Po 11. září panovaly nálady tipu: "Mohou si za to nadutí Američané sami." Ale mohou si za to i Španělé, Angličané, Egypťané či Židé? Jestliže ano, pak musíme být připraveni, že po případném výbuchu v Praze si budeme muset říci: "Můžeme si za to sami. Neměli jsme muslimy tak nelidsky dráždit."
Je až komické pozorovat, jak po každém atentátu se vyrojí články, které tvrdí, že nejde o střet ideologií či civilizací a že to nemá moc společného s islámem. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto články se míjejí se zdravým rozumem, protože žádná jiná vyznání či etnika než muslimové či Arabové se na těchto atentátech nepodílejí. Nestane se, že by tu vybuchl hinduista, tu buddhista, tamhle zase křesťan či Cikán.
Další články se snaží najít vysvětlení atentátů v bídě. Nicméně v bídě žije skoro celý svět a jen Arabové jsou zdrojem těchto atentátů. Kromě toho sami atentátníci většinou neměli osobní zkušenost s bídou. To jsou poměrně dobře živení jedinci, kterým se dostalo dobrého západního vzdělání, ani nikdy nebyli nijak sociálně utlačovaní.
Ale proč máme takový problém si přiznat, že dochází ke střetu dvou ideologií – demokratické a muslimské? Vždy, když se jednání lidí zdá nelogické, najdeme tam nějakou psychologickou zákonitost. Zde je to zřejmě strach. Ale čeho se tak bojíme? Zřejmě války. Jako by celé naše chování znamenalo: „Pane Bože, hlavně ať není další válka, copak už dvě světové nestačily? Měli jsme tu nacistu, bolševika, proč máme teď válčit s muslimem?“ Přání, aby nebyla další válka, je zcela správné a legitimní, ale ne vždy jsme pány svého osudu. Zkrátka islám už mnohokráte vyhlásil Západu svatou válku – džihád. I když to prohlášení nevzešlo od politiků, vzešlo od náboženských vůdců. To je možná paradoxně ještě horší, protože muslimové je berou vážněji než politiky. Jak vidíme, oni svá slova berou smrtelně vážně a ve svých výpadech jsou vcelku úspěšní. Na jednoho jejich mrtvého "vojáka" připadá tak třicet mrtvých nepřátel z našich řad. Pádný důvod k oslavě.
Vždy jsme si mysleli, že když budeme kamarádit a nebudeme je dráždit, budou se i oni kamarádit s námi.
Bohužel takhle jednoduché to není.
Stejně tak není důležité, že nečelíme státnímu útvaru. Teroristické buňky jsou jako herci, jejichž publikum by jim mohli závidět i přední televizní baviči. Svými činy se stávají celebritami a děti je obdivují. Plánují, že budou jako oni.
Miliony lidí slaví vítězství, kdykoli někde vybuchne pár desítek či stovek nepřátel Alláha. Možná namítnete, že vy přece žádní nepřátelé Alláha nejste. Já vám to věřit budu, ale oni zřejmě ne. Kdybychom totiž byli přátelé Alláha, chovali bychom se jinak. Nestavěli bychom Sazka areny, ale mešity. Pravidelně bychom přerušovali práci k modlitbě, postili bychom se o ramadánu, nepili bychom alkohol atd. Jestliže to neděláme, nemůžeme být jejich přátelé.
Toto jsou jejich slova. Berou-li muslimové vážně nás, musíme i my brát vážně jejich slova, jakkoli bychom je raději považovali za nepříčetné.
Oni po nás chtějí, abychom uctívali Alláha se vším všudy.
Jestli vstoupíme do války s islámem a Araby, je to nakonec naše rozhodnutí, byť jen z části. Přesto je třeba mít zřetelně před očima, že oni nám válku už vyhlásili a myslí to opravdu vážně.
