Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Veřejnost se rozloučila se spisovatelem Janem Balabánem

  15:04aktualizováno  27. dubna 9:18
V pátek 30. dubna odpoledne se v Ostravě uskutečnilo poslední rozloučení se spisovatelem Janem Balabánem, který zemřel náhle 23. dubna ve věku devětačtyřiceti let.

Spisovatel Jan Balabán, rok 2006 | foto: MF DNES

Ve věku devětačtyřiceti let byl v pátek ráno 23. dubna 2010 nalezen mrtev spisovatel, překladatel a publicista Jan Balabán. Zemřel ve spánku.

Jan Balabán se narodil 21. ledna 1961 v Šumperku, ale od dětsví žil v Ostravě. Tam vystudoval gymnázium, pak odešel na Filozofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, kde absolvoval obor angličtina–čeština. Panáct let se pak živil jako technický překladatel ve Vítkovických železárnách, od roku 2000 byl překladatelem na volné noze.

Kromě beletristických knih publikoval různé texty v novinách a časopisech, kromě jiného i výtvarné recenze v MF DNES. V týdeníku Respekt měl nyní svůj pravidelný měsíční sloupek. V roce 2004 byl svazek povídek Možná, že odcházíme nominován na Státní cenu za literaturu a zvítězil v anketě Lidových novin o Knihu roku 2004, v roce následujícím získal cenu Magnesia Litera v kategorii prozaických děl.

Parte Jana Balabána

Parte Jana Balabána

"Jan Balabán je autorem specifické poetiky prázdnoty a tísnivosti žití. Ve svém nejsilnějším žánru, v povídkách, nejčastěji z různých úhlů nahlíží individuální tragiku lidských osudů. Ve valné většině svých textů se autor opakovaně soustředí na jeden rozhodující okamžik života hlavního hrdiny, do jehož příběhu nechává čtenáře proniknout bez jakékoliv expozice či závěrečného východiska," charakteziuje autorovo dílo Zuzana Malá v hesle věnováném Balabánovi v akademickém Slovníku české literatury po roce 1945, který je přístupný na internetu. "Existenciální aspekty Balabánovy tvorby na sebe berou podobu hloubkových sond do myšlení a jednání poničených, bloudících lidí, které autor nejčastěji představuje jako rozbolavělé individuality odcizené světu i sobě sama. Život Balabánových (ne)hrdinů je často prostoupen zpochybňováním prožitků víry v Boha, který v textech nevystupuje v pozici ochránce, ale častěji v roli hluchého partnera v tázání postav. Lidské osudy, ztvárněné v Balabánových textech, představují tak důležitou reflexi člověka moderní doby."

Jan Balabán byl jeden z nejvýraznějších českých prozaických tvůrců nejen své, tedy střední generace. Dokázal dát obyčejným slovům a "obyčejným" příběhům váhu.

Spisovatel Jan Balabán, rok 2006

Spisovatel Jan Balabán, rok 2006

Knihy Jana Balabána

Beletrie: Středověk (povídky, 1995); Boží lano (povídky, 1998); Prázdniny (povídky, 1998); Černý beran (novela, 2000); Srdce draka (text komiksu, 2001 + Hana Puchová); Kudy šel anděl (román 2003, přeprac. 2005); Možná, že odcházíme (povídky, 2004); Jsme tady (povídky 2006); Bezruč?! (drama, 2009 i prem., s Ivanem Motýlem).

Čtyři recenze Josefa Chuchmy na Balabánovy knihy
Jan Balabán vnímá chvíle, v nichž se lámou životy
Kdyby texty z následujících knih byly uvedeny v jednom svazku, i tak bychom mohli hovořit o útlé publikaci. Ale oddělené vydání žánrově nejednoznačné prózy Boží lano a povídkového souboru Prázdniny má své opodstatnění. Jde o dva samostatné světy Jana Balabána, v Ostravě žijícího překladatele a výtvarného kritika.

Na konci i na začátku

O knihách

Jan Balabán: Boží lano Poznámku o autorovi napsal Pavel Hruška. Vetus Via, Brno - Žabovřesky 1998, 52 stran, náklad a cena neuvedeny.

