Není vždy zřejmé, proč takové kampaně vznikají, a co vede k tomu, že se na nich se stejným zaujetím podílejí všechny tituly, bez ohledu na určité rozdíly v jejich orientaci, a že nesouhlasné projevy, pokud se vůbec vyskytnou, nenajdou publicitu. Totalita souzvuku hlasů novinářů různé politické orientace působí často dojmem, že nezávislá média jsou ve skutečnosti velmi závislá a rafinovaně řízená z jednoho centra v zákulisí. Všechny kampaně mají společné dva rysy: především pracují s účelově zpracovanými informacemi, takže obraz problému je velmi vzdálen od skutečnosti až do té míry, že nabývá charakter mýtu, a dále působí tím větší hluk, čím malichernější je problém, jímž se zabývají.
Není asi náhodou, že mnohé z nich v poslední době směřují k podlomení důvěryhodnosti sociální demokracie, její vlády, popř. osobně předsedy strany Vladimíra Špidly. V tomto případě jsou svědectvím chronické nezpůsobilosti ČSSD zvládnout jeden ze základních oborů politického řemesla, kterým je cílené vytváření kladného obrazu strany a jejích vůdců v očích veřejnosti. Strana zřejmě nemá vytvořenu jasnou a účinnou koncepci politiky ovlivňování veřejného mínění a nemá za sebou ani zájmový klub intelektuálů, kteří by ji v médiích cíleně podporovali, a nemá dostatečný vliv na žádnou redakci, která by poskytla prostor názorům jejích sympatizantů. Ve spojitosti s dalšími neúspěchy, jako s nezpůsobilostí prosadit koaličního kandidáta na presidentské křeslo, působí bezmocné přihlížení mystifikačním kampaním jako bezradná resignace na výsledek nejbližších parlamentních voleb. Zdá se, že Vladimír Špidla bude na hodně dlouhou dobu posledním socialistickým premiérem, přičemž to zdaleka nebude důsledek jen jeho osobních chyb.
Příkladem mýtu, jenž bezprostředně "jde po krku" státní moci, potažmo vládní koalici, ve skutečnosti sociální demokracii, je populistická kampaň kolem domu v Nerudově ulici, opraveného a přebudovaného na ubytovnu pro poslance. Stejná fakta, s nimiž novináři pracují, lze interpretovat úplně jinak, neskandalizujícím způsobem. Dovolím si nabídnout příklad: Poslanci, kteří přicházejí do Prahy vykonávat svůj mandát, jsou vytrženi ze svého běžného prostředí a většinou se nemohou na noc vracet do svých domovů. Nepřišli do Prahy pro vlastní zábavu a je proto zcela samozřejmé, že jim stát musí vytvořit podmínky, aby po dobu dočasného pobytu v Praze bydleli v důstojném prostředí, umožňujícím přiměřenou regeneraci jejich pracovní výkonnosti. Není to nic nového a dělají to všechny státy světa. V době československé federace například bydlela v Praze na náklad státu řada slovenských příslušníků zastupitelských i výkonných orgánů, kteří navíc byli o weekendu zdarma letecky přepravováni na Slovensko a zpět. Bylo to určitě dražší než ubytování poslanců poblíž sněmovny, ale nikdo se nad tím nepozastavoval, protože bez tohoto nákladného opatření by prostě státní správa federace nemohla fungovat. Zřízení ubytovny v blízkosti poslanecké sněmovny má ovšem nevýhodu, že ceny pozemků a náklady na rekonstrukci jsou v této části Prahy mimořádně vysoké. Stejná ubytovací kapacita by se dala někde na předměstí vybudovat podstatně levněji. Pak by se ale do ekonomického srovnání výstavby na Malé Straně a v Dolních Kotěhůlkách musela zahrnout i cena času, který by poslanci ztráceli přejezdy ze sněmovny do Tramtárie a zpět. Mám obavy, že z úplného ekonomického rozboru by díky tomu nakonec Dolní Kotěhůlky vyšly podstatně dráže než Malá Strana. 