Na pódiu se sešlo třináct moudrých mužů, kteří reprezentovali všechny důležité směry astronomického bádání u nás, navíc byli ve věkovém rozpětí od padesátky do osmdesátky. V hlavním sále Hvězdárny a planetária Mikuláše K operníka v Brně sedělo večer 2. září několik stovek profesionálních a amatérských astronomů. Téma panelové diskuse, o kterém měla tato třináctka pod taktovkou astrofyzika Jiřího Grygara hovořit, znělo: Proměny života astronoma ve 20. století aneb co mne v životě nejvíc překvapilo.
Myslím, že vědu pohánějí kupředu serendipity - prohlásil Zdeněk Sekanina, slavný exulant, který nyní pracuje v neméně proslulé Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně. Když se na něj většina účastníků panelu tázavě podívala, vysvětlil, že to je označení náhodného objevu něčeho zajímavého, k němuž vědec přijde, když pátrá po něčem úplně jiném. Přitom tenhle nečekaný objev bývá zpravidla významnější než jev, který si chtěl původně ověřit.
Vysvětlení po tři čtvrtě století
I Sekanina měl několikrát během svého vědeckého života na serendipity štěstí. Naposled začátkem osmdesátých let, kdy nesouhlasil s názorem slovenského astronoma Lubora Kresáka, že takzvaný tunguzský meteorit, který v roce 1908 zpustošil část Sibiře, byl úlomkem z Enckeovy komety. Kometa by nevybuchla v deseti kilometrech nad zemí, ale mnohem výš! - protestoval Sekanina. Začal tento pád matematicky modelovat. Ale stále víc se do tohoto problému zamotával. Až po tři čtvrtě roce našel řešení: byla to kamenná planetka! Tedy objekt, se kterým skoro nikdo nepočítal. Postupem času mu dala většina kolegů zapravdu. Tím vyřešil vědecký problém, nad nímž si tři čtvrtě století lámaly hlavu desítky jeho kolegů a který některé autory inspiroval k fantastickým spekulacím. Závěry z tohoto Sekaninova výzkumu mají nyní význam pro plánování výprav automatů k planetkám čili asteroidům, stejně jako pro sledování průletu těchto těles zemskou atmosférou. Také Zdeněk Ceplecha z Ondřejova považuje serendipitu za motor vědeckého poznání. Ceplechova fotografická síť zachytila na jaře 1959 pád jasného meteoritu čili bolidu - a kousky tohoto tělesa se podařilo najít. Poprvé se podařil takový kousek, jehož výsledkem byl celý životopis meteoritu. Další badatelé si z toho odvodili obecné závěry pro průlety ovzduším nejen nebeských těles, nýbrž i družic; tehdy se totiž kosmické stroje ještě neuměly vracet na Zemi. Jediný gigantický mechanismus vesmíru?
Před čtyřiceti lety jsme měli o Slunci poměrně primitivní znalosti - upozornil Vojtěch Rušin z Astronomického ústavu Slovenské akademie věd v Tatranské Lomnici. Až v šedesátých letech, díky Mezinárodnímu geofyzikálnímu roku, se začal obraz naší hvězdy rychle vyjasňovat. Astronomové zjistili, že v jeho nitru probíhají termonukleární reakce, jak předpověděli teoretici ve třicátých letech, že je to velmi živé a dynamické těleso a že má velký vliv na Zemi - nejen na všechny geofyzikální procesy, jako jsou polární záře, bouře v magnetosféře, patrně i zemětřesení, ale také na všechno živé včetně člověka. A právě tyhle vztahy nyní zajímají vědce nejvíc. Podobně prudce se rozšiřovaly poznatky také v ostatních oblastech astronomie. Například dnes víme, že nejen hvězdy se spojují do galaxií, ale i galaxie se propojují do supergalaxií uvedl ředitel Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově Jan Palouš. Přitom tyto objekty vypadaly úplně jinak v počátcích vesmíru asi před 15 miliardami roky než dnes. Geochemik Petr Jakeš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy připomněl, že teprve v osmdesátých letech se podařilo určit způsob vzniku Měsíce - vytvořil se nikoliv jakýmsi uhnětením za chladna, nýbrž přetavením za obrovských teplot, patrně po srážce neznámé planety se Zemí. K tomuto zjištění nejvíc napomohly vzorky, které přivezli z Měsíce američtí astronauti v rámci projektu Apollo. Mimochodem, Jakeš se v houstonském středisku NASA podílel na jejich zpracování. Geologové v posledních letech »ukradli« astronomům malé planety zemského typu čili terestrické, měsíce a asteroidy. Astronomové proti tomu nic nenamítají. Tahle nebeská tělesa už prozkoumaly automatické sondy tak důkladně, že k nim nemají co říct, zatímco geologové je mohou porovnávat s naší mateřskou planetou. Tím samozřejmě prohlubují poznatky rovněž o Zemi samé a o procesech, které v ní probíhají. V tomto století si tedy vědci nejen astronomové - uvědomili, že všechny objekty a jevy v kosmickém prostoru jsou nejspíš propojeny do gigantického mechanismu, který jenom pomalu a s velkými obtížemi poznávají. I když se jejich průzkum zvláště v posledním půlstoletí prudce zrychlil, přesto jsou stále na počátku.