Jan Balabán: Prázdniny Host, Brno 1998, 80 stran, náklad neuveden, cena 95 korun.

Boží lano sestává ze tří částí (Americká elegie, Studené jaro, Znamení), které však jsou motivicky propojené a významově stmelené. Už ze základních dat o autorovi si odvodíme, že vypravěč vykazuje autobiografické rysy, ovšem nelze na něho pohlížet jako na osobu s Balabánem zcela identickou. Jde tu o lyrický subjekt a o zpověď svého druhu: nevláčenou terapeuticky nutkavou potřebou vymluvit se, nýbrž podřízenou nárokům uměleckého tvaru.

Hrdina cestuje po Spojených státech, ale především - jak se často přiházívá - putuje nazpět sebou samým, světem své zkušenosti. Pobývá tisíce kilometrů od domova, ale rodičům, bratrovi, dětem, manželce či lidem z evangelického sboru je paradoxně blíž, než když jednal přímo s nimi a vedle nich. Účtuje; a také prověřuje svoji víru.

Obal Balabánovy knihy Prázdniny

Obal Balabánovy knihy Prázdniny

Balabán text dokončil v roce 1996, ve svých pětatřiceti, ale Boží lano není nutné vnímat jako bilanci v etapě Kristových let. K pochybnostem, které rozdírají vypravěče, k potřebě najít bod, v němž jsme "na konci i na začátku", může v životě dojít takřka kdykoliv: člověk se vzdálí z místa svého trvalého pobytu, změní perspektivu a věci se v něm začnou přerovnávat. "Pak letadlo přistálo opět v Evropě. Znovu jsem nastoupil do tramvaje a najednou tu pro mě nebylo místo," charakterizuje nastalou situaci výstižně autor. Balabán se oproti prvotině Středověk (1995) ve výrazu zkáznil, zkoncentroval. Můžeme hovořit o jakési meditaci psaním. Ovšem dosah a účin Božího lana omezuje právě intimita sdělovaných skutečností, respektive "uvěznění" v reáliích, jež jsou srozumitelné a nosné hlavně pro autora a jeho okolí. Běží zde o duševní stavy plně "prožitelné" při vnímání toho vlnění, jež vyzařují věci člověku velmi blízké. A Balabán pro jejich přiblížení čtenáři neučinil vše, co mohl a měl. Hrdinovi Božího lana rozumíme, ovšem už méně "to" s ním prožíváme.

Vězení každodennosti

Většinou ze šestnácti krátkých povídek souboru Prázdniny procházejí postavy Ivana Satinského a Pavla Nedostála, kteří spolu coby studenti sedávali v olomouckých hospodách a občas "nadávali na komunisty". Nechce to být od Balabána nějaká definice jejich politických postojů, pouze je tím určuje věkově, vřazuje je zhruba do své generace; ostatně tato charakteristika padne až v druhé části knihy. To už jsme stačili spatřit Satinského, Nedostála a další figury v situacích, které jsou obecně lidské a - opět - velmi osobní. Tentokrát však Balabán musí "stvořit" svět pro druhé, pro "cizí" postavy, nikoli zprostředkovat pocity svého lyrického subjektu. A tato nutnost "podat informace" jde autorovi k duhu. Prosvětlí se tím jeho schopnost citlivě nahmátnout takřka neslyšná a nehybná dramata a drobné tragédie.

Dusivá je strnulost nedělního rána, s níž Nedostál bezradně postává po bytě, odcizen sobě, dětem, manželce. Doktor Satinský se rozhodne, že "bude žít jinak", že zadrží a zlomí své životní upadání, ale někdy vůle prostě nestačí: "Cítil se hubený a vysílený vší tou abstinencí, ubitý vším tím dobrým, co na sobě napáchal." Ne všechny povídky jsou si rovnocenné, občas evokovaný stav mysli či děj zůstanou viset ve vzduchu, aniž získaly na existenciální intenzitě (v povídkách Moving Into The Universe... či Pilot), avšak v úhrnu jde o knihu velmi dobrou. Můžeme dokonce hovořit o jednom z nejlepších titulů původní české prózy za poslední rok.

