Když Václav Senjuk dostal výuční list, bylo mu 66 let. Po tři roky vždy na jeden víkend v měsíci jezdil do Nasavrk nedaleko Chrudimi, kde se učil včelařem. „Kdybych byl o dvacet let mladší, mohl bych teď dělat včelmistra třeba v Německu,“ ukazuje spolu s výučním listem dokument, kterým svou kvalifikaci může prokázat v kterémkoli státě Evropské unie.
V Nasavrkách je jediné specializované včelařské učiliště v Česku a učňů v něm v posledních letech přibývá, přestože vloni nepřijali k dennímu studiu nikoho. Mohou za to dálkaři.
Stát zveřejnil přesná místa všech úlů, včelaři se bojí zlodějů a vandalů |
„Zájemců mezi náctiletými moc nebylo, škola byla podle mého před zavřením,“ říká Senjuk. Pak tu otevřeli dálkové studium. Začínali se dvěma třídami po 25 učních a v loňském roce jich přijímali už téměř celou stovku.
„V naší třídě bylo nejmladšímu třiadvacet, nejstaršímu bylo předloni, kdy končil, sedmdesát pět,“ popisuje Senjuk. Až k vyučení jich to dotáhlo jedenadvacet. Splnit museli stejné podmínky jako učni v denním studiu, včetně takových formalit, jako je doklad o ukončení základního vzdělání. „Najít vysvědčení z 9. třídy nebylo jednoduché,“ směje se Senjuk.
Písemky byly natvrdo
Včelařem začátečníkem se stal teprve před pár lety, když si s partnerkou koupili na venkově dům, kam se chtějí časem z Prahy přestěhovat nastálo. „Její tatínek včelaří celý život, já mám také včelaře v příbuzenstvu, začali jsme o tom uvažovat,“ vypráví.
Když si pořizoval svoje první včelstva, doporučili mu tam začátečnický kurz. Dal na jejich radu. „Přednášky o včelí pastvě nebo o včelí fyziologii mě nadchly. Říkal jsem si, že jestli to jde, tak tuhle školu si chci udělat,“ vypravuje Senjuk.
V Nasavrkách se ve škole potkával se stejnými amatérskými nadšenci, ale i s lidmi, kteří se včelařením živí. „Bylo to několik lidí z naší skupiny, chtěli to dotáhnout dál. Byla to obrovská burza různých zkušeností, nejen od vyučujících,“ vzpomíná na víkendy strávené ve škole.
Tak jako lékaře, máme mít i svého dodavatele medu, říká učitel včelařů |
Výuční list zadarmo nedostal. „Písemky a známkování byly natvrdo, nejdřív teorie, pak jdete do včelnice a učíte se stloukat rámky a další fyzickou práci, kterou musí dělat každý včelař,“ popisuje učňovská léta.
V praxi si to, co se naučil v Nasavrkách, nejprve zkoušel na dvou včelstvech. „To je pro začátečníka optimální. Teď jich mám šest a víc jich nechci,“ říká. Včelařina je přece jen fyzicky náročná. „Když je rámek plný medu, váží až 2,5 kila. Když máte v medníku jedenáct a ještě připočítáte hmotnost nástavku, zvedáte přes třicet kilo v lehkém předklonu,“ vysvětluje.
Každé včelstvo má osobnost
Včelaření změnilo i jeho pohled na to, jak má vypadat zahrada. „Už na ni nedáváme nic, co není součástí včelí pastvy,“ říká. Plánuje například zbavit se zlatého deště, jde totiž o okrasný keř, z něhož nemají včely prospěch.
Předtím, než jde k úlům, si Senjuk ordinuje vzpěračský opasek, jenže stejně nadává na bolesti zad. „Ale pak otevřete úl a ono to krásně zavoní. Kromě toho je to fascinující organismus, o tolik moudřejší, než jsem já. Umí si spočítat, jestli je pro ně výhodnější letět dva kilometry na místo, kde je přebytek potravy, nebo létat jen půl kilometru s tím, že budou potravu muset hledat. Svými včelími tanečky si řeknou nejen směr, kterým se mají vydat za potravou, ale i to, kolik si mají vzít zásob do volátka, aby doletěly,“ vysvětluje Senjuk.
Každé včelstvo je přitom jiné. „Jedno vstává v šest, jiné o hodinu později. Další je agresivní, takže asi budu muset vyměnit matku – to jsou vlastnosti, které se přenášejí,“ uvažuje.
Vlastní med je příjemný bonus. Vloni ho vytočil 120 kilogramů. „To je maximum, co zatím při své výrazné nezkušenosti a také v daném místě dokážu,“ vysvětluje s tím, že ve vsi kromě něj žijí další dva včelaři a pastvy pro včely v krajině bez lesů není nadbytek.
Většinu medu rozdá příbuzným a přátelům, jako dárek je prý vlastní med mimořádně oblíbený. Z medu, který zůstane na víčkách po vytočení, vyrábí víčkovici.
„Zbytky medu naředím osmdesátiprocentním lihem a poté ještě vodkou, takže výsledný nápoj má padesát šest procent. Na mě je víčkovice sladká, ale holky se po ní mohou utlouct,“ vysvětluje, proč už touto dobou žádný med z minulého roku nemá.
„Všichni ostatní sedí u počítačů nebo u televizí, já sedím venku na sluníčku a drátkuji si rámky. Je to nimravá práce, ale vyčistí to mozek,“ říká včelař.