250 milionů za rekonstrukci domu v Nerudově ulici je hodně peněz. Ale byl zachráněn objekt, který by se zřejmě později zřítil. Zejména však ty peníze stát nevyhodil z okna, ale získal za něj hodnotnou nemovitost, jejíž cena časem dále poroste. Majetek státu se zmnožil o vyšší hodnotu, než jsou přímé pořizovací náklady. Naopak úhrady poslaneckých nájmů v soukromých nemovitostech jsou nevratnými náklady, za něž stát mimo služby poslanců nic dalšího nezíská. V případě Nerudovy ulice sám sobě zaplatí náklady na nabytí nemovitého majetku, byť to bude dlouho trvat. Chápal bych, kdyby novináři zkoumali, zda se při rekonstrukci domu v Nerudově ulici neobohatila některá stavební firma více než je slušné, a kdyby v případě zjištění nepravostí vyvolali poprask. Podezření, že se něco takového děje, zde v minulosti vzniklo a bylo by užitečné, kdyby novináři překáželi takovým praktikám bezohledných chamtivců. Záměr vybudování ubytovny poslanců poblíž sněmovny však sám o sobě není nijak skandální a neměl by novináře tolik zajímat.
Mýtem je i tvrzení, že hlavní příčinou neúspěchů ČSSD v poslední době je osobní slabost Vladimíra Špidly jako předsedy strany a premiéra. Ve skutečnosti sociální demokracie doplácí na svou vysoce demokratickou strukturu vnitřního řízení, která dovoluje, aby se demokraticky uplatnil každý podvratný živel, jenž usiluje o osobní moc. Změna jedince v čele strany nemůže na daném stavu nic změnit. "Slabý" byl i Miloš Zeman. Projevilo se to například v tom, že nechal padnout Jaroslava Baštu s jeho "akcí čisté ruce" , byť právě tomuto sloganu vděčil za vítězný pochod do Strakovy akademii. Ustoupil ve chvíli, kdy zjistil, že za zachováním nedobrého statu quo v represivních složkách stojí tak velká síla, že ji demokratickými cestami nezlomí. Stejně tak v době televizní krize neprosazoval svůj názor na nutnost mocenského řešení situace, když ho zcela demokraticky nechali na holičkách ministři silových resortů jeho vlády. Vědom si své "slabosti", na vrcholu své životní kariéry se moudře stáhl na Vysočinu. Pokud by chtěl Vladimír Špidla dosáhnout například toho, aby jeho autoritu nadále nezpochybňovala z televizních obrazovek tupá tvář bývalého bachaře, spolehlivé opory totalitního režimu, vzdělaného na Vysoké škole SNB, musel by zasáhnout metodami, které odporují demokratickým principům vnitřního řízení sociální demokracie. Musel by dosáhnout změny pravidel a po vzoru komunistů a ODS aspoň částečně zavést v ČSSD bolševické principy demokratického centralismu. To by pak už ale byla úplně jiná strana a my bychom se možná posunuli poněkud blíže k poměrům ruzyňské věznice, které
kdysi vládl Špidlův oponent Petr Ibl. Stejně k nim spějeme, ale mimo jiné také díky Špidlově "slabosti" to nejde tak rychle a stále ještě dýcháme svobodněji, než si zasloužíme.
Tvůrci mýtu Špidlovy "slabosti" by měli veřejnosti přesně definovat, jaké vlastnosti by měl mít jim vyhovující šéf strany. Nejspíš bychom pak zjistili, že by bylo vhodné nabídnout místo v čele ČSSD Fidelu Castrovi: ten je chytrý, vzdělaný, úžasně charismatický, umí vystupovat, umí se rázně rozhodnout a s vnitrostranickou opozicí by rychle zatočil. Až na chytrost a vzdělanost by byl přesným opakem Vladimíra Špidly, takže by asi byl vítán potleskem.To je ale klam: tito lidé by ve skutečnosti potřebovali v čele ČSSD povolnou loutku bez vlastního názoru, vůle a tvrdohlavosti.