Mladá fronta DNES, 19. 4. 1999

Spisovatel Jan Balabán, rok 2003

Spisovatel Jan Balabán, rok 2003

x x x

Balabánova novela: času je málo a voda stoupá

Nejnovější próza překladatele a výtvarného kritika Jana Balabána (1961), novela Černý beran, je dosud jeho nejdelším publikovaným textem a syntézou, v níž vrcholí dosavadní autorovo spisovatelské snažení.

O knize

Jan Balabán: Černý beran

Host, Brno 2000, 154 stran, náklad neuveden, cena 149 korun.

Objevují se tu motivy a postupy z předloňských dvou Balabánových knih - z meditující trojdílné povídky Boží lano a z povídkového souboru Prázdniny. Hlavní hrdina znovu, jako v Božím laně, dostává podnět k průběžné životní rekapitulaci ze severoamerického kontinentu, kde byl na návštěvě a na cestách; opět - jako v Prázdninách i v Božím laně - jsou postavy lapeny v okruží každodennosti, přičemž z jejich vlastního nitra i z uspořádání vnější skutečnosti k nim doléhají signály, bodavé okamžiky upozorňující na jedinečnost každé chvíle, a tím spíš na nenávratnou ztrátovost každé životní polovičatosti.

Bylo-li Boží lano občas příliš opouzdřeno intimními reáliemi autobiografického vypravěče, na něhož pak čtenář hleděl jako na larvu, jíž dost dobře nerozumí, s níž nemá možnost soucítit, potom ve třetí osobě podané, čtenářsky vstřícnější Prázdniny byly složeny z kraťoučkých, různě intenzivních evokací nehlučných, ale podstatných chvil, které dolehly na postavy Ivana Satinského a Pavla Nedostála. V Černém beranovi se Balabán snažil uchovat z obou předešlých svazků to nejlepší: spojit hlubokou niternost a hutnost stylu s obecnými dějinami a se sdělností, která má daleko k jakémukoli lacinému nadbíhání publiku.

František Josef, jak se hlavní hrdina Černého berana jmenuje, dostane elektronickou poštou zprávu, že v Torontu zemřel strýc Bohumil, přesněji Bogomil, jak mu říkala jeho druhá, kanadská manželka Jeniffer. František Josef a jeho partnerka Patricie se začnou "na svých cestách a ve svých rozhovorech" s Bogomilem potkávat, narážet ve svých vzpomínkách a myšlenkách na okruh lidí kolem něho, na první Bohumilovu ženu Johanu, jejího bratra Petra či právě na Jeniffer. Jan Balabán v krátkých, kvapných kapitolách nastřihává na sebe prostředí zámořská i tuzemská, přítomnou dobu s minulostí i s budoucností, vyprávěcí optika se přesmykává, vpravuje se do vidění a pocitů několika figur. Neuspěchaný klokot, klidná nervnost, kontrolovaná verva a permanentní vyjadřovací zkratkovitost Černého berana dokážou obsáhnout - vzhledem k střídmé ploše této novely - značný časoprostor, ale bez těkavosti a roztříštěnosti.

Spisovatel Jan Balabán, rok 2003

Spisovatel Jan Balabán, rok 2003

Naopak, Balabánova próza se soustředěně točí okolo jednoho tématu a životního pocitu, aniž se zakusuje sama do sebe. František Josef i Patricie, narození v 60. letech, jsou zasaženi a částečně již paralyzováni "nevýslovnou únavou, která je výsadou lidí středního věku". Uvědomují si, jak příšerně na ně začalo doléhat spění k smrti, jak křehká je každá lidská existence, jak rychle a napořád se po zemřelých ztrácejí stopy, které tu zanechali. Černý beran může být vnímán jako neklidná modlitba za naplněný čas, jako naléhavá a nepříjemná otázka, kam mizí všechno to, co se stalo, co bylo vykonáno, co je nebo spíše co může být posvátné, a co naopak profánní, co si počít ve světě, kde čas ubíhá tak rychle, že než se člověk propracuje k něčemu nepofidernímu, je pozdě to komukoliv sdělit a nějak toho pro sebe i pro druhé využít; svět už je mezitím jinde.

