Takzvané Havlovy děti, jak byli novináři označeni například Stanislav Gross, Vladimír Mlynář či Cyril Svoboda, se potýkají s problémy, když opouštějí ministerstva či prohrávají vnitrostranické boje. Odpovídá však přesvědčení, že generaci mladých politiků můžeme označit za neúspěšnou, či dokonce beznadějnou, realitě, nebo jde jen o mýtus a přitažlivou novinářskou konstrukci?
Mladí a nemladí
Sporné je již samo vymezení kategorie mladých politiků. Ústava České republiky takový pojem nezná, byť nám jistým vodítkem může být například věková hranice čtyřiceti let, jejíž překročení umožňuje českým občanům kandidovat do Senátu či stát se prezidentem. Můžeme si toto ustanovení vyložit tak, že prezidentem a senátorem se v tomto státě může stát pouze politik seniorského věku a vzezření? Senátor Martin Mejstřík, bezpochyby rovněž jedno z „Havlových dětí“, je nesporně politikem mladého myšlení i vzhledu a označení za seniora by jej mohlo urazit. Ani Jana Zahradila či Ivana Langera bychom asi neoznačili za „starce“, byť je podobně jako současného premiéra či ministryni školství můžeme považovat za ostřílené politické matadory.
Hovořit o věku političek, či je dokonce řadit do kategorií „mladá“ a „nemladá“ by mi přišlo neslušné a nevkusné.
Gross jako světlo v mlze?
Navzdory pochybám o naší schopnosti jasně definovat kategorii mladých politiků se snažím porozumět úvahám médií nad neúspěchem některých politiků, kteří jsou chápáni jako relativně jednotná generační skupina. Tyto úvahy do jisté míry kopírují některá pejorativní označení, která vycházejí zevnitř sociální demokracie (například kindermanagement) a jsou namířena proti tandemu Stanislav Gross–Bohuslav Sobotka, případně proti Petře Buzkové a některým premiérovým poradcům, kteří se zhlédli v britském premiéru Tony Blairovi.
Jistě, tandem třicátníků Grosse a Sobotky je velmi mladý a rovněž ve vládě pracuje řada ministrů a ministryň, kteří patří do stejné generační skupiny. Tato skutečnost vynikne zejména ve srovnání s kabinetem Miloše Zemana, jehož průměrný věk byl daleko vyšší a v němž – na základě Zemanova skandálního zdůvodnění naznačujícího nedostatečnou fyzickou a psychickou odolnost žen – nezasedla ani jedna politička.
Je však třeba říci, že spíše než nad údajným přílišným mládím sociálnědemokratických lídrů bychom se měli zamýšlet nad tím, proč se nedůvěryhodnému a lidsky (což nijak nesouvisí s věkem) nevyzrálému Grossovi na stranickém sjezdu nepostavil silný a akceptovatelný kandidát jakéhokoli věku a neporazil ho? Není jedním z důvodů právě skutečnost, že se Miloš Zeman obklopil politiky zejména seniorského věku – a mnohdy diluviálních názorů i řešení – vedle nichž vypadal i nečitelný kariérní politik typu Grosse jako světlo v mlze?
Důležité jsou schopnosti
Nechci pokrytecky tvrdit, že věk není jedním z určujících kritérií nejen v politice. Byl bych však rád, kdyby se věk coby měřítko používal nejen v politické sféře co nejméně.
Nikdy jsem neskrýval přesvědčení, že omezit věk kandidáta na senátora čtyřiceti lety se mi zdá nerozumné a vůči velké části společnosti neuctivé.
Při obsazování míst konkurzem by měly být brány v úvahu zejména individuální schopnosti uchazeče, mezi nimiž může figurovat i zkušenost.
Totéž platí i pro obsazování politických postů, ať již volbou či jmenováním.
Někdo získá znalosti i zkušenosti rychle, jiný potřebuje více času. Jakákoli paušalizace kvůli věku je však – nejen v politice – od základu chybná.
