Neexistuje a dlouho neexistoval v českých zemích historik umění, jehož úmrtí by média věnovala tolik pozornosti jako skonu Anny Fárové. Čím si to vysvětlit? Obecně se dá říct, že dostředivou, slučující silou Fárové. A schopností popularizace své práce, aniž by se podbízela. A v neposlední řadě pozoruhodně prožitým životem: mohl zaujmout i publikum, které se o fotografii a fotografy, jež Anna Fárová interpretovala a zprostředkovávala, jinak třeba ani příliš nezajímalo.
Osudové vlivy
Byla dítětem první republiky: narodila se v Paříži francouzské profesorce a československému diplomatovi, dívčí jméno měla Annette Šafránková. Přirozeně se stala bilingvní, stejně přirozeně se v dětském věku potkávala s uměním a umělci, neboť rodiče se stýkali s českými tvůrci žijícími v Paříži.
Ta harmonie netrvala dlouho; rodiče se rozvedli, otec se odstěhoval do USA, Annette přejížděla mezi Paříži a Prahou, kde od konce 30. let trvale žila - u svých tet, v okrajové čtvrti Spořilov. Mezi jeho nehonosnými vilkami se ve 40. letech vzedmul zajímavý umělecký kvas, tady bydleli Jiří Suchý, Ivan Vyskočil, básník a překladatel Zbyněk Havlíček. A tady také se 31. ledna 1949 Annette seznámila s výtvarníkem Liborem Fárou, příslušejícím k okruhu spořilovských surrealistů. To on - její příští manžel, po sňatku se cele přejmenovala: na Annu Fárovou - pro ni objevil přitažlivost fotografie, k níž ostatně surrealisté měli z principu blízko (vzpomeňme třeba fotokoláže Karla Teigeho).
Jazyková vybavenost, odborná průprava (na FF UK studovala dějiny umění a estetiku), umělecký cit, osobní šarm, zaujetí pro fotografické sdělení a v neposlední řadě i určité politické oteplení po strašlivé první polovině padesátých let - to byly určující příčiny jejího počinu, který se ukázal být revolučním nejen v československém měřítku: k vydání připravila monografii proslulého francouzského fotografa Henryho Cartiera-Bressona, spoluzakladatele agentury Magnum Photos. Tímto svazkem vznikla edice Umělecká fotografie, pro niž pak Fárová připravila ještě několik dalších titulů, které se dočkaly i zahraničních verzí.
Zahraničí, pochopitelně to západní, jí také umožnilo existovat v čase, kdy po podpisu Charty 77 musela na hodinu opustit Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, v jehož sbírce fotografií odvedla ohromný kus práce, a byla bez šancí živit se tady tím, čemu vrcholně rozuměla.
Kunsthistorička Anna Fárová a americká fotografka rakouského původu Inge Morathová, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, 8. prosince 1993
Kunsthistorička Anna Fárová a americká fotografka rakouského původu Inge Morathová, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, 8. prosince 1993
Ve Fárové se v jedinečné konstelaci potkaly a při sobě napořád zůstaly elitářství, praktičnost, zásadovost, sdělnost. Umění nadechovala stejně přirozeně jako vzduch a obdobně přirozeně o umění psala: jako o aktivitě a poznání, které jsou pro život, nikoliv samy pro sebe. Věty většiny jejích textů jsou sdělné, nerozvíjejí ucelenou teorii, systém; jsou službou autorovi a publiku. To nejsložitější činila Anna Fárová už před psaním: fotografa nejprve pro sebe objevila, promyslela, procítila, destilovaly se v ní formulace prohlížením jeho konkrétních děl a teprve potom usedla k textu, většinou nedlouhému, a podala zprávu.
František Drtikol; fotografie s názvem Vlna
Tato její metoda, pro někoho možná málo odborná, měla své hluboké oprávnění. Anna Fárová totiž byla v tom nejlepším slova smyslu průkopnicí. Pomáhala etablovat fotografii jako rovnoprávný umělecký prostředek. Nově objevovala fotografy, jejichž sláva se zdála nadobro zapadlá: to je příklad Františka Drtikola. Odvážila se pohlédnout na proslulého Josefa Sudka - ve své nejrozsáhlejší monografii - bez pověr a iluzí. Totiž jako na tvůrce, který byl sice vnímán zlidověle, coby jednoruký podivín a pábitel, jenže jeho druhou tváří, tou podstatnou, byly píle, cílevědomost, vzdělanost i vědomé budování si pověsti. Sudek musel být pro Fárovou zrcadlem: vždyť její vlastnosti byly s těmi jeho v lecčems totožné či si velmi podobné.
Josef Sudek - fotografie
Josef Sudek; fotografie
Váha času
Fotografie pro ni byla věcí vztahu a spříznění, nepsala o někom, kdo ji nezajímal, kdo žádal, aby taky o něm něco řekla. Pomáhala, ale výběrově, a nikoliv nezištně: dobře si vybírala vztahy, musely i jí něco dát. Vyhledávala samozřejmou reciprocitu. V první půli svého života interpretovala vesměs autory daleko starší, případně přispívala k jejich docenění - lze jmenovat Eugena Wiškovského. Ze svých skorovrstevníků upřednostňovala prakticky jen Josefa Koudelku. Zhruba po dovršení čtyřicítky se k ní naopak začaly sbíhat nitky několika generací studentů FAMU, v 80. letech byla vyloženě epicentrem kolektivních fotografických aktivit, z nichž tou nejvýraznější se stala úžasná přehlídka 9 & 9 v zašlém klášteře v Plasech u Plzně. Fárová napjala své plachty tak, aby do nich foukal čerstvý vítr "famáků" a hnal ji do osvěžujících vod.
Kunsthistorička Anna Fárová
Po listopadu 1989, když mohla pracovat bez jakýchkoliv ideologických omezení, postupně přešla od koncipování výstav a průběžného psaní aktuálních textů k velkému úklidu: edičně završovala své autory, svá témata, své závazky: především Josefa Sudka, pak Františka Drtikola, výstavně i knižně uspořádala dílo Libora Fáry (1925-1988), edičně zpracovala memoáry svého otce, s Viktorem Stoilovem nahrála vzpomínkový rozhovor, který se nejprve loni stal součástí obrovského svazku textů Anny Fárové Dvě tváře a několik dní před její smrtí vyšel i jako samostatná kniha pod názvem A pásly by se tam ovce...
Jako na sebe často odkázaná matka dvou dcer uměla šetřit časem a vážit si ho. Když se druhému člověku věnovala, tedy naplno, ale pak si šla za svým a po svém. Díky tomu stihla, co stihnout chtěla a měla. Zřejmě i proto, když se jí vrátila zhoubná choroba, odmítala nastoupit na další kolo léčebných procedur. Už tomu nechala volný průběh. Měla hotovo. Naplněný život.
Obal vloni vydané knihy Anny Fárové Dvě tváře
