Nejprve bych chtěl říci, že Eco se v tomto výlevu svých antipatií vůči fenoménu náboženství v dějinách lidstva dopouští velkého zjednodušení. Náboženství jako systém, které autor neváhá přirovnat k nástroji, který politická moc může použít k tomu, aby své poddané rovnala do latě, je opravdu fenoménem, který nelze jednoduše zaměnit s vírou tak, jak ji v křesťanské tradici chápu – víra jako osobní vztah k Bohu, který je transcendentní a zároveň v Ježíši z Nazareta neskonale blízkým každému člověku.
Smutně úsměvné
Eco zde poukazuje na konkrétní jednání vybraných postav v historii lidstva, na kterých demonstruje, že právě náboženství jim zatemnilo mysl, že se posléze stali diktátory apod. Tady bych pouze podotkl, že autorovy úsudky jsou velmi zjednodušující a levně populistické, stejně tak i vytržené citace Josého Saramagy o mírumilovné ateistické společnosti. Trnem v oku je pak autorovi celkem logicky poslední encyklika papeže Benedikta XVI. Spes salvi.
Je velmi jednoduché hodit všechny do jednoho pytle, což se tedy Umbertu Ecovi daří skvěle (křížové výpravy, náboženské války v Evropě, Taliban…) a z toho pak prostince vyvodí, že náboženství je omyl a kokain lidstva. Jak úsměvné.
Na co jsem hrdý
Ano, je nutné přiznat konkrétní zlo, násilí a nespravedlnosti, kterých jsme se například my – křesťané - v dějinách dopustili (to také mimo jiné kupříkladu papež Jan Pavel II. byl schopen učinit v roce 2000), ale je velmi zjednodušující a populistické odsoudit náboženský rozměr člověka, který dle mého přesvědčení je vlastní každé lidské osobě bez rozdílu věku, vzdělání, postavení, kulturnímu prostředí apod.
Smutné na Ecově pseudoúvaze je to, že pisatel jemu podobní nenabízejí člověku alternativu – nenabízejí cestu, jak naplnit svůj život. Nenabízejí ani východisko z tolika úzkostí naší doby a naději pro člověka na prahu 21. století už vůbec. Tuto naději přinesl jednou provždy každému z nás Ježíš z Nazareta a nesklidil za to žádný úspěch ani ve vlastním národě.
I tento Ecův článek mě utvrdil v tom, že křesťanské hodnoty a cesta následování Krista byla, je a bude stále mnohými nepochopena. Přesto však jsme hrdý na to, že mohu svobodně vyznávat svou křesťanskou víru. Tato víra mě rozhodně nemotivuje k násilí a netoleranci naopak mi dává v mnohém nadhled, například i nad podobně nepodařeným pisálkovstvím, kterým tento Ecův příspěvek je.
Co je mi líto
Na pozadí publikování tohoto článku trochu líto, že v MF DNES nedostávají více prostoru ti, kteří by křesťanství zajisté prezentovali ne pouze jako systém k ovládání lidí, nýbrž jako nabídku životní cesty – životních hodnot, které jsou stále aktuální a nosné.
