Měl se rušit 5. květen jako památný den a 9. květen jako státní svátek. Nepovažoval jsem to za moudré. Rychle jsem zdůvodnil, proč si ještě máme i nadále připomínat Pražské povstání i porážku nacismu. Můj návrh zachovat je tenkrát prošel, byť jen nakrátko. A tehdy mi blesklo hlavou, jak by bylo krásné, kdyby na Štědrý den bylo volno.
Mámy by v klidu připravily slavnostní večeři a tátové ozdobili stromeček. A ještě by zbyl čas zajít s dětmi na procházku a chvilku si popovídat o moudrém Ježíškovi, který se narodil pro nás všechny. Zasnil jsem se…
Ale ne! Byl jsem funkcionář Občanského fóra. To přece nejde, něco takového navrhnout jen tak. To se musí projednat, zvážit důsledky a, bude-li to schváleno, podat jménem hnutí oficiální návrh. Kolem mne se náhle začaly ozývat návrhy a úvahy, jaké další svátky by se ještě měly slavit.
Prozaický ohled na zesláblou ekonomiku mi dodal odvahu. Bylo třeba je zastavit. A tak jsem rychle podal návrh svůj. Předseda výboru Milan Šútovec o něm dal okamžitě hlasovat. Pak už to Federálním shromážděním šlo jako po másle.
Od té doby mají Češi a Slováci jako téměř jediní na světě na Štědrý den státem uznané volno. Až mnohem později jsem si uvědomil, že Štědrý den církevním svátkem vlastně není. To bych tu odvahu asi nenašel.