Místo sto hodin méně než tisícina vteřiny
Vpád elektroniky a výpočetní techniky do astronomie způsobil revoluci nejen v konstrukci přístrojů, ale i pozorovacích metod. Luboš Kohoutek z Hamburku, který se začátkem sedmdesátých let proslavil objevem nové velké komety, si však posteskl, že zmizela poezie astronomických pozorování v kopuli s dalekohledem. Dnes sedí v pracovně třeba v Mnichově a internetem ho spojuje s teleskopem na Jižní evropské observatoři vysoko v chilských horách. Je v teple, nemrznou mu nohy v otevřené kopuli, a i když je šest tisíc kilometrů daleko, má mnohem lepší pozorovací možnosti než před pětadvaceti lety, kdy pod tím teleskopem musel sedět. S tím souhlasil i Zdeněk Ceplecha: Ano, poezie zmrzlých nohou a jasného nebe nad hlavou je nenávratně pryč. Ovšem výsledky, které nyní dostáváme, jsou mnohonásobně dokonalejší. To ilustroval na svém případu Josef Zicha z Ústavu přístrojové techniky ČVUT: »Když jsem nastoupil v roce 1956 jako počtář do Ondřejova, strávil jsem nad výpočtem jedné dráhy meteoritu plné tři týdny - dnes to zvládne počítač za méně než tisícinu vteřiny.« Před nedávnem skončila slavná éra klasického fotografování nebeských objektů, která trvala 130 let. Vpád elektroniky a výpočetní techniky umožňuje koncipovat astronomické přístroje pomocí naprosto jiných konstruktérských postupů. Přitom elektronické prvky CCD, které nahradily oko fotoaparátu, jsou milionkrát citlivější. Ceplecha ještě připomněl: »Když dostanu nějakou myšlenku, stačí deset minut na to, aby mně počítač řekl, jestli je dobrá nebo špatná. Dřív jsem ji nosil týdny v hlavě a někdy jsme ztratili celé měsíce ověřovacími výpočty.« Přednosti současné techniky si pochvaloval i ředitel Astronomického ústavu Matematickofyzikální fakulty Univerzity Karlovy Petr Harmanec: »V sedmdesátých letech jsem dostal odpověď na svůj dopis z Kanady za tři týdny, mezitím korespondenci zcenzuroval náměstek ředitele. Dneska si pomocí internetu vyměňujeme informace a nápady prakticky okamžitě.«
Změnilo se vše - s výjimkou lidské moudrosti
Další velkou revoluci vnesla do astronomie kosmonautika - na tom se shodlo několik diskutérů. Automatické sondy prozkoumaly většinu planet a některé měsíce sluneční soustavy, astronomické družice prohlížejí kosmické dálavy do vzdálenosti přes 12 miliard světelných let, takřka na samé hranice viditelného vesmíru. Změnilo se vše! - prohlásil senior české astronomie Luboš Perek, čerstvý osmdesátník právě jmenovaný doktorem honoris causa Masarykovy univerzity. Změnilo se vše, ale nejméně se změnila lidská moudrost. Naposled nám to připomněla při zatmění Slunce veřejnoprávní televize. Jeden astrolog tam v hlavním vysílacím bloku tvrdil, že tento jev bude mít na svět po tři a půl roku špatný vliv. Docent Perek si vzal astronomické příručky a ty mu jenom potvrdily to, co věděl že zatmění se opakuje, na různých místech světa každý rok několikrát. A pak se smutně zasmál: pokud by měla platit slova onoho astrologa pronesená v České televizi, pak by se svět ze špatných vlivů tohoto jevu nikdy nedostal.