Balabánovo zoufající si tázání má sice na několika místech blízko ke kázání, to když postaví kapitolu tezovitě nebo ji "přefabuluje" - obojí je mimo jiné důsledek skoro aforistické hutnosti výrazu; v zásadě je však Černý beran hlubokou a hodnověrnou reflexí obtížnosti sebepřesahu.

František Josef, ale i další postavy Černého berana vědí, že spolehnout se výlučně sám na sebe nestačí, ale snad je v tom nedostatek odvahy, snad stud před Bohem, že se zdráháme odevzdat se do rukou Prozřetelnosti. "Spíš jen tak čekáme, jak to dopadne, odhodláni zachovat se alespoň slušně," uvažuje František Josef. Zdroj trýznivosti Černého berana je tedy "osvědčený" - pnutí mezi pomíjivostí a jejím popřením, kterého ovšem dosáhneme tím, že tuto pozemskou časnost zcela přijmeme.

Balabánova variace na staré téma však není vytržena ze současných souvislostí, je v dobrém slova smyslu aktualitou, zvídavým aktem, který artikuluje pocity a stavy části nynější mladší střední generace, možná nejen jí. Jan Balabán stvrdil svůj talent mířit na podstatné a vyhnout se při tom banálnímu bolestínství. Je to prozaik, s nímž je třeba vážně počítat.

Mladá fronta DNES, 8. srpna 2000

Spisovatel Jan Balabán, rok 2003

Spisovatel Jan Balabán, rok 2003

x x x

Marné útěky před sebou samým
Ostravský spisovatel Jan Balabán vydal mimořádně zdařilou knihu povídek

Šumperský rodák žijící v Ostravě Jan Balabán (1961) vydal od roku 1995, kdy debutoval, čtyři svazky povídek a dva romány. To není úplně střídmý počet titulů, ale rozhodně neběží o rozsev grafomana. Balabánovy knížky, zejména povídkové soubory, mají nevelký rozsah a nepominutelnou kvalitu. Autorova novinka Možná že odcházíme je pak jednou z nejvýraznějších povídkových knih, které v české literatuře za poslední roky vyšly.

Otázka času

O knize

Jan Balabán: Možná že odcházíme

Host, Brno 2005, 140 stran, doporučená cena 169 korun.

"Je čas hledat i čas ztrácet." Slova z Kazatele vsadil autor coby motto do knihy Možná že odcházíme. Čas, jeho prožívání a působení, je ústředním tématem nejen Balabánova letošního svazku, ale i valné většiny jeho díla. Existenciální naléhavost Balabánova psaní tkví ve zdánlivě rozporném protipohybu: jeho postavy si uvědomují, že všechno pomíjí, že prostor, v němž pobývají, se permanentně mění, očisťuje od minulého, ale uvnitř sebe sama zároveň nesou celou svou minulost, táhne je k zemi. Mají pocit prázdných rukou, promarněných příležitostí. Svírá je stav, že už mají "odžito", přestože většina z nich zdaleka není v situaci jako stařičký Karel Chudoba v závěrečné povídce, kterému vědomí odebírá Alzheimerova choroba. "Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít," praví Chudoba v jedné z ještě darovaných jasnozřivých chvil. Musí jít tam, kam jej Bůh dovede. Je to odkaz na titul knihy, jímž Balabán nepřímo říká: "Možná že odcházíme" od nutnosti projít celou nám poskytnutou životní cestu, možná bychom z ní při útrapách nejraději sešli na nějakou jinou, poddajnější a snadnější.
Ostatně v jednom z rozhovorů, jež poskytl, spisovatel uvažoval: "Ale nakonec podstatné a zázračné je až to, co člověk nemůže ovlivnit, tehdy vidí skutečnost světa. Není potřeba věřit na zázraky, na manipulace vyšších sil. Boží lano je ruka podaná z temnoty. Pravděpodobně lidská ruka. Víra pro mě není něčím výhradně církevním ani obskurním a nadsvětným. Naopak: je to předpoklad života na světě a ten nutně není z nás. Druhý konec toho lana vždycky drží někdo jiný."
Obal Balabánovy knihy Jsme tady

