Vašku,
píše se, jak Broadway je zavelana Hollywoodem, jak divadlo prodělá, když nemá na markýze Geoffrey Rushe, nebo na Scarlett Johansson, nebo toho Rusa, co se vydává za Bonda. A funguje to tak všude. Hned jak Jeffrey Deitch, newyorský galerista, co vždycky uměl rozmasírovat kožený umělecký svět líbivými (ale nikdy bezkrevnými) postavami z ulice, slavně (a kontroverzně – člověk z komerční galerie ředitelem muzea?! Nemyslitelné! To snad jedině v LA!!) převzal v Los Angeles vedení Museum of Contemporary Art, objednal u Juliana Schnabela, režiséra, malíře a tlučhuby (v libovolném pořadí) výstavu jeho kamaráda Dennise Hoppera, herce, režiséra, umělce a sběratele (o pořadí bude řeč).
Z výstavy Dennise Hoppera
"Podpořil" to magnát, sběratel a vydavatel časopisu Interview Peter M. Brant, a aby v partě nikdo nechyběl, vypomohl i galerista Tony Shafrazi. Jména, jména, jména, jak v té nové Palahniukově knize. V ní je rovnou tisknou tučně, protože tak prý vnímáme: bla bla bla Brad Pitt, bla bla Brad Pitt. Akcí, dat, je tolik a často stejných, času málo, nějak se orientovat musíš. Nakonec, jsme vážně v LA.
Ale Hopper. Neplést s Edwardem. Ten má retrospektivy nepřetržitě. Dennis naopak poprvé, nejen proto, že celá losangeleská scéna smí na uměleckou mapu, galerijní i muzejní, teprve čerstvě. A hned je třeba říct – žádnej Franta Ringo Čech, žádnej Kája ani svlečenej spisovatel. Dokonce ani zajímavost pro biografické sepisovatele a drby o hvězdě (snad krom fotek vlastní koupelny s Warholem a Rosenquista na záchodě, myslím teď díla). Pětapadesát let Hopperova herectví mělo konkurenci a jeho umění – chtělo by se napsat překvapivě, kdyby to tak neobnažovalo naši snobskou předsudečnost, doslova dvojí metr, double standard – nesoutěží v kategorii zpívajících rosniček, ale prostě v umění, a bez přívlastku.
Z výstavy Dennise Hoppera
Je ale dobré vědět, v jaké situaci si Deitch Hoppera pozval. Hopperova pátá žena právě plnila stránky bulváru sporem s nevlastními dětmi, děti sporem mezi sebou a Hopper spory se všemi. Šlo v zásadě o jeho uměleckou sbírku, kterou postavil především na tom, že se kamarádil s umělci ještě když jejich díla (a umění vůbec) ještě neměla valnou finanční hodnotu. Za Campbellovu polévku dal 75 dolarů. Lichtensteinovo Sinking Sun, které koupil za $ 1100 (a ztratil při rozvodu) se nedávno prodalo za 17 miliónů. Poutavost kolekce pro rodinu zvyšovala kombinace mnohamiliónové cenovky a faktu, že patriarcha bojoval velice veřejný boj s rakovinou prostaty. Hopper tedy pro výstavu udělal, co mohl – pomohl ji připravit a umřel. Pár měsíců před smrtí ještě stihnul požádat o rozvod.
Z výstavy Dennise Hoppera
Hopper začal malovat dřív než hrát, ještě jako teenager v Kansasu. V době natáčení Rebela bez příčiny s Jamesem Deanem chodili na party s Paulem Newmanem stejně často jako na ty s Waltrem Hoppsem (co pak v roce 1957 založil Ferus Gallery a odstartoval umění na západním pobřeží). Hopperovo abstraktně expresionistické období skočilo v roce 1961, když všech asi tři sta obrazů (až na jeden, škvarek barev nenazvaný Untitled, 1955) a stovky stran básní shořely. Přežily pouze negativy, které zrovna vystavoval, a tak udělal z fotky svoje hlavní médium. (Vlastní dílo pak nahradil sbírkou – sběratelství si platil z pojistky).
