firma Space Islands zase navrhla stavět hotely z vyhořelých palivových nádrží raketoplánů. Nádrže, vybavené malým motorem, by společně vytvořily kolo, které by se otáčelo, aby vznikla umělá gravitace. V kole o dvanácti dílech by mohlo přebývat 350 hostů a 50 členů personálu. Z obdobné myšlenky vycházela kalifornská společnost W imberly Allison T ong & Goo, která počítá se dvěma kruhy. Její mluvčí Jan Stenberg pro MF Dnes uvedl, že první kosmický hotel pro sto hostů by měl být dostavěn okolo roku 2017 ve výšce 360 km nad Zemí. Japonský stavební podnik Szimizu ohlásil návrh hotelu na Měsíci. Britský architekt Peter Inston připravil pro Hiltona projekt lunárního hotelu s pěti tisíci pokoji. Také britské letecké společnosti British Airways a V irgin Airlines o dopravě pasažérů do kosmu uvažují. Týdenní dovolená v otáčivém kosmickém hotelu by přišla na 10 tisíc liber a dvoutýdenní na 15 tisíc.
Nejdřív jiné priority
K osmobusy pro 30-50 cestujících musí vzniknout na bázi nové generace mnohonásobně použitelných strojů, které se vyvíjejí v USA. Ty samozřejmě nejsou prvotně určeny pro turistiku, nýbrž pro potřeby NASA a Pentagonu, které chtějí značně zlevnit dopravu mezí Zemí a oběžnou dráhou. Původně uvažovaly tyto instituce o stavbě mohutných nosičů, které by dopravovaly 150 až 200 tun na nízkou dráhu okolo 250 km nad Zemí. Koncem osmdesátých let změnily názor. Místo gigantů vystačí s menšími stroji, které uvezou 20-30 tun. Druhá generace mnohonásobně použitelných kosmických plavidel vyžaduje lepší motory, elektronické systémy řízení a tepelnou ochranu povrchu. Vývoj přijde na miliardy dolarů, které musí zaplatit NASA a Pentagon. Teprve až se tyto stroje osvědčí, začnou se stavět větší včetně kosmobusů.
Zájem mají i soukromé firmy
Nosiče mnohonásobného použití vyvíjí ve své vlastní režii i několik amerických firem. Zřejmě počítají, že se jim to v budoucnosti bohatě vrátí. Ke skokům mimo atmosféru by se mohla hodit dvě nezvykle koncipovaná plavidla, vyvíjená bez státní podpory Roton a Pathfinder. Dvacetimetrovou svíčku Rotonu vyzkoušeli letos v červenci při nízkém letu v atmosféře nad Mojavskou pouští v Kalifornii. Pilotovaný stroj, který postavila firma Rotary Rocket, má na špičce helikoptérovou vrtuli a na spodu raketové motory. A však společnost v poslední době zápasí s nedostatkem peněz, a proto musela propustit mnoho zaměstnanců. Není vyloučeno, že jí vypomůže jedna firma provozující turistiku. Jestliže všechno dobře dopadne, mohl by Roton zkušebně vynést příští léto družici na nízkou dráhu. V případě potřeby začne obsluhovat i mezinárodní stanici ISS. Roton by mohl být prvním pilotovaným kosmickým plavidlem provozovaným soukromou společností. Cena za vynesení kilogramu nákladu by měla být desetkrát nižší, než dosud - tedy 450 dolarů. Pilotovaný raketoplán Pathfinder má startovat jako letadlo, ve výšce 9 km nabere z tankovacího letadla 60 tun kapalného kyslíku a pomocí ruských motorů RD120 se dostane do výšky 113 km. Odtud vypustí raketu s družicí o váze až 2,5 tuny a vzápětí se vrátí. U tohoto projektu zatím společnost Pioneer Rocketplane neudává termíny dokončení.