Obal Balabánovy knihy Jsme tady

Obal Balabánovy knihy Možná že odcházíme

Obal Balabánovy knihy Možná že odcházíme

Krátké Balabánovy povídky jsou momentkami, jakoby fotografiemi přisvětlenými silným bleskem, kdy vyniká každá jednotlivost, vráska, vada, každé gesto. Ale zde také podobnost s takovými snímky musí končit. Čas je sice v oné jediné popisované situaci, na něž Balabán povídky téměř vždy redukuje, zastaven, respektive silně zhuštěn, avšak v charakteristikách figur spisovatel časový záběr rozšiřuje, vnáší tam individuální historii a právě tím rozeznívá existenciální struny: "Díval se klukovi do tváře. Jeho oči byly neproniknutelné, už do nich neviděl jako dřív, jako tehdy, když se k němu ta malá dětská hlava s důvěrou po-
zvedala z polštáře
." Citované věty jsou pro knihu Možná že odcházíme typické i tou mezigeneračností, která zdůrazňuje rozdílné prožívání času, potažmo života v témž okamžiku. Otcové a děti, to bývají v prózách tohoto spisovatele zjitřená potýkání, míjení a setkávání.

Přebytky

Krátké prózy Jana Balabána se odehrávají v současnosti, ale nestrádají publicisticky sezónní aktuálností; lokalizovány jsou více či méně čitelně do moravsko-slezských končin, nesvazují je však regionalistická připoutání. Po přečtení povídek Uršula, Kolotoč, U komunistů, Kluk nebo Hořící dítě zůstáváme v ustrnutí: obyčejní lidé, obyčejné děje, ale zcela neobyčejné vystižení toho, co se odehrává v myslích postav, co může být autentickým životním pocitem našich současníků. Balabánova kniha Možná že odcházíme je vynikajícím příspěvkem do aktuální diskuse, jestli současná beletristická produkce je již nevratně rozetnuta na "čtivo" a "umění", zda to, co může být s klidným svědomím označeno za velkou literaturu, je čtenářsky nutně značně obtížné a složitě svázané s literárními kontexty. Balabánova novinka si totiž nárokuje v zásadě jedinou věc: otevřené vnímání, ochotu naslouchat existenciálnímu chvění.
Spisovatel Jan Balabán, rok 2006

Spisovatel Jan Balabán, rok 2006

Jestli něco táhne část z těch dvaceti textů přece poněkud dolů, pak jednak určité autorovo pokoušení "vylepšovat" úvahy kulturními odkazy ("Sakra, co to dělám, říkal si, když strkal klíček do zapalování, copak jsem nějakej idiot, kníže Myškin."), jednak občasná potřeba "zbeletrizovat" ideu. V tu chvíli čirost zření ustupuje fabulační kombinatorice.
V kontextu současné české prózy je Jan Balabán ve svých vrcholných výkonech mistrem uměřenosti, stručnosti. Svými nejlepšími povídkovými čísly potom logicky obnažuje texty, v nichž mu cosi přebývá. I když: ve srovnání s většinou i té lepší tuzemské prozaické produkce jsou i Balabánovy slovní přebytky velmi únosné.

Respekt, 21. června 2004

x x x

Jsme tady a dost nás to bolí

Nová kniha prozaika Jana Balabána stvrzuje jeho výsostné postavení v současné české literatuře

Prozaik Jan Balabán (1961) navazuje knihou Jsme tady nejen na předloňský povídkový svazek Možná že odcházíme (Kniha roku v anketě Lidových novin, Magnesia Litera za prózu), nýbrž na celou svoji prozaickou tvorbu. Kontinuita jeho poetiky, noetiky i etiky je nepřehlédnutelná.

O knize

Jan Balabán
Jsme tady
Příběh v deseti obrazech

Host, Brno 2006, 196 stran, náklad neuveden, doporučená cena 199 korun.

