K 31. prosinci 1997 žilo na Sardinii 222 lidí starších sta let, konstatuje Luca Deiana, profesor klinické biochemie na lékařské fakultě v Sassari.
Od roku 1996 vede Deiana výzkumný tým, který se setkal se všemi obyvateli staršími 100 let ve 377 obcích na ostrově. Dlouhověkost měřili vědci pomocí testů duševního a fyzického zdraví. Deianův tým odebral i vzorky krve, aby prostudoval genetickou kartu starých lidí. "Podaří-li se nám zjistit, jakým způsobem se člověk může dožít sto dvaceti let, bude to znamenat, že dokážeme překonat všechny nemoci," říká nadšeně.
Připomíná, že tímto tématem se zabývají i další, včetně jeho sardinského kolegy profesora Antonio Caa v Cagliari nebo profesora Philippa Amouyela, francouzského odborníka na genomy. V únoru má být v severofrancouzském městě Lille založen institut dlouhověkosti.
Genetická teorie nechává však zatím v klidu Maria Pirasta, vědce rovněž ze Sardinie působícího v Perdesdefogu. Ten již deset let zkoumá zdraví obyvatel dvou sardinských obcí. "Tito lidé mají zvláštní genetický fond, ale je také pravda, že se nikdy ani nedotkli Nutelly (čokoládový krém). Geny hrají roli v tom smyslu, že tyto rodiny nemají geny, které jsou nositeli nemocí," konstatuje.
"Obyvatelé Sardinie mají velmi staré kořeny - o čemž svědčí i nuraghi, kamenné věžovité stavby pocházející z doby neolitu - a žili poměrně izolováni," konstatuje a porovnává situaci s Finskem nebo Islandem.
"Nemyslím si, že geny dlouhověkosti existují," dodává. Tajemství dlouhověkosti na Sardinii tedy půjde asi těžko exportovat.
Profesor Deiana také souhlasí s tím, že na dlouhověkosti má velkou zásluhu skromný životní styl těch nejstarších. Mezi faktory, které na ni mají vliv, uvádí životní prostředí, fyzickou aktivitu, čistý vzduch, celoživotní prostou stravu, pití pramenité vody a stabilitu rodinného a citového života.