* * * Astronomický festival 1999 v Brně nepřekypoval novými nápady. Ostatně to nebylo jeho cílem. Byl přehlídkou vědomostí, které astronomové a další vědci získali ve 20. století, zvláště pak v jeho druhé polovině, o našem koutku vesmíru. A snad se stane inspirací pro mnohé chlapce a děvčata, kteří tam tři dny napjatě poslouchali, při jejich rozhodování o dalším životě.
Myslím, že vědu pohánějí kupředu serendipity - prohlásil Zdeněk Sekanina, slavný exulant, který nyní pracuje v neméně proslulé Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně. Když se na něj většina účastníků panelu tázavě podívala, vysvětlil, že to je označení náhodného objevu něčeho zajímavého, k němuž vědec přijde, když pátrá po něčem úplně jiném. Přitom tenhle nečekaný objev bývá zpravidla významnější než jev, který si chtěl původně ověřit.
Vysvětlení po tři čtvrtě století
I Sekanina měl několikrát během svého vědeckého života na serendipity štěstí. Naposled začátkem osmdesátých let, kdy nesouhlasil s názorem slovenského astronoma Lubora Kresáka, že takzvaný tunguzský meteorit, který v roce 1908 zpustošil část Sibiře, byl úlomkem z Enckeovy komety. Kometa by nevybuchla v deseti kilometrech nad zemí, ale mnohem výš! - protestoval Sekanina. Začal tento pád matematicky modelovat. Ale stále víc se do tohoto problému zamotával. Až po tři čtvrtě roce našel řešení: byla to kamenná planetka! Tedy objekt, se kterým skoro nikdo nepočítal. Postupem času mu dala většina kolegů zapravdu. Tím vyřešil vědecký problém, nad nímž si tři čtvrtě století lámaly hlavu desítky jeho kolegů a který některé autory inspiroval k fantastickým spekulacím. Závěry z tohoto Sekaninova výzkumu mají nyní význam pro plánování výprav automatů k planetkám čili asteroidům, stejně jako pro sledování průletu těchto těles zemskou atmosférou. Také Zdeněk Ceplecha z Ondřejova považuje serendipitu za motor vědeckého poznání. Ceplechova fotografická síť zachytila na jaře 1959 pád jasného meteoritu čili bolidu - a kousky tohoto tělesa se podařilo najít. Poprvé se podařil takový kousek, jehož výsledkem byl celý životopis meteoritu. Další badatelé si z toho odvodili obecné závěry pro průlety ovzduším nejen nebeských těles, nýbrž i družic; tehdy se totiž kosmické stroje ještě neuměly vracet na Zemi. Jediný gigantický mechanismus vesmíru?
Před čtyřiceti lety jsme měli o Slunci poměrně primitivní znalosti - upozornil Vojtěch Rušin z Astronomického ústavu Slovenské akademie věd v Tatranské Lomnici. Až v šedesátých letech, díky Mezinárodnímu geofyzikálnímu roku, se začal obraz naší hvězdy rychle vyjasňovat. Astronomové zjistili, že v jeho nitru probíhají termonukleární reakce, jak předpověděli teoretici ve třicátých letech, že je to velmi živé a dynamické těleso a že má velký vliv na Zemi - nejen na všechny geofyzikální procesy, jako jsou polární záře, bouře v magnetosféře, patrně i zemětřesení, ale také na všechno živé včetně člověka. A právě tyhle vztahy nyní zajímají vědce nejvíc. Podobně prudce se rozšiřovaly poznatky také v ostatních oblastech astronomie. Například dnes víme, že nejen hvězdy se spojují do galaxií, ale i galaxie se propojují do supergalaxií uvedl ředitel Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově Jan Palouš. Přitom tyto objekty vypadaly úplně jinak v počátcích vesmíru asi před 15 miliardami roky než dnes. Geochemik Petr Jakeš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy připomněl, že teprve v osmdesátých letech se podařilo určit způsob vzniku Měsíce - vytvořil se nikoliv jakýmsi uhnětením za chladna, nýbrž přetavením za obrovských teplot, patrně po srážce neznámé planety se Zemí. K tomuto zjištění nejvíc napomohly vzorky, které přivezli z Měsíce američtí astronauti v rámci projektu Apollo. Mimochodem, Jakeš se v houstonském středisku NASA podílel na jejich zpracování. Geologové v posledních letech »ukradli« astronomům malé planety zemského typu čili terestrické, měsíce a asteroidy. Astronomové proti tomu nic nenamítají. Tahle nebeská tělesa už prozkoumaly automatické sondy tak důkladně, že k nim nemají co říct, zatímco geologové je mohou porovnávat s naší mateřskou planetou. Tím samozřejmě prohlubují poznatky rovněž o Zemi samé a o procesech, které v ní probíhají. V tomto století si tedy vědci nejen astronomové - uvědomili, že všechny objekty a jevy v kosmickém prostoru jsou nejspíš propojeny do gigantického mechanismu, který jenom pomalu a s velkými obtížemi poznávají. I když se jejich průzkum zvláště v posledním půlstoletí prudce zrychlil, přesto jsou stále na počátku.