Double Stantard na návěští k výstavě Dennise Hoppera
Po setkání s Warholem v roce 1962 se obrátil k popu. Rok na to, seznámen s Duchampem, přibral koncept a asambláž (přechod je k vidění na Untitled - With Paint Brush, de kooningovsko-pollockovském plátnu pokrytým harampádím). V roce 1967 nechal všeho pro film a -nepočítáme-li střelbu do Warholova Maa v roce 1972 - k fotce, malbě a koláži se pak vrátil až v roce 1981. Aby to světu oznámil, nechal se na stadionu vyhodit do povětří (Life After On Canvas). Návštěva Maroka v roce 1994 ho inspirovala ke zdem. Spojoval graffiti se zvětšeninami z vlastního filmu. Podle fotek maloval billboardy. Pokoušel digitální fotku a její manipulaci… To jen, abys chápal, že tohle je přehlídka médií. Ode dveří to vypadá jako skupinová výstava druhé poloviny 20. století, případně doprovod pro veletrh výtvarných potřeb. Nemluvě o sestřihu slavných scén, přece jen natočil první – a rovnou velmi úspěšný – film o kulturním pohybu 60. let. Krom toho tu máme pět metrů zdi, asi stejně plotu, kus domu s plechovýma dveřma, protivietnamský macho ovladač shazování bomb s koulema a tyčema, dva asi šestimetrový chlápky…
Pohled na Double Standard v současnosti - den
Pohled na Double Standard v současnosti - noc
Ale já šel na Hoppera-fotografa. Frajer a filmař, na Deanovu radu Hopper odmítal výřezy, aby se připravil na dráhu režiséra. Ale ten efektní černý rám je taky jediná konstanta. Během 60. let, kdy byl vykázán z Hollywoodu, se Hopper vnímal hlavně jako umělecký fotograf a jeho formální detaily oprýskaných zdí, siskindoviny, raschenbergoviny a evansoviny, jsou někdy průměrné, jindy (Keep Left Signs, Torn Poster -Girl, Effaced Double Poster) mají sílu jednoduchosti, grafickou/malířskou dvojrozměrnost a jdou s nejlepším duchem doby. Když ho ale Brando vzal na protestní pochod Selma-Montgomery, jímž vrcholilo americké hnutí za občanská práva, taky nenechal foťák v autě. Vznikla lahodná kompozice protestujících černoušků s americkou vlajkou Selma, Alabama (Full Employment), jedna z jeho nejslavnějších. Totéž by si zasloužila subtilní komedie historiků tvořících dějiny za pochodu místo v kabinetu (Selma, Alabama - U.S. Historians). Hopper, fanoušek "rozhodujícího okamžiku", ale bral i každodenní život na ulici, a to bressonovsky, friedlanderovsky, winograndovsky (Couple in Photobooth). Turistické Mexiko Manuela Alvareze Bravy. Davidsonovské subkulturní dokumenty (Biker And Cop, Biker’s Couple). Fotožurnalistická klišé. V těch spontánních se dostával na úroveň svých nejlepších současníků, i kdyby takových bylo jen pár. Stejně v portrétech, jejichž půlku kouzla dělá exkluzivní přístup k portrétovaným; Jane Fonda (klasická, v bikinách s lukem a šípy) byla dětská kamarádka jeho ženy…
Z výstavy Dennise Hoppera
Hopper jako sběratel investoval do svého uměleckého prostředí i tím, že fotil svoje kolegy a kamarády – Lichtensteina, Oldenburga, Rauschenberga, Rosenquista, Ruschu. "Fotil jsem jen lidi, o kterých jsem byl přesvědčen, že se prosadí," říká v katalogu. A ty fotky jsou nejenom hodnotnými portréty umělců jako mladých mužů – génius Ruscha před neonem TV sám vypadá jako hollywoodská hvězda –, ale taky vzácný dokument vzniku celé umělecké scény na zelené louce (podívej na rozvernou Robert Rauschenberg Getting Tongue Stamped by Claes Oldenburg), který se už tenkrát protočil na plakátech a publikacích Ferus Gallery nebo obálkách Artfora.
Z výstavy Dennise Hoppera
Svým způsobem mezi ně patří i titulní Double Standard, vytapetovaná symboly ("dvojí metr" ve vztahu k billboardovému heslu "Chytré ženy vaří na plynu", geografický střed tehdejší losangeleské umělecké scény, výhled z otevřeného kalifornského auta na pracestu Route 66, na komerční ikonografii ropy jako zlaté horečky, na billboardy coby americké médium, na nekonečnost amerického obzoru a prázdnotou a brutální primitivnost nedávno vybojované usedlosti).
Stejně často ale vedle nich visí tupé momentky Paula Newmana, spousta prostřednosti i vyložených outtakeů, které nepříjemně připomínají, že i ty dobré jsou víc dílem soustředěné náhody, než zázračného umu. To bych dával za vinu spíš Schnabelovi, než mrtvému fotografovi. Hopper se ale nevyvlíkne z nových barevných fotek, které se tady ukazují vůbec poprvé, do abstraktní exprese dohnané popově růžové a červené a modré a neonově žluté a fialové detaily, cáry barev, zábradlí nebo strop, některé digitálně dobarvené. Vypadají jako levná verze loňské Egglestonovy knihy Paris, nebo mojí o několik let starší bakalářky na stejné téma. Oproti nám je ale Hopper teprve v prváku.
Z výstavy Dennise Hoppera
Ne, že by senilněl. V posledních letech taky otočil fotoasembláže z 60. let, kterými testoval reprezentaci a mechanickou reprodukci (třeba foto objektu, otisk objektu, objekt sám, v jednom rámu) a stejně chytře obcházel fakt, že tehdy samotná fotografie nesměla do blízkosti "vyšších" upatlanějších výtvarných technik. Double Standard a Biker Couple teď teda přemaloval na billboardy s naivitou hollywoodského plakátu. Na Andy With Flower je mladistvý Warhol těžko k poznání, ačkoli tu fotku jsi viděl mockrát. Ale jakkoli neumělý, ve velikosti funguje svojí monstrozitou a pokřiveností, ale i křehkostí. Nejlíp ale působí Rosenquist (with Brunette Billboard), malá fotka malířovy hlavy před velikým plátnem, zvětšená na ještě větší plochu Hopperem. Tak velkou, že ani v halách Geffen MoCA není kam si dost odstoupit. Dejchá z něj (moh' by tě spolknout, aniž by se hnul) slunce a 60s a Kalifornie.
