Ve sporu o petici vyhrály obě ženy, ale radost nemá žádná

J a b l o n e c n a d N i s o u - O petici občanů Vrkoslavic, namířené proti kazašským Čechům, se v poslední době mluvilo psalo víc než dost. Málokde se však objevilo, že v ní o kazašských Češích není ani zmínka. Petice z Vrkoslavic, předměstské čtvrti Jablonce nad Nisou, je příběhem dvou žen. Jedna chtěla pomoci běžencům, lidem prchajícím před válkou, bídou či diktátorskými režimy, najít v České republice nový domov. Druhá se snažila právě před takovými lidmi své okolí ubránit. Nakonec vyhrály obě, ale místo radosti mají spíš pocit zklamání a hořkosti. "Pro mne tahle historie začala v roce 1995," objasňuje jablonecká místostarostka Soňa Paukrtová: "Tehdy jsem poprvé předložila zastupitelstvu města návrh na zřízení domu pro osoby se statutem uprchlíka. Zastupitelstvo tenkrát návrh zamítlo a učinilo tak ještě dvakrát. Teprve napočtvrté, letos v červnu, jsem konečně uspěla." Radost místostarostky však netrvala dlouho. O usnesení se dozvěděla obyvatelka Vrkoslavic Dagmar Bernardová, bydlící pár desítek metrů od zamýšleného azylového domu. "Připadalo mi, že tohle už je opravdu moc. Radnice se o naši čtvrť nestará, policii jsme tu neviděli od revoluce, a najednou nám sem chtějí dát takovéhle lidi," říká paní Bernardová. Sepsala proto 24. července petici protestující proti azylovému domu. Podepsalo ji jedenaosmdesát občanů. O kazašských Češích v ní není ani slovo.

"Ta petice mi úplně zkazila dovolenou," říká místostarostka Paukrtová. "Pozvala jsem si na osmnáctého srpna signatáře a pokusila se jim vysvětlit, kdo jsou lidé se statutem uprchlíka a jak těžké je získat v České republice azyl. Myslela jsem, že pochopí, že se nemají čeho bát."
Osvětová snaha místostarostky ovšem vyšla naprázdno. Vrkoslavičtí měli jasno - žádné uprchlíky nechtěli.
"Pak teprve přišla paní Paukrtová s tím, že tam budou kazašští Češi," říká Bernardová. "Ale to už byli lidi nabroušení úplně proti všemu."
I místostarostka potvrzuje, že krajani z Kazachstánu se do návrhu dostali později: "Věřila jsem, že by pro občany bylo přijatelnější, kdyby prvními obyvateli azylového domu byli kazašští Češi a teprve po nich by přišli normální uprchlíci. Jenže signatáři mi ostře vytkli, že jsem zástupkyní jejich, nikoli kazašských Čechů, a ať se starám o jejich problémy."
Bezprostředně nato se Vrkoslavice staly středem pozornosti médií. Ne kvůli apriornímu odmítnutí poskytnout nový domov lidem v nouzi, ale pro údajné odmítnutí kazašských Čechů. Petice protestující proti běžencům z Afghánistánu, Kurdistánu či Kosova by na titulní stránky novin zřejmě těžko pronikla. V zemi, kde zprávy o utopených Romech či zmlácených zahraničních studentech dávno nejsou novinkou, však Vrkoslavice vypadaly jako symbol nové éry české xenofobie: namířené nejen proti Romům či Vietnamcům, ale už i proti "jiným" Čechům.
"Co vám mám povídat? Když se objevily první články o tom, jací jsme rasisti, pokoušela jsem se všechno vysvětlovat," říká Bernardová. "Ale to bylo příliš složité a nikoho to nezajímalo. Všichni mluvili jen o kazašských Češích. Jenže naše petice byla přece proti uprchlíkům. A to je něco jiného. Čechy bychom mezi sebe možná vzali, kdyby to s námi někdo z radnice předem projednal. Ale taky byste se asi bránil, kdyby vám najednou oznámili, že budete mít za barákem azylový dům."
Snažení paní Bernardové dosáhlo svého cíle: ve Vrkoslavicích uprchlíci nebudou. Je to pro ni však hořké vítězství. "Dostávám anonymy, volají mi z celé republiky, vláčejí mě v novinách. A pořád se mluví o tom, že jsme odmítli Čechy. Nic jiného zřejmě nikoho nezajímá. Přitom já jsem se i omluvila nadaci Člověk v tísni, která k nám chtěla poslat kazašské Čechy. Proti těm opravdu nic nemáme."
Úspěchem ovšem patrně skončí i snažení její oponentky. Díky mediálnímu ohlasu "vrkoslavické aféry" Jablonec zřejmě najde místo pro kazašské Čechy a snad později i pro uprchlíky.
"Jako politik jsem selhala, protože jsem nedokázala občany přesvědčit, aby mezi sebe vzali někoho zvenčí," přiznává místostarostka Paukrtová. "Ale zároveň jsem díky téhle zkušenosti poznala, co lidi skutečně zajímá a čeho se bojí. Za dobu svého působení na radnici jsem především prosazovala projekty jako územní plán či nové silnice. Myslela jsem, že je to pro lidi důležité. Možná jsem se mýlila. Třeba jenom chtějí mít svůj klid."