Integrita Balabánovy tvorby však neznamená strnulost, jeho psaní má svůj vývoj, svoji dynamiku. Mezi texty z minulého desetiletí a prózami z posledních let je patrný rozdíl ve vyzrálosti, ve zvýšené schopnosti koncentrace, v umění prodlévat v situaci, propátrat ji.

Nicméně dynamiku Balabánova prozatérství si nelze představovat pokrokářsky: že každá jeho další kniha je lepší té předešlé, že autor nepřerušovaně stoupá k pomyslnému Olympu. Balabánovo tvoření je zápas, přece však cesta vpřed, jedna z nejpozoruhodnějších, které současná česká literatura podstupuje.

Svazek Jsme tady nese podtitul Příběh v deseti povídkách. Co je tím příběhem? Některé postavy se objevují ve více než jednom z textů, ale pokaždé jednají bez přímé dějové návaznosti na svůj předchozí "výskyt". Dokonce určité figury přecházejí z knihy do knihy, ale opět si tu nelze představovat, že běží o jakési pokračování děje; daleko spíše jde o variantu životního rozpoložení postav. Takže i předešlý soubor Možná že odcházíme sice mohl být vybaven podtitulem Příběh ve dvaceti povídkách, ale případnost takového označení by byla menší než u letošní publikace. Balabán ve Jsme tady semknutěji vypráví příběh-nepříběh životního zlomu, zpytování, dokonávání. Prakticky v každé z těchto variací o uvědomění si pobytu "tady" - na Zemi, i v téhle zemi - se vyskytuje nemoc, úraz, smrt či jiné fátum. Tudíž konfrontace s takto vyhroceným stavem bytí je tím základním "příběhem" v Balabánově povídkovém desateru.

Světelné signály

Jako zatím u Balabána pokaždé jsou hrdiny i jeho nových próz naši současníci, často usídlení na severu Moravy, kupříkladu v Ostravě, kde tvůrce žije. Jejich sociální zařazenost není v ničem výjimečná, natož extrémní; narazíme tu na opileckého výtvarníka dožívajícího v barabizně, na zhrzenou, smrtelně nemocnou komunistickou herečku, na řadového manažera ve středním věku, na jeřábnici, které zahynul manžel, na matku malých dětí, již o Vánocích zaskočil diabetický záchvat. Žádná exkluzivita, lesklost, módnost, virtualita.

Smog v Ostravě. Ilustrační foto

Smog v Ostravě. Ilustrační foto

Jan Balabán používá takzvanou autorskou vyprávěcí situaci: vedena je ve třetí osobě, "vševědoucím" vypravěčem, který příběh drží pevně v rukách. Přitom však Balabánův vypravěč s velikou empatií "vstupuje" do jednotlivých figur, takže se nás drží pocit, že příběh vypráví vždy zrovna ten, o kom je v povídce řeč, že svět v tom okamžiku nahlížíme skrze tuto postavu. Balabán "vstupy" do figur umocňuje partiemi, v nichž vypravěč na několika řádcích výstižně formuluje stav mysli dotyčné postavy. "Dochází mu jakási podstatná věc, která se může každou chvíli ztratit. Je to jako paprsek světla, který na chvíli prosvítí jediný list v koruně stromu a ty si můžeš přečíst, co je v žilkách toho listu pro tebe napsáno. Tak nějak to světlo ženy z dávného vagónu prochází mojí pamětí," nechá autor uvažovat muže jménem Hans v povídce Most.

Mimochodem, není to zdaleka jediný text knihy Jsme tady, v němž se vyskytuje zmínka o "paprsku světla", respektive o světelných pruzích, skvrnách, podmínkách, atmosférách; toto prosvětlování dějové scény je organickou součástí Balabánových próz o tmách a světlech v lidské existenci, o přikovanosti k zemi a světlech shůry. V této souvislosti se pro přebal knihy ukazuje jako dokonalá volba fotografie dokumentaristy Viktora Koláře, na níž do světelné "hranice" vstupují muž a dívka.

