Může být jasnější vyjádření současné zatrpklosti mezi západní Evropou a Spojenými státy?
Když sprinteři Kenteris a Thanuová prchli před dopingovým komisařem, psal řecký tisk o národní ostudě. I my neustále skloňujeme slovo "naši" - celé hry vidíme jakoby očima českých sportovců.
Kdyby nebyli dobří v nudné střelbě, veřejnost by se nikdy nedověděla, jak vypadá vzduchová pistole.
Olympijské hry jsou tržní, globální, individualistické, zároveň však citově nacionalistické. Protože všechny soutěže jsou vměstnány do sedmnácti dnů, vidíme to ve zhuštěné podobě.
Národní rivalita se přenáší na stadiony. Jakýkoliv zápas Řeka nebo Řeků s Turkem nebo Turky má úplně jinou atmosféru než například utkání Řeků s Angolou.
Čtyři sta let turecké nadvlády, etnické čistky ve dvacátých letech minulého století, rozdělení Kypru, to všechno v tom je. Střetnouli se týmy Ruska a Litvy, je jasné, že Litevci víc než po sportovním vavřínu prahnou po odvetě za okupaci.
Když zápasí Srbsko a Černá Hora proti Chorvatsku, před očima každému vytanou obrazy z balkánské války před deseti lety. Pokud je vám více než třicet, pak nemůžete zapomenout, že podobné napětí provázelo všechna utkání tehdejšího československého proti tehdejšímu sovětskému týmu, ale i klání jednotlivců.
Věra Čáslavská v Mexiku zvítězila především nad sovětskými favoritkami, teprve pak nad zbytkem světa. Naopak porážky od mužstva s nápisem CCCP na hrudi rozplakaly i tvrdé hokejisty.
V dnešním světě by bylo logičtější, kdyby sportovci závodili sami za sebe - koneckonců spousta jich žije v jiné zemi, než za kterou soutěží. A bylo by samozřejmě účelnější, aby družstva reprezentovala sponzorské firmy.
Jenže skutečnost je jiná. Jako byly starověké olympiády mírovou bitvou řeckých obcí, dnes měří síly státy a národy.
