A taková je také lidská mysl. Je polarizovaná, buď pro nebo proti, pravá nebo levá, bílá nebo černá a tak dále. Tak to funguje odjakživa. A každá strana má své neochvějné argumenty pro a proti. Prostě musíme stát na jedné straně. Na žádné straně nestojí pouze naši spoluobčané v psychiatrických klinikách, ale ti mají skutečně jiné starosti. Jsou mimo hru, nerozhodují.
Začněme tedy jednou stranou. Tou proti válce v Iráku. A argumenty jsou velmi přesvědčivé. Ráno, při cestě do práce, zalepenýma očima mžouráme na první vylepené plakáty. A na nich se nebohá matka, svírající dítě, na nás dívá zřejmě naposledy. Bude totiž v příštích dnech zmasakrována. A my vidíme naše děti a cítíme společnou bolest. Ani my si neumíme představit, že budou zmasakrovány. A válka je špatná, je vůl. Ti kteří by měli být odstraněni jsou většinou bezpečně ukryti a čekají, až celý ten ohňostroj skončí. Nevylézají ven. A válka je také špatná, protože dost lidí bude pro svého diktátora dýchat, budou bránit svoji zemi. A také se ten mocipán může stát symbolem něčeho, co si nezasloužil. A Spojené státy americké obcházejí OSN a radu bezpečnosti. Když ji nebudou potřebovat teď, potom už asi nikdy a budou si dělat co chtějí. Proto je tato válka špatná. A možná spojenecký útok rozpoutá peklo na zemi. Přibude fanatiků a budou útočit na více zemí a bude jim to jedno. Stanou se mučedníky. A také začne období další studené války a nyní proti sobě budou stát všichni. Američané proti Rusům a nejen to. Také proti Němcům, Francouzům, celému arabskému světu a bůhví komu ještě. Rozpoutá se peklo a už nebude žádná cesta to opětovně urovnat. Když nebude fungovat OSN a ta tak nejak fungovala od konce 2. světové války, tak jak můžeme očekávat nějakou spolupráci mezi národy. Ano, ano, ano. Válka nesmí být. Je to to nejhorší, co může svět potkat.
Ale co když jsme příliš jednostranní. Podívejme se na druhou stranu. Válka musí být, protože diktatury jsou otřesné a lidé žijící v diktatuře stejně moc hezký život nemají. Ale vraťme se zpátky k tomu plakátu, co jsme ráno viděli. K té smutné muslimské ženě s dítětem. Ta žena není smutná, protože bude válka. Je jí to jedno, všechno už ztratila. Zůstala z celé rodiny sama a neví co bude dál. Saddamův režim ji vzal jak muže, tak všechny její syny. Skutečně už nemá co ztratit, jen získat. A všechny její naděje se upírají k jedinému, co má pro ni ještě smysl. K válce. K něčemu, co konečně odstraní jedinou skutečnou hrozbu v jejím smutném životě. A pokud má ona a její dítě zemřít, udělá to s klidným srdcem. Protože tahle válka něco změní. Když už ne pro ní, tak pro její spoluobčany. Protože věří, že spojenci je nebudou nesmyslně bombardovat a zaměří se na jiné objekty. Ale pokud civilisté zemřou, a dost jich zahyne, bude to pro dobrou věc. A nejkrásnější, co ji bude moci potkat, je podívat se katovi do očí. I do mrtvých očí. A pokud bude Alláh velmi milosrdný, tak se jí možná někdo z jejich příbuzných vrátí. Protože jejich těla stejně neviděla. Ale přesuňme se na opačnou stranu oceánu. Dejme se do přesvědčování pozůstalých po hrozném teroristickém útoku na Světové centrum že je lépe zapomenout. Stejně již neobživnou. Vysvětleme, že takový diktátor je něco, s čím si musí svět zvyknout žít. Nemá cenu se mstít. Zapomeňme na spravedlivé procesy. Schovejme hlavu do písku. Ano, Spojené státy mají největší a nejmocnější armádu na světě. Ale to je jen takové pozlátko, které bychom neměli použít. To se těžko vysvětluje. Těžko se vysvětluje, že OSN je taková impotentní organizace, která nikdy nic pořádně nevyřešila. Ale i když nás teroristé budou dál terorizovat a získají křídla, tak se nebudeme bránit. Francie a Německo by bylo přece proti. Někteří lidé prostě chtějí válku, oni ji potřebují a taky jich nebude málo. Útok není veden proti ráji s tím hodným svatým dědečkem, že ?
A tak nakonec vyhráli naši spoluobčané v těch psychiatrických zařízeních. Zůstali někde uprostřed rozhodování, přesněji oni nic ani rozhodovat nemusí. A taky nakonec nic nezkazí. Neponesou totiž žádnou zodpovědnost.
- pondělí 24. března 2003
- 1