Balabánovy "tesané" věty, přirozená vážnost každé z nich, jsou logicky srostlé se závažnými situacemi povídek; jedno se tu zdá podmiňovat druhé. Hrozbou je sice senzitivní, přesto "panovačná" modelovost a inscenovanost. Čtenářský dojem, který se objevuje v míře velmi únosné, nicméně zaznamenatelné, se dá přiblížit asi takto: Aha, co teď potká tuhle? A co tomuhle Balabán nastraží do cesty? Určitá "vnesenost" významů či fatálních úderů je nejvíce patrná u zřejmě nejslabšího čísla souboru, povídky Oblak o stalinistické herečce Saše. Kromě toho žádná z desatera povídek nevykazuje tak mimořádně koncentrované vystižení všednosti, takovou oproštěnost, která se obejde bez "osudovosti", jako v předloňském svazku próza Uršula.

Spisovatel Jan Balabán

Spisovatel Jan Balabán

Hezká žena

Uvažujme však v adekvátní poměrnosti. Převažuje fakt, že Balabán umí psát povídky "o něčem", že se nezdráhá pojmenovat věci přímo, aniž je popisný, že artikuluje záležitosti duchovní, aniž je nabádavý, že poznání vykládá na stůl, aniž je hodlá shodit ironií, zcizit odstupem zmírňujícím doléhající váhu. Jeho texty nejsou abstraktní, ačkoliv vypovídají o skutečnostech v poslední instanci nehmotných - Balabánovo pojetí tělesnosti, jeho jedinečná symbióza cudnosti, fyziologičnosti a někdy i naturalismu by mohla být předmětem samostatné analýzy.

Například v závěrečné povídce souboru Jsme tady se objevují i tyto věty: "Emil hleděl do tváře asi padesátileté ženy a říkal si, že musela být svého času moc hezká. Vlastně pořád je, jenom ji něco vzdálilo od té krásy žádoucí. Rozhodně to nebyly šedé prameny vlasů, o kterých se dohadoval, zda jsou dílem času, nebo kadeřnického designu. Ne, je moc hezká s tím svým otevřeným pohledem, bolestným či snad soucitným úsměvem, hubená až vychrtlá, vzpřímená a s jednoduchými, srozumitelnými gesty, ruku podává jako chlap. Jen její něha, ta něha, která kolem ženy září jako jediná možná svatozář, se posunula spíš do oblasti sociální citlivosti. To se asi matce dvou dětí a hlavně celoživotní učitelce nepřizpůsobivých dětí musí stát. Její cit se stal jaksi objektivní, zdá se, že ho přetvořila ve svůj pracovní nástroj."

Především kvůli takovýmhle partiím mám Jana Balabána rád. Vždyť kolik českých spisovatelů dokáže vidět a psát takhle přesně a citlivě?

Mladá fronta DNES, 20. prosince 2006

Autor: Kavárna


ZPRÁVY: Ministr kultury podepsal smlouvu na odkup vepřína v Letech za 450 milkionů



Hlavní zprávy

Nejčtenější

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Muž přesvědčil policistu k demonstrativnímu oběšení, pak ho nechal zemřít

Sebevražda (ilustrační foto)

Policista z olomoucké krajské policie, který zemřel na začátku roku 2015, nespáchal dobrovolnou sebevraždu, ale byl...



Vzdejme se slova Vánoce, vyzval kněz křesťany. Už podle něj nemá smysl

SANTABĚH. Několik stovek běžců v kostýmech Santa Clause bylo možné pozorovat v...

Severoirský katolický kněz Desmond O’Donnell míní, že by nejen katolíci, ale vůbec všichni křesťané měli opustit výrazy...

Nový chodník je šikmý a s boulemi. Ať ho zaplatí starosta, zní z obce

V Hornich Bojanovicich mají křivý chodník

Nakloněná plocha s boulemi, jak obvykle vypadají cesty po zemětřesení nebo po povodni. V Horních Bojanovicích na...

Lékařku záchranky po oživování pacienta přemohly emoce. Rozplakala se

Po oživování pacienta lékařku zaplavila vlna emocí.

Na sociálních sítích se objevila fotografie lékařky, kterou někdo zachytil krátce poté, co v Praze oživovala mladého...



Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...



Najdete na iDNES.cz