Místo sto hodin méně než tisícina vteřiny
Vpád elektroniky a výpočetní techniky do astronomie způsobil revoluci nejen v konstrukci přístrojů, ale i pozorovacích metod. Luboš Kohoutek z Hamburku, který se začátkem sedmdesátých let proslavil objevem nové velké komety, si však posteskl, že zmizela poezie astronomických pozorování v kopuli s dalekohledem. Dnes sedí v pracovně třeba v Mnichově a internetem ho spojuje s teleskopem na Jižní evropské observatoři vysoko v chilských horách. Je v teple, nemrznou mu nohy v otevřené kopuli, a i když je šest tisíc kilometrů daleko, má mnohem lepší pozorovací možnosti než před pětadvaceti lety, kdy pod tím teleskopem musel sedět. S tím souhlasil i Zdeněk Ceplecha: Ano, poezie zmrzlých nohou a jasného nebe nad hlavou je nenávratně pryč. Ovšem výsledky, které nyní dostáváme, jsou mnohonásobně dokonalejší. To ilustroval na svém případu Josef Zicha z Ústavu přístrojové techniky ČVUT: »Když jsem nastoupil v roce 1956 jako počtář do Ondřejova, strávil jsem nad výpočtem jedné dráhy meteoritu plné tři týdny - dnes to zvládne počítač za méně než tisícinu vteřiny.« Před nedávnem skončila slavná éra klasického fotografování nebeských objektů, která trvala 130 let. Vpád elektroniky a výpočetní techniky umožňuje koncipovat astronomické přístroje pomocí naprosto jiných konstruktérských postupů. Přitom elektronické prvky CCD, které nahradily oko fotoaparátu, jsou milionkrát citlivější. Ceplecha ještě připomněl: »Když dostanu nějakou myšlenku, stačí deset minut na to, aby mně počítač řekl, jestli je dobrá nebo špatná. Dřív jsem ji nosil týdny v hlavě a někdy jsme ztratili celé měsíce ověřovacími výpočty.« Přednosti současné techniky si pochvaloval i ředitel Astronomického ústavu Matematickofyzikální fakulty Univerzity Karlovy Petr Harmanec: »V sedmdesátých letech jsem dostal odpověď na svůj dopis z Kanady za tři týdny, mezitím korespondenci zcenzuroval náměstek ředitele. Dneska si pomocí internetu vyměňujeme informace a nápady prakticky okamžitě.«
Změnilo se vše - s výjimkou lidské moudrosti
Další velkou revoluci vnesla do astronomie kosmonautika - na tom se shodlo několik diskutérů. Automatické sondy prozkoumaly většinu planet a některé měsíce sluneční soustavy, astronomické družice prohlížejí kosmické dálavy do vzdálenosti přes 12 miliard světelných let, takřka na samé hranice viditelného vesmíru. Změnilo se vše! - prohlásil senior české astronomie Luboš Perek, čerstvý osmdesátník právě jmenovaný doktorem honoris causa Masarykovy univerzity. Změnilo se vše, ale nejméně se změnila lidská moudrost. Naposled nám to připomněla při zatmění Slunce veřejnoprávní televize. Jeden astrolog tam v hlavním vysílacím bloku tvrdil, že tento jev bude mít na svět po tři a půl roku špatný vliv. Docent Perek si vzal astronomické příručky a ty mu jenom potvrdily to, co věděl že zatmění se opakuje, na různých místech světa každý rok několikrát. A pak se smutně zasmál: pokud by měla platit slova onoho astrologa pronesená v České televizi, pak by se svět ze špatných vlivů tohoto jevu nikdy nedostal.
* * * Astronomický festival 1999 v Brně nepřekypoval novými nápady. Ostatně to nebylo jeho cílem. Byl přehlídkou vědomostí, které astronomové a další vědci získali ve 20. století, zvláště pak v jeho druhé polovině, o našem koutku vesmíru. A snad se stane inspirací pro mnohé chlapce a děvčata, kteří tam tři dny napjatě poslouchali, při jejich rozhodování o dalším životě.