Z výstavy Dennise Hoppera
"Předvídatelná" není adjektivum, které by člověk aplikoval na kariéru Dennise Hoppera," začíná svůj text v katalogu Alexandra Schwartz. A pokračuje o paradoxní spolehlivosti jeho nepředvídatelnosti. Hopper, nomen omen, celoživotní easy rider a všudybyl, měl o něco víc identit než manželek. Postrádal to, co v naší kultuře dělá umělce velkým – jednotnou vizi, konzistenci a soustředění. Jinými slovy, nebudoval si styl jako značku. Netvaroval po desetiletí nožičky jako salámek Botero nebo tyčky Giacometti, nezkoušel to s červenou tolikrát jako Rothko. Neobracel otázku ze všech stran, vyvrženou a snědenou. Kdyby ho (stříbrné) plátno nenatáhlo do nadživotní velikosti, bylo by jeho dílo moc těkavé a odvozené na to, aby se o něj někdo zajímal. Takhle máme ale šanci vidět někoho, kdo nesplňuje kritéria na muzejní retrospektivu, ale přitom jeho díla přinejmenším nejsou podprůměrná.
Z výstavy Dennise Hoppera
Obdivuhodně dokázal držet krok, málokdy trapný v tolika oborech a během tolika let. Jeho cedule Coca-Cola Sign (Found Object) (se čtyřmi nepochopitelnými teploměry) odpovídá době, kdy Warhol zvěčnil kolu sítotiskem, podobně jako trefně nazvaná socha Draw Me And Win An Art Scholarship, kde se objetí umění a grafického designu stává nerozlučitelným. Vtip štítu Hotel Green (Entrance) s ukazující ručkou, který Hopper ukradl z hotelu, kde bydlel Duchamp potom, co Francouz na přednášce připomenul, že v budoucnu umělec jen ukáže a prohlásí "Toto je umění!", máloco překoná.
O výstavěDenis Hopper: Double Standard The Geffen Contemporary at Museum of Contemporary Art, Los Angeles. Výstava trvá do 26. září 2010. |
Popisek v galerii Hoppera obchází formulací "tvořivá síla, která byla kanálem pro spolupráci mezi umělci, herci, spisovateli a hudebníky" a Schnabel v katalogu píše, že "během celého svého života podporoval kulturní a společenské opylování křížem, do jehož středu se stavěl". To je mi hluboce sympatické, i když těžko vystavitelné.
z filmu Bezstarostná jízda (Easy Rider) - Dennis Hopper vlevo
Přesto: ačkoli se tu neodhaluje nic intimního, výstava nakonec je biografická. Protože jediný pojítkem tohohle zmatku je Hopper. Hopperovo fanouškovství, Hopperova přetrvávající fascinace uměním v mnoha jeho formách. Jako když se jednou jako dítě podíval dalekohledem do slunce a oslepnul na pět dní. Jeho imperativem ale nebylo dílo, ale život s uměním, a jeho otázkou jen jeho potěšení. Určitě – jako bych ho znal, žejo, vždyť je to herec, s těma si všichni tykáme, choděj k nám domu častějc než slunce – byl ve vleku mód a přátel z nichž mnozí byli umělci bez otazníků. Ukousnul si tady a tady. Možná mu to dost nešlo, nevyhovovalo a utek. Možná mu každé to médium, vlna, hned přišly omezené, nudné a nedostatečné. Rozhodně se k umění uchyloval, když ve filmu nemohl nebo nesměl.
Dennis Hopper podlehl 29. května 2010 rakovině prostaty
Ale přestože se tu promenuje spousta chtění a během let 60. let stabilně vystavoval, počítám, že to mělo větší význam pro něj samotného než pro diváka, tehdy nebo i teď. Hned v úvodu stojí jeho socha jako kovboje, mezi dvěma matějskými polystyrénovými šutry a kaktusem, koment na vlastní roli. Dívá se do výstavy, a co vidí, není život položený v díle, ale život jako čistě sobecká, bezohledná věc. Nakonec ten mýtus o Hopperovi jako paličákovi, co se s každým se pohádal, může být i pravda. Aspoň tak to ze Schnabelova pojetí vypadá. Že život je důležitější než auto z laminátu, jakkoli v tónu s leskem losangeleského automobilového popartu. U většiny velkých umělců to bývá obráceně. Zajímalo by mě, jestli si to teď vyčítají.
Listen to your heart
nanoru
PS: Rád bych ti k LA někdy napsal víc, teď jen, že Hopper měl pravdu, když v rozhovoru poznamenal: "Přitahovaly mě zdi a graffiti, protože to je tak jediné, na co se v LA můžete dívat. Pokud nemáte nějak speciálně v lásce palmy, je to tu dost děsivé!"
