Bohaté čtvrti Caracasu jsou dnes dějištěm překvapivého ekonomického boomu. Dříve prázdná obchodní centra kypí životem, ulice křižují importovaná SUV. Každý týden se tu otevírají nové restaurace a bary, kde vysedávají zahraniční byznysmeni a lidé blízcí režimu.
„Lidé tu nechtějí jen tak přežívat ze dne na den,“ přiblížil reportérům listu The New York Times atmosféru v hlavním městě Raul Anzola, majitel luxusního podniku 1956 Lounge & Bar. „Chtějí utrácet peníze, chtějí žít.“
Za nečekaným oživením je zásadní změna ekonomické politiky režimu prezidenta Nicoláse Madura, který se tváří tvář totálnímu kolapsu ekonomiky a americkým sankcím rozhodl ustoupit od některých socialistických dogmat. Po letech znárodňování, diktování směnných kurzů a cen řadu regulací potichu zrušil.
Místo bolívaru, který se kvůli hyperinflaci stal téměř bezcenným, se všude platí americkým dolarem. Začalo to v březnu, když Caracas ochromil třídenní výpadek elektřiny.
Protože nefungovaly čtečky karet, lidé vytáhli z matrací ušetřené dolary. Vláda nad tím přivřela oči a od té doby se téměř všechny ceny v obchodech udávají v dolarech.
„Na téhle takzvané dolarizaci nevidím nic špatného. Díky bohu za ni,“ komentoval v prosinci socialista Maduro všudypřítomnost platidla kapitalistického nepřítele. Za dolary si můžete koupit dříve nedostupné zboží. Pivo Heineken. iPhone. Nutellu. Red Bull. Toaletní papír. Mouku.
Think tank Ecoanalítica loni v říjnu spočítal, že téměř všechny elektrické spotřebiče ve Venezuele se prodávají za dolary. Totéž platí o oblečení či automobilových součástkách. Ceny v dolarech udávají i prodavači ovoce, holiči, stánky s pizzou.
Příliv remitencí
Z nové ekonomické politiky těží především venezuelská elita. Představitelé režimu a armády, která v kritické chvíli zamezila jeho pádu, vydělávají na nových obchodních příležitostech i vládních koncesích - například na provozování zlatých dolů či hotelů. A protože své dolary kvůli sankcím nemohou utrácet v zahraničí, stoupá domácí poptávka po luxusním zboží.
Úlevu však cítí i miliony obyčejných Venezuelců, kteří žijí z remitencí od svých příbuzných v zahraničí. Není to zanedbatelná část populace: z třicetimilionové země odešlo v posledních letech 4,6 milionu lidí. Asi 40 procent venezuelských domácností dnes dostává peníze z ciziny - celkem přibližně 3,5 miliardy dolarů ročně.
Příliv dolarů vyvolal nečekané problémy. Protože banky nesmějí vést devizové účty, musejí obchodníci vymýšlet důmyslné skrýše, jak své výdělky uschovat před kriminálníky. Agentura Bloomberg zmiňuje příklad pojišťováka, který peníze schovává v nádržce od toalety. Jiný podnikatel zase pravidelně posílá svou matku s deseti tisíci dolary v kapse letadlem do Miami, aby je tam uložila do banky.
I to se ale nyní mění. Podle agentury Reuters začalo několik venezuelských bank na sklonku loňského roku poskytovat novou diskrétní službu: vybraným firmám dolary uschovají v sejfu. Za to si každý měsíc vezmou jedno až dvě procenta z uložené částky. „Komise za úschovu dolarových bankovek je vysoká, protože banky ty peníze nemohou půjčovat,“ vysvětlil ekonom Leonardo Buniak.
Reformy zažehnaly protesty
Maduro také uvolnil státní dohled nad produkcí ropy, která se po propadu na nejnižší úroveň od 40. let postupně stabilizovala. Ron Santa Teresa, největší venezuelský producent rumu, koncem ledna poprvé po jedenácti letech vydal nové akcie. Majitelé firmy větří transformaci podobné té, která před čtyřiceti nastartovala vzestup Číny.
Madurovy ekonomické reformy dokázaly ve velkých městech otupit ostří nespokojenosti s politickou situací. Přitom ještě před rokem to vypadalo, že režim pod tlakem masivních demonstrací padne. Ty časy jsou dávno pryč.
23. ledna 2019 |
Část opozice se přidala k Madurovi a popularita Juána Guaidóa, kterého za prezidenta uznalo asi šedesát států včetně Česka, se propadá. Podle expertů propásl svou šanci.
Pro jeho zahraniční podporovatele to představuje ošemetný problém. „Maduro je nyní na koni a svět si začíná připouštět, že s ním musí dál počítat,“ řekl stanici France24 amerikanista Gaspard Estrada.
Drastickou ekonomickou liberalizaci doprovází nová vlna politických represí, kterými Maduro chce udusit poslední zbytky organizované opozice. Někteří Venezuelci proto dnes svoji zemi popisují jako „tropickou Čínu“.
Nerovnost se zvětšuje
Překvapivý boom má i odvrácenou tvář. Přibližně polovina Venezuelců nemá přístup k tvrdé měně a tak se ocitla v ještě větší nouzi. Maduro sice v lednu nechal už pojedenácté za poslední dva roky zvýšit minimální mzdu (na 250 000 bolívarů, což bylo v polovině ledna asi 3,6 dolaru), kvůli hyperinflaci si ale za ní nekoupíte ani kilo hovězího.
Lidé na venkově jsou stále závislí na státní přídělech. Madurův režim navíc štědré sociální programy škrtá. Minulý rok vláda omezila sociální výdaje o čtvrtinu. I proto si 80 procent Venezuelců podle nedávného průzkumu myslí, že jsou na tom hůře nebo stejně jako před rokem.
Rozdíl mezi realitou a prezidentovými projevy o sociální rovnosti je tak větší než dříve. „Vláda se ve svém boji o přežití musela začít chovat pragmaticky. Jenom narativ zůstává socialistický,“ vysvětluje ekonom Ramiro Molina.
3. dubna 2019 |
Někteří lidé z vládnoucí stran PSUV dokonce současné ekonomické změny považují za zradu odkazu Madurova předchůdce a vůdce „bolívarovské revoluce“ Huga Cháveze. „Tento divoký kapitalismus naprosto zničil léta našeho boje,“ povzdechl si Chávezův někdejší viceprezident Elias Jaua.
Pro většinu Venezuelců reformy představují jen zanedbatelnou změnu. Ekonomika státu s největšími zásobami ropy na světě se od roku 2013 propadla o dvě třetiny, což je v případě země, v níž nezuří válka, něco naprosto nevídaného. Podle ekonomů bude propad pokračovat, letos se HDP sníží o deset procent.
„Tohle je jen způsob, jak zakrýt skutečnost,“ komentuje současný boom pro pár vyvolených prodavačka cukrové vaty v Caracasu Mariely Marinová. Denně si vydělá asi dva dolary, stěží na jídlo. „My, kteří známe skutečnou Venezuelu, chápeme, že situace je špatná. Je jasné, že krize pokračuje.“
26. března 2019 |