Sběr zkušeností pro kosmobusy
Další typy plavidel se ke kosmické turistice zřejmě hodit nebudou, nicméně NASA a další podniky na nich vyzkoušejí technologické postupy vhodné pro stavbu kosmobusů. NASA tradičně ověřuje nové koncepce na létajících strojích pod označením X. Ve Skunčích dílnách (Skunk W orks) firmy Lockheed Martin v Kalifornii nyní staví stroj X-33. Ten by měl být předobrazem plavidla V entureStar, které má vozit na mezinárodní stanici ISS náklady až 11 tun anebo družice o 20 tunách na nízkou dráhu, případně 6,5 tuny na dráhu geostacionární, či vypouštět sondy do meziplanetárního prostoru. I tady má přijít vynesení kilogramu nákladu na 450 dolarů. S premiérou se počítá v roce 2004. Nosič X-34 nahradí raketu Pegas při dopravě menších družic na oběžnou dráhu. Osm a půl metru dlouhé těleso s malými křidélky bude startovat stejně jako Pegas - z letadla Lockheed T riStar letícího ve výšce přes 70 km. Některé postupy a materiály se prakticky zkoušejí také při vývoji záchranného člunu určeného pro mezinárodní stanici - pracovně se označuje jako X-38. Modul, na němž pracují firma Boeing, NASA a Evropská kosmická agentura (ESA), má tvar žehličky s malými křídly o rozpětí čtyř a délce osmi metrů. Stroj s kabinou pro šest lidí se bude blížit k Zemi jako kluzák, stejně jako nynější raketoplán, tedy bez motorů, a v závěrečné fázi se snese na padáku. Má být nasazen v roce 2003. Kromě toho financuje NASA u Boeingu dva velké projekty mnohonásobně použitelných nosičů. Předně sérii strojů nazvaných Future X, které mají být pokračováním jednostupňového kolmo startujícího a přistávajícího plavidla Delta Clipper. A potom studují nosiče třetí generace HRST (Highly Reusable Space T ransportation), u kterých má stát vynesení 1 kg na oběžnou dráhu 200-400 dolarů. Tyhle stroje by mohly létat ve druhé dekádě 21. století. Také americké vojenské letectvo uvažuje o novém plavidle - o aerokosmoplánu. Supersonický suborbitální stroj by měl buď létat na nízkou oběžnou dráhu, nebo během jedné hodiny dosáhnout kteréhokoliv místa na zeměkouli. Japonci už mnoho let vyvíjejí bezpilotní raketoplán HOPE (H2 Orbiting Plane Experiment). Do vesmíru má startovat na špičce rakety H2, poprvé v roce 2001. Předpokládá se, že po získání zkušeností postaví japonští odborníci obdobné kosmické plavidlo i pro lidi.
Přitažlivé pozemské náhražky
Všechny tyhle projekty jsou poměrně vzdálené a první kosmické letenky přijdou na statisíce dolarů. Proto se snaží zábavní průmysl uspokojit zájemce atrakcemi poněkud přízemními. Mnohé americké zábavní parky, jako jsou Disneyland a jiné, nabízejí imitaci tréninku astronautů i kosmických letů včetně velmi realistického přistání na Měsíci a letu na Mars. V poslední době spolupracují firmy Space Adventures a Zegrahm Space V oyages i s Gagarinovým střediskem pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném Městečku u Moskvy. Jejich prostřednictvím si mohou turisté ve vzduchu vyzkoušet za pět tisíc dolarů stav beztíže po dobu deseti minut, kdy se s nimi propadá tréninkový letoun Iljušin-76. Jinak v tomto stroji nacvičují ruští kosmonauti práce, které budou dělat v beztíži mimo palubu lodi. V obrovském vodním bazénu s maketou Mezinárodní kosmické stanice trénují ruští kosmonauti ve skafandrech svou budoucí činnost. Nyní mají tuto možnost i turisté. Odvážlivci, kteří vyplní šek na 12 tisíc dolarů, mohou usednout do ruské stíhačky Mig-25 a vyletět do výšky 28 km. Odtud pozorují zakřivení Země a pozvolnou hranici mezi šedomodrou atmosférou a černým vesmírem. Právě velký zájem o všechny kosmické atrakce je jedním z důvodů, proč američtí podnikatelé vkládají takové naděje do budoucí kosmické turistiky.
